MICHAL ČERNÍK

Děsím se davu. Ctím člověka. Dav neomylně rozpozná, že nepřemýšlím jeho hlavou, nevolám jeho hlasem, nepatřím k jeho tělu, nezapřel jsem své já. Ukáže na mne prstem a vyobcuje mne. On není společnost, ale jen společenství bez podoby, valí se jako balvan záště. Neumí si vládnout, chce být ovládán, proto se nechává využít a zneužít. Jeho silou je spojenectví slabých a průměrných. Jeho energií je nadšení z vlastní nenávisti. Jeho podstatou je ztráta soudnosti, nemá slitování s těmi, kdo jej odmítají. Jeho odvahou je ztráta sebezáchovného pudu, sám sobě je tyranem i mučedníkem. Dovede zahubit jiné i sebe. Jeho zběsilost nezná hranice, a proto nemá slitování. Je vulgární a frivolní, nemá rozvahu, obezřetnost a moudrost, neuznává dialektiku. Čeká jen na svůj okamžik, v němž vybere vůdce sobě rovného, zvedne ho na ramena, na tribunu, na piedestal, provede zbožštění, nechá se ozářit jeho vůlí. Pudové projevy davu se zcela podřizují režii svého vůdce. Může s nimi dělat, co chce, může s nimi manipulovat jako pyrotechnik s výbušninou. Když poručí, dav to vykoná. Stane se vzpourou, povstáním, zkázou. Nemění svět. Boří ho. Na každodennost života zajde a znovu bude vykázán na periférii dějin. Při pohledu na dav mívám mrazení. Jak snadno se nechá zbavit vlastního myšlení, jak snadno přijme hlásané bludy a lži za vlastní pravdy, jak snadno se stává vykonavatelem cizí vůle, aniž by si vůbec uvědomoval následky. Neznám žádnou dobu v dějinách, aby tomu tak nebylo.

 

Mluvíme o spravedlnosti, a zatím prokazujeme její nemožnost. Mluvíme o svobodě, a zatím ji strkáme do svěrací kazajky. Mluvíme o rovnosti, a zatím přistavujeme další schody nerovností. Mluvíme o demokracii, a zatím jí osekáváme všechny údy. Mluvíme o křesťanské civilizaci, a zatím ji křtíme dekadencí. Mluvíme o euroatlantických hodnotách, a zatím je prokazujeme válečnými agresemi a převraty. Mluvíme o míru, a zatím ho umíme jen rozbombardovat. Mluvíme o lidských právech, a zatím přitakáváme rozvratu tradičních hodnot a smyslu lidského bytí. Životem vláčíme břemeno chtivosti a neumíme ho zbavit tíže prošlých staletí. Postrádáme obyčejný stud, už se za nic nehanbíme. Ocitli jsme se v pasti nejmocnějších, jejich stále zrazovaných a nesplněných slibů, jejich obludných lží, jejich zhoubné nemilosrdnosti. Nás nespasí žádná vyšší moc, za nás tu nenastolí mravní řád, dál zůstáváme bez její milosti vydáni nerovnému zápasu s vlastními i cizími démony.

 

Bohudíky, ještě se ráno probouzím a stůl nehladoví. Bohudíky, ještě si zachovávám své myšlení. Bohudíky, ještě jsem nepohřbil své ideály. Bohudíky, ještě vztyčuji svou důstojnost. Bohudíky, ještě mne napřimuje hrdost. Bohudíky, ještě mne neohýbá lokajství. Bohudíky, ještě jsem neztratil stud, nezatratil mravnost, nenadřadil se nad přirozené normy chování. Bohudíky, ještě jsem se nenechal zbavit sebe samého. Bohudíky, ještě se tu domluvím česky. Bohudíky, ještě nežiju proti sobě, proti svému svědomí, proti svým názorům, proti svému přesvědčení, proti svým pravdám, a nikdo a nic mne nemůže donutit, abych nepřemýšlel, netoužil, necítil a nemiloval. Bohudíky, ještě mám v hlavě dost místa pro myšlenky, které se dosud nevešly na zem. Bohudíky, ještě se posiluji mnohými krásami, ještě se tiše raduji, ještě umím poprosit a nezapomínám děkovat. Bohudíky, ještě si občas sním svůj pošetilý sen, o kterém vím, že se mi nejspíš nesplní, ale nezříkám se ho jako marnosti. Některé jistoty dávají mému životu lidský rozměr, nedají se ukrást a zničit. Bohudíky. Vítám každý den, který právě začíná, a vítám ho tak, jako by začínal jen kvůli mně. A každý, tak jako já, ať tu má na zemi své pevné a důstojné místo, a přivítá tento den, jako by začínal jen kvůli němu.

 

Každé období mého života drancovaly omyly mocných. Mocní vsadili na sílu bludu, který vždy uštknul myšlení ovládaných i vládnoucích. Zároveň jsem měl štěstí. V žádném období svého života jsem netrpěl hlady a nemusel padnout ve válce. Mohu se radovat z toho, co mám. Ideálům jsem zůstal věrný, i když z nich nepostavím ani dům, světu nenastolím spravedlnost, nenasytím zástupy hladových. Zlo by ale bez nich bylo ještě větším zlem, nespravedlnost ještě větší nespravedlností a naděje v lidech by uhynula. To ona nám pomáhá unést tíhu života a obhajuje jeho smysl. Má naděje je velká jako svět lidí. Podobá se prameni, a když se ho někdo pokusí zastavit, vytryskne z hloubi na jiném místě s novou silou. Naděje je jako krvácení, které nejde zastavit, dokud je v těle život.

 

Opět jste málo pochybovali a opět jste příliš věřili, opět jste se nechali podvést a ještě si to nechcete přiznat. Opět jste správu věcí svých přenechali komusi cizímu, opět jste se nechali nakrmit iluzemi o svobodě a blahobytu. Opět jste komusi dali důvěru a on vám teď do tváří prská lži jako sliny. Opět vás ovládla moc, která střeží nežádoucí pravdy jako vězně odsouzené na doživotí. Opět někdo cizí vám napovídá, co si máte myslet, opět jste přijali rozpočítávání na privilegované a na ty ostatní. Opět jste omilostnili dobu, která neumí přijmout pravdy o sobě. Opět jste se před pravdou schovali do snadného žití. Opět jste přijali vůli manipulátorů moci a nechali si naprogramovat myšlení. Opět jste dobrovolně přijali poddanskou úlohu psa a budete ji mít navždy jako trest. I váš stín si poslušně lehl do střepů svobody a krvácí. Opět vám zbyly jen vlastní ruce, když byl rozchvácen majetek země, a opět budete mlčky prodávat jen svou práci. Opět se ve vás zabydlel strach, zpokornil vám pohledy, ztlumil hlas, seškrtal slova a nasadil náhubek jediného názoru. Proboha, nenamlouvejte si, že jste svobodní, když jste se dosud neodvážili nahlas myslet.

 

Vy netrpěliví, nechte se přesvědčit oblázkem, že k dokonalému tvaru se roste mnoho staletí. Vy servilní, možná i tušíte, že váš potlesk mocným je zítřejším potleskem na vašem pohřbu. Vy nesmiřitelní, nedivte se své zášti, že hrany jejích kamenů nakonec do krve rozdírají i vás. Vy malověrní, nechlácholte se, že i ten, kdo nemá křídla, může vzlétnout v pařátech supa. Vy opatrní, vždycky si uhlídáte, aby ani stín pravdy nepadl na vaši hlavu. Vy průměrní, přitakávači každé moci, nikdy nebudete oporou těm, kdo překračují dobu. Vy snílci, dobře víte, že váš odvěký sen o důstojném lidství není snem vládnoucích.

 

Nikomu nevnucuji své jméno. Kdo ho vyslovuje s úšklebkem, ať se mu v hrdle vzpříčí jako kost. Nikomu nepodbízím svá slova. Vypouštím je na svobodu do vřavy světa, kde chtějí být slyšena. Nikomu nevnucuji své myšlení. Myšlení není nebezpečné, nebezpečná je tupost, která se ho bojí. Nikomu nepřikazuji své pravdy. Kdo se k nim prodral trním života, došel také i ke mně. Nikomu nevytyčuji svůj směr. Kdo se mnou jde, jde dobrovolně. Nikomu nediktuji svou koncepci světa. Kdo ji se mnou sdílí, zakládá jeho srozumitelnější podobu. Otázka zní: Co je to svoboda? Odpovídám: Je to má odpovědnost k sobě a ke společnosti, v níž žiju, ano, přísná odpovědnost a vědomí jistoty, že se dovolám práva, spravedlnosti a pravdy. Svobodu tvoří zákony a zároveň ji ochraňují a trestají její zneužití. Z odpovědnosti ke svobodě vyrůstá úcta a hrdost k systému, který mi právě takové pojetí svobody dal. A na tom trvám.

 

Bezpáteřní osočují z bezpáteřnosti čestné, ješitní nalepují ješitnost prostým, lháři viní ze lži upřímné, megalomani mluví o velikášství skromných. To oni ve frázích hromují proti frázím, nekompromisnost cílí k vlastnímu prospěchu užíraní silou chtivosti, aby se stali mocnými. Nejvíce volají po pravdě, ale bojí se i jejího stínu. A když je zapotřebí, pravdu pošlapou, oslaví nepřítele a zapřou sebe, zmítáni v senkrovně vlastního těla. Ve jménu demokracie ničí, válčí a obohacují se. Ve jménu svobody zotročují jiné pod kuratelou vlastních běsů. Ze strachu před vlastní temnotou sytí se jasem slunce, až oslepnou. Jsou to nejvděčnější postavy do románů a tragédií.

 

Někdy si vyčítám své osudové prohry. Neklaněl jsem se modlám, když se vztyčovaly, a bylo mi trapné modly bořit, když přišel čas boření a opožděných hrdinů. Schází mi schopnost pragmaticky přijmout novou realitu, která se stane i mou. Nerozumím světu, v kterém žiji, a nezříkám se světa, který si přeji. Moje slova nedovedou lhát, moje ruce nedovedou zabíjet, moje mysl nedovede nenávidět, nejsem na prodej. Vždycky mne bude urážet, když šejdíři mluví o morálce, o svobodě a demokracii. Ještě mi stále zůstává možnost pracovat, stále ještě ze sebe vylamuji slova, ještě si v mysli hájím místo pro radost a těším se ze všech dní, které mě nezdolaly a já je nevzdal. Jsem ve věku, kdy mě blízkost přitahuje víc než dálky a kdy v sobě prožívám to největší ticho, stejně tak jako jsem v mládí prožíval tu největší bouři. Konečně jsem v sobě našel svého panovníka, teď naslouchám pouze jeho příkazům a pouze jemu jsem povinován i za cenu mého zatracení. V mém věku mě žádná politická moc už nemůže poblouznit ani zatemnit a nenapliju si kvůli ní do tváře jen proto, abych přijal její věrolomnou milost.

 

Už se mne neptejte, proč píšu. Je to stejné, jako bych odpovídal, proč žiju. Mé texty zůstanou jen pokusem přeložit se do slov. Mluvím o dětství, o rodičích, o lásce, o pravdě, o domovu, o přírodě, tedy o tématech věčných jako skála. Vyslovení myšlenky mne vzrušuje víc než vyprávění příběhů. Vsadil jsem na podstatné a už se nestanu sdílnějším. I tak potřebuji celý svůj život, abych vyjádřil, čím pro mne život je. Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla. Může být pouze trvalejší než jeden život, anebo jedna epocha. Je údělem všech věcí, aby se jednou naplnily jak osud a skončily. Tak i tato slova. Po nějaký čas budou hlídat moje jméno. Přesto dělám vše s takovou opravdovostí, jako by to mělo přetrvat navždy. Chci se podílet na všem, co nás dělá lepšími, a namlouvám si, že je to i v moci slova. Má slova jsou podanou rukou. Když je přijmete za svá, stáváte se mými lidmi a já vaším člověkem.

 

Tady je ta země, kterou jsem povýšil na domov. Přiznává se ke mně a nezajímá ji, zda jsem nuzák či král. Tady cesty chodí přede mnou a dovedly mne až ke mně. Tady se rovina ukládá do výšky klasu. Za ní se opakuje další rovina. Jdu pořád na začátku. Tady se v brázdách mých slov uhnízdili skřivani. Má slova voní chlebem a nepřejí se. Tady se zasadí pověst a vyroste lípa. Šumí tak, že jí každý naslouchá. Tady se vracím do otce a z otce do děda. Jsem břehem jejich krvi, která mnou protéká. Tady káně na nebi vykružuje snubní prstýnek a zasnubuje mne se zemí. Uvidíte mne všude, kam se podíváte, pokračuji v lidech, v kterých se zakořenila poctivost. Ptáci mne nepřeletí. Tady se postavím doprostřed polí, zapustím kořeny a rozpřáhnu se v strom. Abych viděl daleko a ještě o mnoho roků dál. Abych na sebe soustředil všechny pohledy, všechny vichry, všechny bouře, všechno ptactvo, všechnu krásu. Abych stál uprostřed jako vítěz, který vzdoruje nebi. Abych šuměl všemi listy. A kdo půjde kolem, aby mi naslouchal a rozuměl.

 

Takto se tvoří domov. Stolu určíme pevné místo, do jeho čtyř světových stran rozsadíme židle, každý si vybere jednu jako osud. Tady vstupujeme na důvěrnou pevninu. Všechny věci tu mají přidělená místa tak jako chléb a sůl. A na stůl odkládáme své ruce. I potmě nahmátneme každý vypínač, na každém předmětu nás usvědčují otisky prstů. Tady zamykáme a odmykáme den. Tady se smíme vymluvit anebo vymlčet, krok za krokem tu chodíme ke slovu. Tady jsme nehraní. Navzájem se tu žijeme a vstupujeme do svých příběhů. Dům do našich osudů zapustil pevné základy, nic o nás nezapře. Ráno nás vypustí ven a večer zase vpustí dovnitř. Trpělivě nás celý den vyhlíží věrnými okny, na svět se dívá našima očima, nadechuje se pachu našeho těla, svědčí našim rozhovorům, zastřešuje náš spánek i naše sny a naslouchá tlukotu našeho srdce, které není samo. Domov je náš střed světa, od něho měříme každou dálku. Může být kdekoliv, kde otevřeme dveře a jsme doma.

 

Ve vrstvě patnáct centimetrů dobré ornice žije na jednom hektaru asi čtyři tisíce kilogramů žížal, čtyřicet kilogramů šneků, sedmdesát kilogramů brouků a pavouků, padesát kilogramů stonožek, šest kilogramů chvostoskoků, čtyři kilogramy roztočů, šedesát pět kilogramů červů, tři sta sedmdesát kilogramů jednobuněčných živočichů, sto čtyřicet kilogramů plísní, deset tun řas a deset tun bakterií. Ta čísla jsou oslavou ornice. Ó země, země, dosud se neumíme chovat k tobě tak, aby tě to nezabíjelo. Jsi ornicí a půdou v očích hospodáře, jsi hlínou, která se hněte anebo drolí, ale pořád žije, jsi pozemkem rozporcovaná ploty, jsi vlastí rozporcovaná hranicemi, jsi prstí v rukou padlého, jsi zemí, na níž se dějeme, ty rodu ženského, která jsi porodila vše živé. Vlastním příkazem se proměňuješ do zeleně polí, trav, křovin a stromů, do plodů a do barev květů, do průzračné vody tryskající na povrch, z tebe vzešla veškerá krása a vše, čím nám sloužíš a obdarováváš. Tvou nejvydatnější stravou je hnůj, to odporné slovo s mnoha významy v naší řeči. Mrtvé pohřbíváš, živitelko všeho živého.

 

Milujme! Milujme všechno právě zrozené a narozené a prosté hříchu. Milujme vše, co se hlásí k životu, co překáží zlu a smrti. Milujme své děti a vnoučata, protože z nich se teprve člověk hněte a my je svou láskou dotváříme. Milujme lidi silné moudrostí a láskou, lidi silné poznáním. Milujme právě kvetoucí stromy, barvy květů a jejich vůně, milujme zeleň trávy a modř oblohy, milujme první sníh, tu věčnou radost dětí. Milujme všechno prosté, jen prosté neumí být falešné a lživé. Milujme svou řeč i zemi, z níž jsme vzešli, milujme svůj domov, který nám byl přisouzen rodiči, i ten, který jsme si stvořili. Milujme svou práci a výsledky své práce, na kterou jsme hrdi a z které máme radost. Milujme všechno to, z čeho se naše radost rodí. Milujme všechno, co nás naplňuje štěstím. Milujme každý den, který je nám přisouzen. A bděme, aby nám láska nezplaněla všedností a nezarostla plevelem nenávisti. Největší umění v manželství je umět spolu stárnout. I ten sex patří do manželství a je o to krásnější, protože vyrůstá z lásky, ona je jeho královnou, ona je vládkyní našich dní, dokud se naše těla ještě nestala schránkou stáří a nemocí. Kdo nemiluje, je jako pustina, jako poušť, jako vypálená krajina, jako vykácený sad. Kdo nemiluje, neumí ani žít a už nemá rád ani sebe. Můžeme mít svá miliardová konta třeba v daňových rájích a budeme strašně chudí, pokud neumíme milovat. Co všechno ještě můžeme milovat a je hodno naší lásky, milujme. Láska je nejkrásnějším projevem našeho citu a má nesmírné množství podob. Potřeba lásky je potřebou života, který láska znásobuje a dává mu smysl. A jakou cenu má láska? Cenu života. A jakou cenu má život? Ať vám odpoví matka, která chová své dítě.

 

S přibývajícími roky spatřujme svět s takovým údivem, jako bychom se právě narodili, a s takovou moudrostí, jako by nám bylo tisíc let. S údivem spatřujeme to, co jsme dříve přehlíželi, prociťujeme to, k čemu jste byli dříve lhostejní, a radujeme se i z toho, co nám dříve připadalo tak všední, a už vůbec nechápeme hlouposti a neprozřetelnosti mnohých rozhodnutí těch mladších u volantu doby. Náhle nás sevře tíseň, že nám jeden život nestačí na všechny tužby, na všechnu lásku, na všechnu práci a že hloupá a neprozřetelná rozhodnutí musí tak jako tak dojít až na konec svých omylů. Schoulíme se do vlastního srdce a jen potřebujeme někoho blízkého, kdo je tam s námi.

 

Kdy se člověk stává opravdu dospělým? Když má svou rodinu, která se mu stane imperativem odpovědností a povinností a zároveň posilou? Když se naučí rozlišovat možné od nemožného, podstatné od nepodstatného, pravdu od lží a fikcí? Když bilancuje neúspěšné tužby a přání svého mládí? Když přijme svět takový, jaký je, ale zároveň nezatratí o něm ani své ideální představy? Když si uvědomí, že život je největší hodnota všeho? Když vládu nad sebou přenechá rozumu a rozum svěří kontrole citu? Když se mu zlo stane výzvou k činu? Když své osobní zájmy dává do souladu se zájmy společnosti a odpovědnost je mu korektivem jeho veškerého jednání? Když pochopí, že štěstí se nedá uplatit penězi a blahobytem? Když životy jiných mají pro něho stejnou cenu jako jeho život? Když v sobě zakóduje mravní zákon a vědomí pokory není pro něho ponížením ale vyjádřením lidské velikosti? Když si i v pokřivené době dokáže uhájit slušnost? Když se už neptá, proč žít a jak žít, ale svým životem je odpovědí především sám sobě - a třeba i jiným? Nejspíš je dospělost součtem všeho, co jsem vyjmenoval a na co jsem ještě zapomněl. Ale především je to vědomí vlastní důstojnosti, kterou nás nikdo neučil, nikdo ji od nás nežádá, avšak my ji musíme vyžadovat od sebe. Tehdy se člověk stává skutečně dospělým. I kdyby jediným měřítkem bylo jen to, pak o skutečné dospělosti mnohých vážně pochybuji.

 

Jsme-li dost chytří, pochopíme smysl života. Jsme-li dost pokorní, pochopíme i smysl smrti. Jsme-li velcí duchem, naplníme životy jiných. Jsme-li mravně silní, dokážeme žít vzpřímeně. Pak jsme nádherně samozřejmí a srozumitelní. Tehdy dozrajeme k moudrosti, protože jsme porozuměli sobě. Staneme se mocnými, protože jsme přemohli sebe. A jsme bohatí, protože nám k bohatství stačí jen to, co skutečně potřebujeme.

 

Jakmile se nám jednou podaří osvobodit se z bludů, uvidíme mnohem jasněji. Jakmile jednou začneme svobodně přemýšlet, už nám myšlení zůstane navždy, i kdyby nám bylo víckrát trestem než odměnou. Ať budeme kdekoliv, bude nás pronásledovat, bude nás budit ze spánku, bude s námi vstávat. Je lepší mít prázdnou peněženku, než přijímat milodary grázlů. Je lepší planout hněvem, než se nechat uhasit lhostejností. Je lepší být umlčen, než hýkat s davem. Je lepší být vyděděncem, než se stát slouhou. Pak nás už nikdo nezbaví vlastního myšlení, neprodáme se za přízeň mocných, nikdy nepřistoupíme na roli vykonavatele cizí zvůle a nikdy nepřijmeme za své, že ve jménu krásných ideálů se dá lhát, obohacovat, ničit a zabíjet. Pak musíme přijmout i to, že porozumíme jen sami sobě, nikoliv proradnosti mocných, nikoliv bídě světa.

 

Dny, kterými procházím, jsou nejkrásnější. Životem mne přemáhají a nebem věnčí mou hlavu. Maják, který ve mně svítí, mi dává jistotu, že nezabloudím a neztroskotám. A jestliže se ve mně dosud zardívá stud, pak ať mne nezaprodá lžím. A jestliže ve mně dosud panuje poctivost, pak ať mi zabrání podvádět i sebe. A jestliže ve mně dosud klečí pokora, pak ať mi nedovolí nadutost. A jestliže ve mně stále ještě dýchá soucit, pak ať se bouří proti všem svinstvům. A jestliže lidský vichr bez milosti vyvrací, láme a ohýbá všechno, co roste vzpřímeně, ať především sobě dokazuji, že před ním neuhýbám.

 

Svůj čas má sníh, kdy napadne a kdy roztaje. Svůj čas má jabloň, kdy se zazelená, rozkvete, vydá plody a opadá. Svůj čas má slunce, kdy se ujme vlády a kdy ji zase přenechá noci. Svůj čas má vítěz, kdy jednou bude poražený. Svůj čas mají epochy, kdy jedna končí a nová začíná. Na nás je, abychom poznali, kdy starý čas minul, a nový abychom uměli přijmout. Abychom pohřbili zteřelé pravdy a k novým se ubírali třeba celá staletí.

 

Nemám nic proti odlišným názorům jiných, pokud nechtějí potlačovat názory mé. Nemám nic proti zákonům, pokud mne dovedou ochránit. Nemám nic proti bohatství kohokoliv, pokud nevzniklo na můj úkor. Nemám nic proti politice, pokud si ze mne nehodlá udělat lokaje. Nemám nic proti vůli mocných, pokud mi ponechají mou vůli a počítají i se mnou. Nemám nic proti společnosti, pokud v ní nejsou jiní odsouzeni k živoření. Odmítám princip milosrdných darů, který pokořuje a uráží. Chci se podílet na podobě takové společnosti, kde nikdo neživoří, kde žebrák a bezdomovec jsou svědomím národa a bída svědomím světa. Bída nesmí být zločinem bědných. Dávno jsem se dobral k poznání, že toho člověk k důstojnému životu potřebuje poměrně málo, ale že i to málo zůstává většině nenaplněným přáním. Nemusíme zrovna poznat chudobu, abychom si vážili toho, čeho se nám teď dostává.

 

Nepočítejme se k neúplatným, dokud nám nebyla nabídnuta taková úplata, kterou většina neodmítá. Nepočítejme se k poctivým, dokud jsme neměli možnost beztrestně zbohatnout krádeží. Nepočítejme se k čestným, dokud nám nenabídli možnost velké kariéry výměnou za naše mlčení. Nenamlouvejme si, že jsme lepší než ostatní. V naší moci je pokusit se být lepší, než jsme.

 

K sobě se přiznávejme. Ať máme proč, a nejsme jako sad, který se zřekl stromů, jako zem, která vyhostila i trávu. K sobě se přiznávejme. A nejvíc před těmi, kteří na nás jako římský císař v Koloseu ukazují palcem dolů. K sobě se přiznávejme, přiznávejme odvahu rozumu, svobodu slovům, troufalost myšlenkám a nic ať nám nezabrání. K sobě se přiznávejme, i když si neseme svůj díl odpovědnosti za zlo, proti němuž jsme nic neudělali, za podvody, krádeže a korupci, které jsme tolerovali, za mýty, kterým jsme uvěřili, i za svůj strach, který nás neochránil. K sobě se přiznávejme, i když tolik věcí jsme pochopili příliš pozdě. A třeba ať to bolí. Prohrou je uprchnout před svou minulostí, před svou pamětí a zapřít sebe.

 

Udělujme slyšení zpěvu ptáků. Zůstává vznešený a nezávislý na proměnlivosti epoch. Jeho nesmrtelnost se zrodila z radosti smrtelných. Pohrdá hudební kompozicí, ale v lidech obnovuje radost.

Udělujme slyšení bájím, pohádkám a pověstem. Zůstávají vznešené a nezávislé na proměnlivosti epoch. Jejich nesmrtelnost vyrostla z fantazie smrtelných. Pohrdají poznáním, ale v lidech zachraňují budoucnost.

 

Stále více si rozumím s tichem. Jiné je ticho lesa, jiné ticho louky, jiné polední ticho v parném dni, jiné ranní ticho probuzené zpěvem ptáků, jiné ticho letní noci s halasením cvrčků a jiné je ticho noci, kdy usne i sama tma a s ní i lidské sváry. Jiné je ticho uprostřed mrazivého dne na zasněžené pláni, jiné je mrazivé ticho v lese, když popraskávají stromy. Jiné je ticho sněžení a jiné ticho deště. Jiné je ticho před bouřkou a jiné po ní. Jiné je ticho spícího města a jiné ticho krajiny se šuměním stromů a bzučením hmyzu. Takové ticho může utichnout a být ještě tišší. Ticho znamená, že umíme slyšet víc, než je k slyšení. Jiné je ticho po milování a jiné po roztržce. Ticho v kostele je majestátní. Ticho v opuštěném domě k neunesení. A je ticho jako souhlas, ticho jako vzdor. Ticho napjatého očekávání a ticho strachu. Jaké je ticho po bitvě? A jaké mezi dvěma výstřely? A je ticho jako tečka za větou, kdy už vše bylo řečeno. A je ticho, které bolí. Na hřbitově je ticho, které zbylo. A je ticho po někom, koho jsme milovali a už není s námi. Abychom pochopili ticho, musíme především umět naslouchat sobě. Abychom pochopili sebe, musíme umět naslouchat tichu. Musíme se umět naklonit k tichu jako k spícímu děcku. Dýchá? Dýchá. To je dobře. Miluji ticho, které žije.

 

V knize Kladivo na čarodějnice máte návod, jak poznat čarodějnice a jak je usvědčovat. V drtivých čelistech mučidel se každá obviněná přizná, že souloží s ďáblem a sekyrou, lítá na koštěti, z vody stlouká máslo, způsobuje neplodnost dobytku a polím, svolává krupobití i povodeň, přizná se ke všemu, co ve jménu božím vymyslí paranoidní fantazie inkvizitora. Teprve pak můžete v ohni zničit její tělo, abyste zachránili její duši. A pokud se konejšíte dnešním rozumem a dobou, nemylte se, tahle kapitola není uzavřena. Příboje dějin neopracovaly ani lidskou povahu a mozek ochoří zlem stále tak snadno jako tělo chřipkou.

 

V psychiatrických léčebnách Velké Británie svého času tvořili třetí největší skupinu lidé, kteří se pomátli nad stránkami Shakespearova díla. Na kolena je srazila jeho velikost a vzala jim víru ve vlastního ducha. Neuměli přijmout svou nedostatečnost. Však i to patří k údělu člověka. Být povolaným ale ne vyvoleným. Oč sebevědomější jsou ti, kteří nikdy nepocítí vlastního ducha, vyznávají brutální sílu a na kolena je může srazit leda pěst silnějšího.

 

V jednom přírodopisném filmu nezmar od zadečku požíral buchanku, která už napůl v jeho tlamě dál požírala jiného živočicha. Jak úděsná žravost vládne přírodou! Slabí jsou požíráni silnějšími podle neúprosných zákonů potravního řetězce. A jenom nám je dáno v celistvosti přírody vnímat její krásu svými smysly a velebit ji slovy a všemi uměleckými prostředky. A jenom my jsme ze všech živočichů schopni té největší krutosti, toho největšího zla, ale také jsme schopni i té největší lásky a sebeobětování. My nikým silnějším nebudeme sežráni. V nejhorším se sami můžeme vyhubit rychle, hromadně a definitivně.

 

Neproklínal bych tento svět, neproklínal bych ho, kdyby mi byl lhostejný. A jestliže jsem přijal právo žít, pak nesmím být užitečný jen sobě. I tento den svědčím tragédiím, které se dějí daleko ode mne, i tento den svědčím chudobě a zoufalosti ve svém nejbližším okolí. Nenamlouvám si, že jsem předurčen k velkým činům a vykonávám ty drobné, každodenní s takovou odpovědností a zaujetím, jako by právě ony měly svět proměňovat. Mluvím-li za sebe, mluvím i za ty, kteří mi naslouchají. Moje obavy jsou i jejich obavami, moje svoboda je i jejich svobodou, moje práva jsou i jejich právy, moje vize světa je i jejich vizí. Stále více lidí si uvědomuje, že ohromné bohatství a bída nejsou vizitkou spravedlnosti. Spravedlnost je pro mne tam, kde zmizela bída, kde lidé našli společnou vůli takovou zemi ustanovit a své věci si v ní spravují sami a dobře. Nestal jsem se bezobsažným plagiátem člověka. I když mi zima nemilosrdně sahá po životě a nedokážu ji zaplašit, nechávám slunce svítit do svých slov a vrchovatě je plním jasnými barvami. Neproklínal bych tento svět, neproklínal bych ho, kdybych nepřemýšlel časem budoucím.

 

Vlastnit jen tolik věcí, které skutečně potřebuješ a které máš rád. Mít chleba k namazání, slova k pohlazení, a lásku, která neokorala. Pár blízkých lidí, kterým patříš, dobrou mysl, kterou přijímáš den, a pocítit bezhraničnost míru velkého jako nebe. Pak už nic. Pak se pro tebe víckrát rozednívá, než stmívá. Pak víš, co je štěstí.

 

Je krásné milovat se s někým, s kým dovedeme žít. Je krásné žít s někým, s kým to dovedeme. Neznáme mocnější a krásnější zákon, než je zákon o zachování života a lásky. Stojí vysoko nad námi všemi a je odvěký a trvalejší než všechny zákony lidské. Nařizuje nám všem a my se mu dobrovolně podřizujeme bez rozdílu rasy, víry a postavení na jakémkoliv místě naší planety. Obohacuje nás mýtem svatosti a my ho ctíme a naplňujeme jako samozřejmost i zázrak.

 

Drozde, nenechávej mne tu v zimě bez svého zpěvu! Sedmikrásko, obdaruj mne svou nezdolností kvést i v nečasu! Větře, připravuj mne už teď na nenávist vichrů! Slunce, nenuť mne ustupovat do stínu jiných! Stopo, neodcházej ode mne, zabloudíš! Slovo, vytesávej mne jako pravdu do kamene! Slzo, neusvědčuj mne ze slabosti! Pustino, neoslabuj mou vůli překonat tě až k lidem! Osude, neubírej mi z toho, co miluji! Člověče, neznič mou víru v tebe!

 

Kdo z nás odmyká vrata, ta vrata do ráje, na která celý život zoufale bušíme? Kdo z nás nechá za sebou cestu, po které se vydají další? Kdo z nás křísí slova, která navždy zasáhnou jako živá voda? Kdo z nás žízní po kráse, hladoví po poznání, probouzí vizemi? Kdo z nás nemusí nic uklízet ze svého svědomí, nemusí nic škrtat ze své minulosti a své činy nemusí obhajovat sám před sebou? Kdo z nás pochopil, že štěstí se nedá uplatit penězi a bohatstvím? Kdo z nás má sílu zradit svou malost, vyhladovět svou nesmiřitelnost, nechat vykrvácet svou zášť, ve vlastní povaze nechovat krysu? Kdo z nás si uchoval právo nesouhlasit a nepřivlastnil si právo zatracovat? Kdo z nás se nestal otrokem vlastní neomylnosti? Kdo z nás se nedal spoutat opatrností průměrných a stal se jejich odvahou? Kdo z nás nezabil ani v myšlenkách? Kdo z nás zdvíhá korouhev svého přesvědčení, i kdyby ho slovy odstřelovali jako při popravě? Kdo z nás si umí přiznat svou nahraditelnost, ale nenechá si vnutit svou zbytečnost? Kdo z nás si nepřipustí svou marnost, i kdyby do postele k němu ulehla smrt a zašeptala: teď jsi můj? Kdo z nás trnovou korunu poraženého promění v korunu vítěze, i kdyby porazil jen vlastní zbabělost? Kdo z nás přijme za své umlčené pravdy, aby se stal jejich hlasem? Kdo z nás rozsvěcuje světla fantazie, aby rozsvítil světlo budoucího světa? Kdo z nás se umí nadechovat svými sny a nadějemi? Které z našich snů přeletí epochu a naši potomci je postaví na zem?

 

Úryvky ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo nakladatelství KMEN v Brně