PAVEL JANSA

„V Besedě bude jako v sauně. Byl to taky nápad, pořádat sraz na konci června. Já jsem navrhoval září,“ ulevoval si Vladimír Horák. Na čele se mu perlil pot, jen co se nasoukal do obleku.

„Začátkem září bývá taky horko,“ ušklíbla se jeho žena Jarmila. A slušel jí i úšklebek. Měla klasické rysy, nebyla kdysi nadarmo Miss jejich gymplu. A i po čtyřicítce neměla krásnou jenom tvář. Díky návštěvám fitka měla pořád postavu jako kdysi.

I Horákovi se pořád líbila, což o to, ale svojí dokonalostí ve všech směrech ho poslední dobou štvala. Krásná, chytrá, ctnostná, spolehlivá, pracovitá… Kdo to má vydržet? S ideálem se žije obtížně. Třeba dnes ho popudilo už jenom to, jak rychle byla – na rozdíl od něj – vypravená.

„Nezapomeň na kravatu,“ připomínala.

„Kra–va–tu?“

„Je to sraz po pětadvaceti letech. A budeš tam za hvězdu.“

„Já?“

„Každý ví, že tě jmenovali docentem. Smiř se s tím, že tentokrát necháš tričko od Vietnamců doma.“

Horák sice nikam v tričku nechodil, ale vtipkování na svůj účet se nebránil. Ať se holka pobaví… Ostatně má Jarmila pravdu, jako skoro vždycky. Bude se potit, ale musí to přetrpět. Kdekdo si ho teď všímá. I Jarmily. Jsou na malém městě symbolem úspěchu. Docent lékařské fakulty a doktorka s vlastní ordinací.

A díky komu bude dnes za hvězdu? Odpověď je nasnadě. Hloupý nebyl, což o to, ale bez Jarmily by na docenturu sotva kdy dosáhl. Měla vždycky tah na branku za oba. Vděčí jí za hodně. Za dokonalé zázemí, ale i za dobré rady a za povzbuzení, když to nejvíc potřeboval.

Lidé ale nemluvili o Jarmile jenom pěkně. Zrovna nedávno nechtě zaslechl, že si ho prý ochočila. Vodí ho prý jako Kuba Kubikula medvěda Kubulu. Překousl to. Maloměstské žvásty, plody závisti… Za všechno se platí.

„Tu kravatu!“

Vybral ze skříně tmavomodře pruhovanou a tázavě vzhlédl.

„Ta je dobrá,“ schválila jeho volbu.

Co by si bez Jarmily počal? Vytvořila mu pohodový, klidný přístav. V městečku se drbalo o sto šest, ale o něm nikdy. Horák a jiné ženy? Nesmysl. Po Jarmilině boku se dokázal vždycky vyhnout všemu, co by mohlo jejich vztah ohrozit. I proto je teď všichni obdivují. A závidí jim. Každý druhý pár se přece rozvádí.

„Ještě si ten uzel trochu utáhni.“

Zaťal zuby. Paní Dokonalá… Upřímně řečeno, byly i chvíle, kdy mu šla na nervy. Poslední dobou přicházely stále častěji. Ale ani necekl a kravatu si poslušně utáhl.

Jarmila zkontrolovala výsledek jediným spokojeným mrknutím: „Ó ká, Vláďo. Teď už můžeme.“

*

Auto dnes nepotřebovali. Do Besedy, restaurace na rohu většího ze dvou místních náměstí, to měli opravdu jenom pár kroků… Ze salonku, kde se sešlost konala, doléhala i přes zavřené dveře změť hlasů. Když Horákovi otevřeli a vešli, zarazil je hned na prahu vysmolený bas, který se rozječel na způsob pouťového vyvolávače.

„Přichází náš hvězdný pár! Novopečený pan docent se svojí půvabnou chotí!“ snažil se třídní komik Kadaník překřičet mumraj v salonku.

Ozvaly se výkřiky, potlesk, dokonce se někdo chabě pokusil zanotovat „Gaudeamus igitur“. Horák s tváří lesknoucí se potem zaznamenal, že jeho kravata není v místnosti zdaleka jediná. Zase měla pravdu…

Ze všeho nejdřív se musel pozdravit s panem Pokorným, starým vrchním číšníkem, který pamatoval Horákova první piva i první holky, které si do Besedy vodil ještě před Jarmilou. A pak už vypuklo všeobecné vítání, poplácávání a objímání… Všichni do jednoho zmiňovali Horákovu docenturu. Překvapilo ho, jak to od některých znělo upřímně. Opravdu mají fajn spolužáky…

Ale stejně si nejvíc považoval slov blahopřání z úst profesora Dubanského, jejich bývalého češtináře a třídního, kterému by málokdo hádal věk uprostřed mezi padesátkou a šedesátkou. Dubanský „panu docentovi Vladimírovi“ vesele pogratuloval „nejen k velkému úspěchu v podobě docentury, ale hlavně k paní docentové, protože za každým mužovým úspěchem se skrývá nějaká skvělá žena“.

„Děkuju, moc děkuju, pane profesore,“ rozplýval se šťastný Horák. „Věřil byste, že jsem na vás vzpomínal i při obhajobě? Jeden oponent – představte si – zdůrazňoval údajnou vysokou stylistickou a vůbec jazykovou úroveň mojí práce. Možná měl i trochu pravdy. A tak se ptám. Kdopak mě tomu asi tak naučil, co myslíte, pane profesore?“

A Jarmila dodala se smíchem: „Ještě že jste tady vy, pane profesore. Jinak by zde moje na první pohled pro veřejnost málo viditelné – protože specificky ženské – zásluhy neocenil vůbec nikdo.“

A Eduard Dubanský se smál s nimi. Měl pro jejich třídu slabost. Třídnictví u nich převzal až rok před maturitou, když onemocněla profesorka Svozilová. Byl tehdy benjamínkem sboru, jenom o pouhých jedenáct let starší od svých svěřenců. Když tedy bylo tehdejším studentíkům sedmnáct, bylo profesoru Dubanskému pouhopouhých dvacet osm. A byl vysoký, štíhlý, černovlasý…

„Byl jste tenkrát idolem všech holek,“ vzpomínala Jarmila.

„Hltaly vás. Posmívali jsme se, že se jim ve vašich hodinách spouštějí očka na punčochách,“ přidal se i Horák.

A hned se vyrojily další střípky dalších vzpomínek. A jedlo se a pilo…

*

Všichni se rozjařeně překřikovali a vybavovali si známé historky i dávno zapomenuté trapasy z časů her a malin nezralých. Doslova řvali smíchy, když Pepa Kadaník imitoval všechny členy tehdejšího profesorského sboru.

Horáka zaujala mladá servírka, postávající v rohu místnosti. Odkud jenom tu holku…? Pak mu to došlo. Loni k němu chodila na praktika. To znamená, že po prázdninách půjde už do pátého ročníku. Tereza… Ano, Tereza Kornová. Usmál se na ni a ona úsměv opětovala. Taky ho okamžitě poznala.

„Servírky ti, jak vidím, jdou. A co medičky?“ zašeptal spiklenecky Horákův spolužák místostarosta, když nebyla Jarmila v doslechu.

„Blázníš?“

„To jako že jsi světec? Nic proti Jarmile, je to pořád pěkná baba a určitě vzorná manželka, ale přece jenom … Tolik roků a s jednou ženskou?! Na medicíně musí být mraky holek. Hezkejch i chytrejch. Neříkej, že mezi nimi žiješ jako mnich.“

„U nás to není jako na radnici,“ oplatil spolužákovi stejnou mincí. „Ale vážně. Člověk si musí uspořádat priority. Manželství, kamaráde, to je jemné umění.“

Horák pochopitelně stoprocentní světec nebyl. Kdyby poctivě zpytoval svědomí, nějaký ten poklesek by vyplaval. Kvůli jednomu měl před lety dokonce parádní průšvih. Teď už naštěstí dávno promlčený…

„Tak jemné umění, říkáš?“ uchechtl se spolužák.

Horák to už ale dál nerozebíral. Nebyl svěřovací typ. A taky nač by si tady hrál na sebemrskače, když je už tak dlouho přímo za vzorňáska z čítanek? Prostě se naučil vyhýbat se potenciálně nebezpečným ženám. A co? Ve svazku s Jarmilou to ani jinak nešlo. Když tenkrát jeho hřích odhalila, nehysterčila, ale tím hůř.

„Zapomenu na to, aspoň doufám… Ale pozor. Jsem ochotná zapomenout jenom jednou. Pokud by se to opakovalo… pak bohužel.“

Z toho „bohužel“ měl Horák hrůzu. Nic se tedy už nikdy neopakovalo… To všechno běželo novopečenému docentovi hlavou, když si u Terezy Kornové objednal svůj tradiční sauvignon cabernet a když ho obsloužila, chvilku si s ní povídal.

„Zírám, jak rutinovaně si tady vedete,“ pochválil ji.

Prozradila mu, že v Besedě občas brigádničí už od gymplu. Někdy pomáhá v kuchyni, jindy zde „na place“. Sympatická holka. Urostlá blondýnka se širokou pusou, možná trošinku oplácanější, ale Horákovi se líbila. Už jenom díky těm slibným oblinám a křivkám…

*

Když odběhla, neměl už chuť se s nikým vybavovat. Ovíval se odloženými novinami a pozoroval, jak jeho krásná choť, coby dobře vychovaná dívka, obchází slavnostní tabuli a zastavuje se postupně u všech spolužáků. Pohovořila, zavtipkovala, usmála se a šla dál… Nakonec skončila na židli vedle svého propoceného muže.

„Teď už tu kravatu můžeš sundat. I sako,“ slitovala se nad ním. Ale hned přitvrdila. „Ale ovládej se trochu. Nezírej na ni tak hladově.“

„Cože?“

„Jsi odjakživa vysazenej na macaté děvečky.“

„Cože? Myslíš tu servírku? To je brigádnice. Medička. Loni ke mně chodila na praktická cvičení.“

„Byla to zjevně cvičení nejen praktická, ale i nezapomenutelná. Pro ni i pro tebe.“

„Fantazíruješ,“ řekl.

„Nejsem slepá, ani blbá. Tlustoprdka v tom ale ještě neumí chodit. Když si myslí, že se nedívám, nespouští z tebe oči.“

„To o ní musíš takhle?“ zaprotestoval chabě.

Marná sláva, Jarmila ho znala jako své boty. Kdyby stál Horák před Sophiinou volbou v oblasti erotiky, dal by opravdu vždycky přednost holce krev a mlíko před vysportovanou vychrtlinou.

„Je to tlustoprdka,“ hudla si Jarmila svou. „O tom žádná. Má i něco z Havránkové. Nejspíš ten přidrzle vyzývavý kukuč.“

„Dohodli jsme se snad, že žádná Havránková neexistovala.“

„To by se ti tak hodilo… Ale nepodceňuj mě. Dobře vím, že takových Havránkových muselo být…“

„To by už stačilo, Jarmilo. Taky je už pozdě. Čas zvednout se a jít. Co říkáš?“

„Tss…“ ohrnula opovržlivě ret, ale po chvíli se zvedla a šla se loučit…

*

Horák se potom vydal na opačnou stranu stolu, kde spolužáci právě cosi řešili s vrchním číšníkem.

„Děcka, mějte se, bylo to fajn. Jednotlivě se loučit nebudu, to za mě obstará moje drahá polovička. Já se zatím vyrovnám tady s panem Pokorným.“ A podal starému pánovi svůj lístek.

„Prosím… Jak račte… Moment…,“ zaševelil vrchní jídlonoš a odšuměl.

Horák se pomalu vydal k závěsu, kterým se procházelo do kuchyně. Tam, daleko od veškerého dění v salonku, postávala Tereza.

„Už odcházíte? Škoda,“ usmála se na Horáka širokou pusou.

„Jakápak škoda. Třeba se, Terezko, ještě potkáme,“ řekl a vsunul jí do kapsičky na zástěrce stočenou bankovku.

„To ne,“ bránila se, „od vás přece nemůžu nic vzít, pane docente.“

„Pšt… Třeba se v Besedě zastavím na něco dobrého hned zítra a vám nenechám ani kačku.“

„Já zde už zítra nebudu, pane docente. Dnešek byl jenom záskok. Mám ještě jednu zkoušku, ráno se s počítačem přesunu na chatu na přehradě.“

„Budete se učit na chatě?“

„Jako vždycky v letním semestru… Ta naše chata stojí úplně nahoře nad půjčovnou loděk. Budu tam sama. Zastavte se. Budu ráda.“

Horák si Terezu prohlédl, jako by ji nikdy předtím neviděl. Krev a mlíko. Ale taky curacao.

„Zítra je neděle. To nejde,“ řekl.

„Škoda,“ hlesla smutně.

„Ale v pondělí bych mohl už po ránu.“

„Můj mobil,“ načmárala na papírek číslo.

„Ani nevíte, jak moc se těším, Terezko.“

Vyrovnal účet s panem Pokorným, a když došel ke dveřím, zapátral pohledem po svojí ženě. Už obešla všechny, až skončila u profesora Dubanského. Starý šarmér jí políbil ruku a pak si ještě kratičce povídali. Horák ale stál daleko a odečítat ze rtů neuměl. Naštěstí.

„Edo, v pondělí mám zase krátký den,“ řekla Jarmila.

Její bývalý třídní se usmál: „Sláva! Rozdám vysvědčení, pokecám ve sborovně a jsem tvůj. Tak ve dvanáct v našem doupěti?“

„Raději až v jednu.“

„Budu tam… Teď už ale běž. Dívá se na nás. Pa.“

Hvězdný pár kráčel domů mlčky. Beze slov je to někdy lepší… Horák se těšil na pondělí jako malý fakan na Ježíška, zatímco jeho krásná žena se jenom malinko usmívala. Jako vyrovnaný člověk, který si umí uspořádat priority. Zjevně i ona – stejně jako její muž – dávno věděla, že manželství je jemné umění…