JIŘÍ JÍROVEC
V autě poslouchám ČRoPlus. Naposledy rozhovor o falešných zprávách, manipulacích a kritickém myšlení. Jakýsi Petr Nutil promlouval hladce a přesvědčivě. Ano, tak se na lži a manipulace musí, pravdu je třeba, byť někdy pracně, hledat. Na první poslech to znělo až upřímně.
Jenže cosi v jeho výkladu neštymovalo a tak jsem mu napsal. První věta mého dopisu byla pozitivní: „Mluvil jste velice krásně, že by vám člověk skoro věřil.“ Druhou větou jsem se dostal k podstatě věci: „Řekl jste A, ale opomenutím B jste zůstal na úrovni blábolu.“ Béčko totiž skrývá otázku, k čemu mi pravdivá informace vůbec je a co s ní jako občan mohu učinit. Petr Nutil se možná urazil a neodpoví. Tento zvyk se v Česku vžil.
Bývalá komunistka Šiklová vymyslela geniální větu: „Je lépe mýliti se s Bushem než míti pravdu s Putinem.“ To je geniální, sebezáchovná formulace. Americký prezident nelže. Je to jen člověk a může se tedy mýlit. „Mejlej se i ministři,“ říkal Švejk.
Petr Nutil připustil, že se lež může objevit kdekoli, takže bdělost a ostražitost je na místě i mimo prolhané servery, jejichž seznam neustále narůstá.
Zmínil válku v Iráku, která, kulantně řečeno, byla založena na tom, že oba Bushové byli uvedeni v omyl. Otázka je, kolik lidí se musí zmýlit, než výsledek vypadá jako pravda, která pomýlí i samotného prezidenta. S mírnou ironií můžeme tvrdit, že se oba prezidenti rozhodli na základě pravdivého rozhořčení obelhaného lidu.
První válce předcházelo slyšení před senátní komisí. Srdce by člověku puklo vztekožalem, když mladá žena se slzami v očích líčila, co viděla v kuvajtské nemocnici. Iráčtí vojáci tam vyhazovali mimina z inkubátorů, aby mohli cenné zařízení odvézt na sever. Americký lid se nasral, jak bylo zapotřebí, a válka mohla začít. Teprve později se ukázalo, že jakási washingtonská PR agentura secvičila výstup s dcerou kuvajtského velvyslance v USA. Takové to „vrtěti psem“.
Druhá válka byla založena na mýlce spřátelených zpravodajských služeb o iráckých zbraních hromadného ničení. Colin Powell třepal v OSN zkumavkou s bílým práškem a hrozil (se), že Sadám může použít ZHN během třiceti minut, když se mu v nich zlíbí. Britská výzvědná služba nás varovala, poudal.
Několik let trvalo, než pravda vyšla najevo. Občan, který se k ní skrz seriózní zdroje propracoval, se mohl ptát: „Teď tedy vím, ale co s tím?“
Možností se nabízí několik. Nejbezpečnější je „nechat to koňovi, má větší hlavu“. Dřív se radilo „jít na lampárnu“, ale tu pokrok dávno zlikvidoval. Zbývají ti, kteří spolu ještě mluví. Sociální sítě jsou nejisté, stejně jako „pravdomluvné servery“. Nikdo si nenechá narušit vlastní politickou linii a tak všude existuje určitá forma cenzury. V současné době je vhodnější použít synonymum ignorování.
Neproniknutelní jsou vyznavači šiklismu, tedy metody, kterou lze popsat bonmotem „je nebezpečné domnívat se cokoli“ nebo obecnějším „opatrnost je matka porcelánu“.
Politici mají těžko proniknutelnou kruhovou obranu sestávající z kohorty asistentů, zájmů strany, za níž kopou a osobními ambicemi. Veřejnoprávní média pak spoléhají na pragmaticky dodržované pravidlo „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Zpěváky vybírají mezi těmi, kdo mají praxí ověřený repertoár.
Občan, který by se snad chtěl psaním o (poznané) pravdě živit, musí přistoupit na hru, kterou někteří pamatují z minulosti. Nazývá se úlitba současnému režimu. Stačí několik vět. Bezpečné jsou ty, které označují komunisty za svině a kurvy zločinné. Vhodné je něco slov o tom, že Němci jsou naši Kamaraden. My Češi jsme je krutě a zločinně vyhnali ze Sudet. Lze přidat i odstavec, že jsme se za císaře pána opravdu, ale opravdu měli dobře. Minulý režim hrubě očernil věrného katolíka Koniáše. Zrůdná komunistická propaganda tvrdila, že zlikvidoval 60 000 knih. Lež jako věž, protože víme, jich bylo pouhých 30 000.
Suma sumárum, občan idealista vždy se svou pravdou narazí na zeď. Má-li v kapse něco hrachu, ví, jak si u náhražky lampárny ulehčit.