MILAN BLAHYNKA
Teprve druhá kniha dělá nebo nedělá z debutanta autora. Lydie Romanská debutovala už dávno pradávno básnickou skladbou a do paměti čtenářů se zapsala už deseti dalšími knížkami veršů, když poprvé knižně vyrukovala 2007 jako prozaička s pětačtyřiceti kapitolami „příběhů poznamenaných Ostravou“, jak zní podtitul knihy Ticho pro klarinet. Tento její druhý debut, její prozaická prvotina byla oceněna v literární soutěži Ostrava – město v pohybu. Paradoxně se tak dočkala první ceny za svou literární tvorbu (jako sbormistryně byla už téhož roku vyznamenána Unií českých pěveckých sborů a rok nato Cenou prof. Jana Šoupala, ačkoli v této oblasti nepůsobila tak dlouho jako v poezii). Před listopadem 1989 nedosáhla na žádnou cenu, protože její lyrika nebyla vůbec „angažovaná“, po listopadu zas naopak proto, že si dovolila knižně publikovat a získat si dobré jméno u čtenářů poezie za „totality“.
Snad povzbuzena cenou za prozaickou prvotinu psala a také knižně publikovala pak prózu paralelně s verši a pátého roku po Tichu pro klarinet vydala další svazek próz, Boží expo. V jedné z nich se vypravěčka, bezpochyby inkarnace samé autorky, zmiňuje o tom, že se učí od Milana Kundery „o románu“, nicméně knihu vydává za sbírku dvaceti povídek. Na rozdíl od Kundery a jeho prohlášení sedmi z deseti povídek ze tří sešitů Směšných lásek za román o sedmi dílech, ještě se svoje povídky neodvážila pojmenovat románem kunderovského typu. Učinil jsem to v Průhledech (ostravské periodikum Obce spisovatelů) z listopadu 2013 za ni, rozměrnou recenzi Božího expa jsem nazval Románové expo a knihu označil za román, který se skromně vydává za „sbírku povídek, črt, a stránek z deníku“. A tak už následující prozaická kniha Láska je víc než láska (2015) byla vlastně druhý román, který naznačil, že básnířka je už umění románu mocna na stejné úrovni, jako je její umění básně.
Avšak respektujeme-li autorčin pohled na její cestu v próze, a to má dobrý důvod, je jejím druhým románem teprve teď KLETBA PODLE JUSTINY, Ze Slezska 1915-2015 (nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2020, obálka Luďka Josky, 359 s.). Jím si Romanská podle mého mínění upevňuje svoje zcela zvláštní neopominutelné místo v současné literatuře.
Svou první prozaickou knihu, Příběhy poznamenané Ostravou, dedikovala autorka „památce svého otce, jeho předků a všech, kteří v hmotném nedostatku a často v negramotnosti dostávali do pohybu toto jedinečné, milované město“.
Dedikace Kletby podle Justiny je mnohem podrobnější, i když kniha je rovněž věnována památce předků: „dědečkovi Emilu Walderovi, stolaři, vojáku 1. světové války, jeho manželce a matce jejich čtyř dětí, mé krásné babičce Štěpánce“, a tak jmenovitě dále, „Alžbětě volané Ela, provdané Romanské, vzdělané službou u židovské rodiny v Opavě, dědovi Františku Romanskému, havíři z Ostravy, jeho negramotné manželce, Polce Anně, mé nepoznané babičce“ a též „jejich synu, zámečníku Františku Romanskému, po úraze ve válečném provozu Vítkovic jednorukému dělníku ostravské hutě, mému milovanému tatínkovi.“
Dlouhý citát dedikace jsem si dovolil jako doklad otevřenosti, s jakou Romanská svůj román psala a s jakou ho čtenářům předkládá. Jestliže název Kletba podle Justiny slibuje, že nový román rozmnoží ony „mýty a mystéria Ostravy“, které exponovala už první kniha její prózy a pak znovu také Boží expo, dedikace napovídá, že příběh je vytěžen z paměti rodiny a rodu; že v něm budou stránky o obou světových válkách; že děje a lidé v Ostravě a na Ostravsku, o nichž se vypráví v pěti dílech a celkem rovném stu kapitol, zabírají složitou, laskavou i nebezpečně třaskavou národnostní směs; že hlavními postavami jsou čapkovští obyčejní dělní lidé, nikoli – i v románě – dočasně mocní včerejšího a dnešního světa a jejich pomahači; že právě oni obyčejní prostí lidé žili hrdinsky „obyčejný život“, i když chybovali; že i když chybovali, statečně se snažili vyrovnat se svými poklesky. A že autorka je upsána lásce a láskou k životu a lidským lidem by ráda nakazila své čtenáře.
Už dedikace předznačuje příběh o zázraku, jakým je právě život, „jeden z nejtěžších“, jak praví lidová moudrost, nadaná a vítězná svým humorem.
Zhruba v polovině románu autorka dává Zrubalovi na jeho „pouti za světlem“ po matrikách v kraji rozluštit identitu Justiny z názvu knihy a už předtím Prolog prozrazuje, jak kletba po řeznicku tvrdě řezala do života řeznického rodu, jeho vzestupu i sebeobrany a do osudu všech, kdo s ním splynuli nebo s ním souviseli. I když příběh postupně nabízí zcela racionální a až prozaické objasnění fenoménu tajemné vražedné kletby, až do samého konce a i v něm však vzrušující tajemství kletby trvá. Kletby? Do ní je zakleta věčná pře duše s tělem, svár potřeby pocitu poctivosti a svodu pachtění za hmotným štěstím, i konflikt žíznivé smyslnosti a hluboké lásky.
Přesvědčivost propůjčuje příběhu ze Slezska 1915-2015 jeho velká jmenovitá konkrétnost zeměpisná (Ostrava, Ostravsko, Hlučín, Klimkovice, Místek, ale také moravské Bučovice, ba i Čechy a koncentrák v Říši, první transport židovského obyvatelstva na východ i pátrání ve Francii, a místa z velkých Dějin Evropy a světa), povahopisná, (od postav mentálně postižených přes dělnasy až po skutečné i domnělé intelektuály, od vlastenců až k přisluhovačům a kolaborantům), národnostní (Slezané čeští, němečtí, židovští, ale také Němci, okupanti z Říše včetně gestapáků), to vše s neochabující empatií, s uměním porozumět pohnutkám skutkům všech; s uměním porozumět všem, ale ne omlouvat a rezignovat na přísnou kritičnost.
Lví podíl na přesvědčivosti Kletby podle Justiny má důsledně adekvátní jazyk románu, v něm se střídá spisovná a hovorová čeština a nářečí v dialozích a polopřímé řeči, spisovaná, úřední i komolená němčina, šlonzáčtina, vasrpolština, slangy profesní i vzdělanostní. V jazyce románu není snad nic bez významu počínaje jmény a příjmeními: nominálně ústřední postava Leopold Zrubal, zvaný Leoš, syn Leopolda, Oldy, Poldy Zrubala (reálně ústřední postavou je Leošova žena Gabra) má do jména vepsáno znamení Lva, do příjmení svou nevybíravou až brutální rozhodnost a akčnost. A píše-li se už v Prologu o Leošovi jako o Leopoldu II., je to jazyková nobilizace rodového jména pracovitého kmána, to králové se přece mohli podle Jana Wericha ptát „kolikátí jsme“. Výmluvné německé příjmení Neuser je příjmení Čecha jako poleno, který se před nikým neposírá, a vzdorně si je v čase němčení počeští na Nojzr.
Jak je jazyk románu pestrý a přitom přesný a věcný, stylisticky nápovědný, metaforický, sycený obraty expresivní řeči i úslovími a příslovími, ukazují už názvy kapitol dejme tomu na začátku druhého dílu: Čert na zdi; Život v sutinách; Vlnovka vidličkou; Zkřivená podkova; To není kurva, ta je blbá; Škaredá středa; Dráždit tygra; Čert nikdy nespí; Dívka z plakátu; Už je to i doma; A je hůř… Tu a tam Romanská smysluplně obrací známá moudra (Kde nic není, smrt bere), někdy bije na paměť čtenáře poezie (Naplň se osude, závěr Nezvalova Sbohem a šátečku, jindy zabrousí do jazyka úřadů a provozních pravidel (Povolení k odletu) a dnes hlasitě hlásaných, leč jen výjimečně – když se to komu právě hodí – realizovaných zásad (Padni komu padni).
Mysteriózní příběh kletby na domě a zahradě Zrubalových ve Svinově, lokalizovaný už v Prologu, příběh šťastného nešťastného rodu a rodiny (malé soukromé dějiny) je již první větou první kapitoly Šaty jako pro královnu vsazen do velkých Dějin: „Řezník Olda Zrubal měl zrovna třicet, když začala bitva u Gorlice.“ Dovídáme se, že tento náhradní záložník nenarukoval (akutní operace očí, plnění zásobovacích úkolů, „no, bez pomoci se to neobešlo“), a už další řádky zaznamenávají, jak válka zaléhá až do tehdy hlubokého zázemí:
„První květen 1915, dělostřelecká příprava. Všechno tak zvláštní. Osmani se producírují po Německu i Česku, Ali paša dnes cestuje z Berlína nach Prag, píšou noviny, je to jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Turci, spojenci Německa a Rakousko-Uherska, čert aby se v tom vyznal.
Před dvěma lety se Olda oženil se Stázkou z Václavovic, dcerou řezníka Slepka, i kterého se vyučil. Kyprá, nic podvyživeného, však se uměla najíst i napít…“
Právě z té Stázky učinila Romanská médium mezi širým světem a stavením ve Svinově, ve kterém žijí a u něhož umírají Zrubalové. Dala jí prodělat mimořádně těžký porod, tak těžký, že manžel jí pořídil ke křtinám „šaty jako pro královnu“, a dala jí také příšerně ztloustnout a znehybnit, uvěznila ji v domě, jemuž Stáza, nadána přirozenou inteligencí, dokázala moudře a taktně nejenom velet, ale i tlumočit zprávy z dění ve světě, které dychtivě sledovala. Zvlášť pak po zrodu rozhlasu „poslouchá krystalku“, potom už rádio vylepšené čerčilkou: „…čerčilka je věc, ja ju tam umim strčit, naladim kromě řiš všecko…“ a později díky tomu se v domě ví, o čem nikde okolo ještě v denním shonu a starostech i dřině nikdo nemá páru. Právě ona první v domě a snad v celém okolí vycítí, že se blíží válka; říká synovi, který ve víru práce a lásky nemá „tušení, co se v Německu děje… Leošu, já se bojím, že bude zle (…), dybys slyšel Hitlera, ten hlas…“ Uvěřitelná, přesvědčivě napsaná postava.
Přesvědčivě jsou v románě vykresleny vlastně všecky postavy ve své lidské složitosti, jak ty na první pohled nebo až nakonec sympatické, tak i opačné, postavy konající nelidsky, i když se nejen jeví, ale jsou, jak se říká, záporné, pustě vypočítavé, pokrytecké, krutě hravé, sadistické a opilé mocí a poháněné chtivostí a přitom zbabělé, ale třeba i čímsi imponující. Vyjmenovat je a podrobit rozboru, to už by nebyla recenze, ale knížka.
K mimořádné přesvědčivosti románu přihrála Romanské náhoda, jaké pitomci říkají „románová“. Ač narozena v Polance nad Odrou, od raného dětství žije a mnoho let pracovala ve Svinově. V té nevelké a kdysi samostatné obci, už dlouho součásti velké Ostravy, v obci, kde se všichni znají a kde se autorka zná snad s každou druhou rodinou a ví o jejich osudech, dům jejích rodičů a nyní její dům leží na křižovatce ne jenom ulic do centra Ostravy, do Poruby a do její rodné Polanky, kudy dnes proudí městské autobusy všemi směry, ale i na křižovatce národnostní, jazykové, sociální, osudové, kde umírají lidé.
Příběh kletby, rodu, domu a zahrady by jistě byl zajímavý a jímavý, i kdyby se odvíjel někde jinde. Ale vytěžen z místa zcela jedinečného průsečíku osobních a velkých dějin, kde se míjelo gestapo s domácím odbojem a oběťmi rasové perzekuce jednou v přímo vteřinovém tempu, kam z velké dálky tvrdě doléhalo i pronásledování Sokola a zblízka i sexuální dotěrnost okupantů a kolaborantů, kde v Zrubalově řeznictví šlo o život v nejrůznějších podobách, je vyprávěn osobně, osobitě. Romanská nemusí psát své paměti, už je napsala svým románem, který je víc než jejími memoáry; který je osobní i nadosobní, jedinečně slezský i záběrem světový, sociální i úvahový, současný i historický, vždyť kořen kletby byl zakopán na zahradě tragického domu už 1866 za války prusko-rakouské. A to vše nepopisně, ale zakleto do děje a postav.
Zkrátka román, který nesoudí, netvrdí, nepoučuje, „jen“ ukazuje a předkládá; román tak čtivý, že čtenář ani nepostřehne, že hltá Dílo i pro nejnáročnější.