JAKUB STEIN

Pánové Roubíček a Kohn sedí ukázněně doma, živi ze zásob a z rozhlasu a televize. Telefonují si, ale samozřejmě jim chybí svačina v Louvru a výhled na Národní, po které si mezi orouškovanými chodci razí cestu čeští jedinci silní jako sám Trump. Jisti si, že ty viry koronaviry na ně nemají, neb oni už mají nebo co nevidět budou mít na ně zaručené léky tak drahé, že na ně ten přemnožený póvl nemá, a že je fajn, jestli pandemie, už v názvu záležitost vysloveně panská (pan demie), lid si vědomý, že je panský, herrenvolk, vymete z města bezdomovce, kteří na nákladnou léčbu nikdy nedosáhnou, nemají na ni ani nárok. Nikdo jim ji nezacáluje. Proč taky?

Taky se jim honí hlavou, pane Kohn, proč je v televizi tolik násilí a krutosti a mrtvol, a ne jenom u nás, ale po celým tom krásným zglobalizovaným světě?

Myslej za fýrera, a teď ve Francii a u Turků a teroristi?

Dyby jen to, ale i dávno.

Středověk? „U každý vesnice – šibenice, / u každýho města – ghetto?“

Ještě víc dávno, v tý krásný antice, a od samýho počátku lidstva, David a Goliáš a předtím dinosauři a ostatní auři.

Pan Kohn se zasmál, dopřál panu Roubíčkovi, aby mu to doklaplo, a jen jaksi pro jistotu to shrnul:

Vědí sami, že Voskovec a Werich o tom zpívali a mluvili, a diváci v Osvobozeném a lidi, kteří ty písničky znali z divadla a z desek popěvovali si je doma a na ulicích, protože se jim líbily a věřili jim, ti všichni měli za to, že takové války a podobná svinstva lidí proti lidem, piráti a kovbojové, před nimiž „rudé squaw se chvějí“, už do novověku nepatří a postačí zvítězit nad černo- a hnědokošiláči a nad tím katem a bláznem a bude pokoj a mír, nebe na zemi. Zatímco dneska?

Na ja, pan Roubíček ožil, už to kapíruju. Chtěj říct, na co mi to taky myslí. Dneska do nás hustí filmové ateliéry, televize, rozhlas, noviny a časáky, ohrožený druh a všecko, co je ve službě těch, co si na válkách, na výrobě zbraní, na vraždění mastí ne kapsy, ale konta, abychom uvěřili, že Chicago z doby prohibice, My Lay, napalm na Vietnamce, kteří měli už dost panstva z kulturní humanistické Evropy, a Napoleon a Hitler, kteří vytáhli na Východ, byli vlastně normál, s jakým se máme smířit, a že se jen vloudila drobná chybička tomu frajtrovi z Braunau, když si popletl Židy s rudochy a šel na ně a na rudochy na Východě ještě tvrděj než hrdinové divokého Západu na rudochy Indiány. Blbec, všecko nadlouho zoral a trvalo víc než půl století, než jeho pitomost jako pitomost zcela osobní, za kterou nikdo nemůže, odlišit od správného násilí jako normálu a jak to udělat, aby se tomu dalo věřit. A koumáci vychovaní v reklamě, jak se říká už i propagandě, našli neodolatelné řešení. Násilí se zkrátka nesmí hlásat nahlas. To nejde.

To dá rozum, že se takle otevřeně, jak to dělal fýrer a milenec slovanské filmové hvězdy Lídy Baarové, servírovat násilí, krutost a vraždění jako normál nedá. Když už se udělují ceny za mír, pořádají mírové konference a hájí se od rána do večera lidská práva. To by ani perfektně už ten zglobalizovaný a totálně zblbnutý svět nevzal, v takovou nehoráznost by neuvěřil. A tak se musel vynajít horázný způsob, jak to hodným lidem vpravit do hlavy. Jak je nenápadně, přímo zábavně napínavě naučit poslušnosti, odevzdané pokoře. Jak je přimět, aby si mysleli, že války a násilí jsou normál, ba hybatel pokroku (za dálnice Evropa vděčí Hitlerově přípravě bleskové války), přímo požehnání (ale jsou ty dálnice skutečně dobrodiní, a ne hřích na přírodě?).

Kdo mlčí, souhlasí. Pánové Kohn a Roubíček se shodli jak nikdy. Spojení se samo přerušilo, než se pro dnešek a zítřek rozloučili.