FRANTIŠEK UHER
Jsou básníci objevitelé, neustále hledající dosud nepoznané nebo pramálo známé pevniny. Jejichž tvorba se často rozlévá do šíře jako moře. Jen ojediněle se stává, že nad jejich poezií slunce nezapadá, nejedna plavba nepřinese mnoho nového, ale člověk je tady od toho, aby znovu chytal vítr do plachet. Dochází také na ztroskotání, i vraky u dna ovšem někdy skrývají poklady, jejichž hodnotu stanoví čas.
A jsou básníci, kteří vyplouvají nenápadně, bez okázalého bubnování a troubení, jakoby dlouho před úsvitem, ale s pevným záměrem. Nechtějí s halasem (nebo s omšelým balastem) objevovat literární kontinenty. Znají svůj cíl, opuštěné korálové ostrovy, na nichž se skrývají mnohé půvaby i svízele, útěšná i záludná zákoutí, vrcholy i propasti. Tak trochu samotáři, literární solitéři, pouze jako mimochodem přesýpající mezi prsty písek a nacházející zlatá zrnka. Šetří slovy, nevykřikují, podávají prostá, na dřeň odhalená svědectví. Někdy podstatu zřetelně preferují, jindy nabízejí oříšek k rozlousknutí. Promlouvají úspornou, účelnou, emočně podloženou a zároveň lehce tajemnou řečí. Čtenář dostává dostatečný prostor k vlastnímu hledání, k pozvolnému poznávání, porozumění a souznění. Někdy je to šalebná hra se slovíčky, náznaky plachtící mlčenlivým prostorem, úpěnlivě soustředěné hledání světla a stínu.
Bezděčně přichází na mysl drobná analogie. V souvislosti s poetikou Tašo Andjelkovskiho, o němž je řeč, získává výpovědní hodnotu definice telegrafu jako přenosu kódovaných zpráv na vzdálené místo. Po prvních vynálezcích sestavil Morse abecedu z krátkých a dlouhých impulsů, které posléze Hughes nahradil tištěným písmem. Telegraf se stal víceúčelovým prostředkem komunikace.
Dneska se s ním můžeme setkat pouze v muzeu, ale zcela určitě té odložené technické vymoženosti vzpomeneme nad úsečnou sdílností poezie Tašo Andlejkovskiho ve sbírce NID (Fra, 2020, 296 str.) Jeho podnětné vzkazy čtenářům mají vskutku téměř telegrafický charakter, jsou však přirozeně obsahově nepoměrně bohatší, naplňující poetickou vzducholoď nikoli přímo třaskavou, ale nesporně velice inspirativní substancí. Potvrzují neměnné odvěké pravdy, že všechno souvisí se vším a nic se neděje nepozorovaně. Mají zdánlivě zastřenou strukturu, ale zřetelné kontury, obsahují bystré postřehy aforistického charakteru. Předivo slov potvrzuje pestrost použitelné slovní zásoby. Účelně i nahodile zašifrované obrazy jsou nesmlouvavými odrazy životních peripetií.
Kdo během až příliš dlouhého intervalu po úspěšných sbírkách Spálov (2007) a Mirny (2010) netrpělivě vyhlížel do třetice všeho dobrého, toho očekávání nezklamalo. Pravda, někdy se zdá, že úsporně komponovaná básnička odráží od břehu jako drobná loďka, následně se k němu vrací a teprve na další stránce zabírá vítr do plachet, neberme to však jako rutinu, schválnost, bezradnost či aroganci ducha, nýbrž jako osobitou a svéráznou koncepci, pokus navázat racionální sepjetí mezi vlastní tvůrčím záměrem a čtenářem.
Andjelkovski nemaluje košaté stromy, jeho poezie nabízí pouze precizně vykreslené miniatury. Neburácí za okny, nebuší nám na dveře, vchází tichounce a skromně jako vítaný host, který nepřináší dary, natož náruč umělých květin, nýbrž prostou, nevnucovanou, ale nezpochybnitelnou moudrost, prezentovanou ve strohých náznacích. Nevnucuje čtenáři svoje náhledy, svůj interní svět, v básni Stín čteme konstatování Proti komu / Nebo s kým / Nikdy se to nedozvím.
Existují básnické sbírky, kterým neupíráme kvalitativní aspekty, ale vracíme se k nim pouze ojediněle, většinou nahodile. Další nám ulpívají v paměti a rádi je občas otevřeme třeba jen pro jednu působivou báseň. Některé se však stávají trvalou součástí naší básnické hvězdné oblohy, neboť v nich pokaždé nacházíme něco nového. Tašo Andjelkovski napsal Pojď mě / Potmě mít. Mít v knihovně jeho poezii je příjemným vědomím.