JIŘÍ JÍROVEC

Základní českou vlastností prý je nedostatek výdrže.

Není to pravda, pro nás je přece daleko charakterističtější nejednotnost. Nejnověji to je vidět na krizi s Kvidem-19.

Hňupové na univerzitách, mající pifku na Zemana, protože nejmenoval dva nebo tři profesory, zpochybňují nařízení vlády a nebrání pobytům studentů na Mácháči, kde se mezi studenty seznamově chlastá, souloží a i jinak nákaza zdárně šíří.

Politikům po moci toužícím přicházejí vhod pablbové, kteří šaškují před MZ s transparentem „NECHCEME ROUŠKY – CHCEME DEMOKRACII“, nebo vracejí roušky a respirátory na Úřad vlády.

Hlavně když to je proti Babišovi a bude to v médiích.

Jan Werich kdysi vyprávěl, že Buffalo Bill přivezl na Letenskou pláň velkolepé představení.

Na Pláni byla hlava na hlavě, leč přepadení vesnice indiány se změnilo na trapnou frašku.

Po Praze se prý povídalo, že Buffalo Bill je nejsilnější muž na světě, protože vytáhl 200 000 volů na Letnou.

Dalo by se říct, že takový Minář, nyní již bývalý symbol nejednotnosti, je ještě o třetinu silnější.

Svou přirozeností jsme Cimrmani a Švejkové.

Jsme nadšeni, když někdo volá „Jakeše do koše“, „Na Bělehrad“ nebo „Na pól“, leč jít do akce a setrvat v ní až do roztrhání těla, to se nám nechce.

Nápadem dobýt točnu byli všichni otužilci nadšeni, ale nikdo se nechtěl výpravy zúčastnit. Většinou z rodinných důvodů. Když pak stojí vítězná výprava českých otužilců na severním pólu a náčelník výpravě gratuluje k dosažení místa, jež je snem všech otužilců světa, ozve se z mužstva: „Zkrať to, je tady zima.“

Cimrman i Švejk představují individuální volbu posledního století.

Dávno, dávno před tím nám historie zanesla do genů to, čemu se lidově říká vychcánkovství.

Tedy schopnost převlékat kabát, kdykoli lze získat víc, anebo odvrátit hrozící nebezpečí.

Jsme ochotni bojovat, ale jen když máme groše na žoldáky, kteří to za nás obstarají.

Vašíkových 300 volů do Němec je přijatelnější než revma ze zákopů či rána mečem do lebky.

Pravda, nevíme, jestli Václav, řečený svatý, vůbec žil, co byl zač a jestli ho zapíchl brácha.

Ať tak či onak, je oslavován kvůli české státnosti.

Pro ni ovšem obětoval daleko víc náš první král, Přemysl Otakar I.

S jeho jménem je spojena fascinující směska intrik a zrad mezi moci a vlivu chtivými.

Vše začíná, když se náš Přemek spojí s Filipem Švábským proti Otovi Brunšvickému, s nímž je naopak spojen papež Inocenc III.

To je zástupce katolické církve, která se místo služby Bohu kurví ve středověké Evropě, co se dá.

Ota a Ino byli daleko silnější než Filip s Př, a tak Přéma, zváživ rizika, převlékl kabát a šel za lepším.

Vzniklé trio Ota – Ino – Př oslabeného Filipa porazilo a Přéma dostal za odměnu kýžený, byť na potomky ještě nepřenosný, titul Král český.

To se stalo v roce 1203 a komedie pokračuje dál.

Filip totiž porážku nejenže přežil, ale zmátořil se podle pravidla „Co tě nezabije, to tě posílí“.

Pln síly hrozil vpádem do Čech a tak Přéma, s čistým pragmatickým svědomím, přešel na jeho stranu a spolu se stali silnějšími než Ota a Ino.

Ino se nepochybně poradil s Bohem, sbalil kříž, kadidlo a cestovní ornát a vydal se na cestu.

Tak vzniklo trio Filip – Př – Ino.

Jenže pak kdosi Filipa zarohnul a tak Přéma s Ino zvolili přestup do klubu k Otovi.

Zase se to zvrtlo: Ino se s Otou pohádal a bývalého spojence exkomunikoval z církve.

Na politickém hřišti dojde ke střídání, za Otu nastupuje náhradník Fridrich II.

Za pomoc při vojenském tažení přiklepne Přemkovi nyní již dědičný titul Král český.

Jelikož Fridrich II. byl tehdy pouze sicilským králem, úřadujícím v (později mafiánském) Palermu, směl použít jen svoji královskou pečeť, po níž se dokument zove Zlatá bula sicilská.

To se stalo v roce 1212.

Tolik fíglů a za nimi válek, padlých vojáků a podle tehdejšího zvyky vydrancovaných zemí.

Jenže o takové maličkosti nikdy nešlo a nejde, hlavně když kníže dostal titul.

Tohle všechno je svatosvatá pravda, jinak by to přece v televizi nebylo.

Nad takovou minulostí se některá hruď může nadýmat pýchou.

Tak se na to musí, chytře!

Žádných 300 volů do Němec, ale tvrdě kšeftovat s něčím za něco.

S tímto vědomím lze snáze pochopit básníka Jana Kollára, jehož oko slzy roní nad zemí, jež bývala kolébkou a nyní jest „národa mého rakev“. Ledaže se najde dubisko, jež vzdoruje „zhoubným až dosaváde časům“.

Pojem samostatný stát se ovšem vyprázdnil a tak v době postmoderní, postfaktické a postpravdivé (čti: prolhané) hledáme místo dubiska u co největšího bratra.

Nám sebevědomým a vzpřímeným nejde o grošíky, ale o službu nosné myšlence.

Naše dějiny jsou samý podvod, takže co víc nám zbývá než Cimrman a Švejk.

Do toho jako bychom slyšeli hlas Radia Jerevan: „Vše, co z vlastní historie víte, je v zásadě pravda, s tím rozdílem, že to bylo poněkud nebo zcela jinak.“

Podle legendy nechal král Václav IV. utopit ve Vltavě Jana Nepomuckého.

Prchlivost prý zacloumala jeho majestátem, když Jenda odmítl sdělit, co na sebe královna ve zpovědnici vykvákala.

V zásadě to je pravda, Jenda, pokud to byl on, byl vyloven z Vltavy. Nebyl ovšem utopen jako kotě, nýbrž zemřel na mučidlech, na která se dostal, protože se přifařil ke svému jmenovci z Jenštejna, jenž byl arcibiskupem a proti králi kul pikle.

V Česku se všechno vykecá, tedy i to, že Jenda došel, byť po cestě zvláště trnité, do náruče Boží.

Ve známost rovněž vešlo, že v jeho lebce zůstal neporušený jazyk.

Katolická církev si uvědomila, že to je šikovné pro PR a tak se onen jazyk stal symbolem statečnosti a jeho zachování prvním zázrakem potřebným k prohlášení Jendy za svatého.

Druhý zázrak obstarala sedmiletá Rozárka, která spadla pod mlýnské kolo, a když ji po půlhodině vytáhli, obživla v peřinách.

Prý to byl zázrak, učiněný Jendou za modlitbu k němu pronesenou Rozárčinou matkou.

Rejpalové se mohou ptát, proč raději neoslovila Boha, aby záchrana byla přímější.

Jeníkův jazyk se dostal až do známého epigramu KHB, jenž v něm pro novináře žádal ochrannou ruku: „by náš jazyk neshnil v hrobě.“

My již víme, že v lebce žádný jazyk nezůstal, čímž teoreticky mohla padnout legenda o zachování zpovědního tajemství. Prý tam byl jen kousek zapouzdřené mozkové tkáně.

Jenže kam s tím na církev, ta vytáhla z rukávu nepřebitelný trumf: mozek je víc, protože ovládá jazyk.

Legenda byla ošetřena a tak nemusíme shazovat podvodné sochy z mostů do vody.

Existuje domněnka, že Jenda nebyl u krále v oblibě a těžko mohl být zpovědníkem královny.

Tím si ale nebudeme ten dojemný příběh kazit.

Můžeme se shodnout na tom, že zpovědní tajemství je skvělý trik, který rozvazuje jazyk a zpovídaný, v obavě, aby ho Bůh nepotrestal, vyklopí na sebe všechno.

Církev se dozví, co k ovládání oveček potřebuje, kdežto zpovídaný tupě věří, že mluvil do vrby.

Na tom můžeme zázraky, manipulace, lži a hry mocenské opustit, neboť pokračují dál a dál bez vůle naší.

Raději si s Janem Kollárem připomeňme kus jeho básně:

„Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou

v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.

Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,

zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.“

Žijeme totiž v době, kdy na svoji hlavu kydáme, abychom se Germánu zavděčili.

Dopsáno 29. 9. 2020 v den výročí podepsání Mnichovské dohody, již se obáváme byť jen zmínit.