MILAN BLAHYNKA

Šestá sbírka veršů svého autora EXISTENCIÁLNÍ KAKAO (nakl. Čas, b.m., 2020, ilustrace a grafická úprava Jan Gabler, bez paginace) je zarámována delší – titulní – básní na začátku a lakonickou Povzdech starého kabátu na konci. První báseň končí verši o kanárkovi poklidně se zpívajícím bez ohledu na to, co se v bytě neblahého trapného děje malému chlapci, jemuž to jako Kainarovu chlapečku u holiče začalo; báseň o kanárkovi je básní o lidech; kanárek netuší, „že ani my lidé / se ze své klece / nikdy nedostaneme“. V poslední básni o pouhých čtyřech verších, ve skutečnosti hořkém epigramu, stýská si starý kabát, že „kdyby měl trochu více sil, / určitě by se… i pověsil“, jenže jak dodává básník, „tak to chodí v naší skříni / Když na to nemáš, pověsí tě jiní“.

Žijem (?) zavřeni v kleci nebo ve skříni.

Že by si takto Dušan Spáčil nad svým a naším zatraceným osudem zanaříkal, že by Existenciálním kakaem napsal svou malou Osudovou?

Ani náhodou. V básni Kola osudu píše Spáčil o komsi (o sobě?), že ze spánku ho probudila jitřenka, za níž se kdysi nadšeně rozběhl, „teď však už věděl, / že je to jen koncové světlo / Velkého vozu“, a tak se už chystal jít pěšky, ale „v tu chvíli / se hvězda na obloze zastavila / a začala couvat“, neboť se ten Velký vůz bezpochyby rozhodl smilovat se nad bláznivým stopařem a vzít ho na cestu nastávajícím dnem s sebou. Tohle není žádná Osudová, to není, abychom zůstali u metaforiky z hudby, žádný Beethoven, ale Berlioz, to je přece Spáčilova malá Fantastická.

Spáčil moc dobře od samého dětství ví – „postrčen devátou vlnou Šostakovičovy hudby“ – o tom, co nazývá vlnobitím „existenciální hrůzy“, ale jako v tom dětství běží s tím neromanticky s odpuštěním na záchod. Jak nevzpomenout Karla Čapka, který za pohnutkami tradovanými nadneseně romanticky hledal obyčejné všednodenní motivace, obyčejný život. Spáčil si virtuózně hraje se slovy a v kakau slyší kakání malého chlapečka, ale taky dobře ukryté budoucí k. o., knock-out, rozhodující boxerskou ránu, jak to ká ó identifikuje Anglicko-český slovník Osičky a Poldaufa.

Komu tu rozhodující boxerskou ránu uštědřuje Existenciální kakao?

Sbírkou obchází strašidlo smrti obcházející planetu, ve které „život je rokenrolek“, „rockec – to byl spolek!“, leč léto neléto „Easy go… in the ghetto“. Spáčilův černý humor, těžící z úsloví jako „do nejdelší smrti“, posmívá se reklamním klamům špatně maskujícím „tlamu / té smrti smrťoucí“, a u vědomí zlého neúniku smrti naslouchá podpatkům múz, „co klepou do rytmu Blue Suede Shoes / jako ti, co jim Elvis zamodřil duši“. A jak je ironický a realistický, neváhající říci, že „dáreček“ v rozbalených plínkách líbezného dítěte smrdí „jak od tchoře“, umí napsat i „andělskou“ báseň, domyslev, rozvinuv známé rčení: „Venku se čerti žení / s bílými anděly / Čekám v tom chumelení / co nám kdo nadělí. // Čerti se skryli s kočkami / za našim komínem / A anděl líbá vločkami / večerem ztichlou zem.“ Pravá idyla vánoční!

Ohromující objevnost Spáčilových hříček vyvěrá z umění naslouchat věcem, třeba Nářku posledního vařeného bramboru nebo nenasytné prázdné popelnice: „Ne nemusíš mě litovat, nejlepší na mně je můj hlad, / jsem milenka všech povalečů / Co trochu hnije, z toho teču / žiju tím, co je bez života: / Tak neváhej a vraž mi ho tam!“ Není Spáčilovo Porno prázdné popelnice perfektní parodie soudobého sázení na dobře prodejné knížky co nejvulgárnější?

Existenciální kakao míchá staré fantastické příběhy s nedávnými fantasmagorickými dějinami i s absurdní současností, představuje si barona Prášila na výpravě na východ za druhé světové a nazývá to jeho nejhorší cestou, neboť „když se jmenujete Münchhausen / je těžké přesvědčit místní / že jste nepřišel do Ruska s divizí Totenkopf“. Reaguje dokonce už i na mor z jara 2020: chtělo se mu dát si panáka, „ale v saloonu mají teď zavřeno / A tak jsem s tím hadrem přes pusu / raději zašel do supermarketu / (doba mezi osmou a desátou je pro důchodce)“, koupil si pití a posléze usilovně přemýšlel: „zda se skutečně / místo plánovaného souboje s Bilem Hickokem / utopím v čínské polévce“.

Spáčilovo básnické k. o. smrti smrťoucí zní závěrečnými verši básně Bouře, které porozumí i sportovní fanoušci, protože Pucciniho Nessun dorma, tu nikdo nespí, zpíval sám Pavarotti při jakémsi sportovním mistrovství: „Slunce však nabírá své síly / z přádelny života nití / zní zase slavné Nessu dorma.“

Jen aby znělo i z našich přádelen a prádelen života a abychom se jím řídili.