MIROSLAV POŘÍZEK

Téměř uprostřed Hané leží obec Klopotovice, čítající necelých 300 obyvatel. Ovšem první písemná zmínka o ní pochází již z roku 1213. Na první pohled obyčejná moravská vesnice, poblíž které se odehrála na jaře 1945 poslední tanková bitva 2. světové války na našem území. Žijí zde však také srdeční a pracovití lidé. Mezi ně pak patří aktivní muž, kterému by letošní pětaosmdesátku hádal jen málokdo. Zdeněk Klobouk, bývalý dlouholetý kronikář Klopotovic je člověkem, kterého můžeme směle zařadit mezi tradiční písmáky zachovávající pro příští časy historickou paměť svého kraje. Mezi potomky písmáků, jejichž rodokmeny sahají až někam k době národního obrození a ještě dále do minulosti.

Rodák z úrodné střední Moravy přišel na svět v neklidné době poloviny 30. let minulého století. Navíc v zemi překážející velmocenským choutkám agresivního souseda. Světlo světa spatřil v Prostějově v roce, kdy se prezidentem republiky stal Edvard Beneš a starý kontinent rychle kráčel k dalšímu velkému světovému konfliktu. Generaci lidí, kterým válka ukradla kus dětství a do dalšího života je vybavila nefalšovanou úctou k rodině a vlasti, poctivým přístupem k práci i lidem, nemusí nikdo školit z toho, co je v lidském životě skutečně podstatné. Lidé z této generace nuceně dospěli rychleji než jejich vrstevníci vyrůstající v mírových poměrech, a právě na nich ležela podstatná tíha poválečné výstavby osvobozené republiky. Není proto vůbec překvapivé, že pro mnohé z nich pojmy jako solidarita, mír, vlast a spravedlnost tvoří pevný soubor hodnot, pro něž těžko může existovat plnohodnotná alternativa. Proč právě tyto věty na úvod? Nejsou snad zbytečné? Domnívám se, že nikoliv. Zvláště když se hovoří o generaci, kterou válka nemilosrdně zasáhla v době, kdy její příslušníci měli právo prožít své dětství se vším, co k němu patří.

Pro Zdeňka Klobouka s čerstvou zkušeností válečných útrap nepředstavovalo žádnou velkou překážku, když se ve svých patnácti letech ocitl na Šumavě, kde s podobně starými chlapci kácel stromy. Venkovský kluk se v té době musel umět postavit k jakékoliv práci, jelikož jen málokdy či spíše jen výjimečně něco dostal takříkajíc zadarmo. Léta běžela dál a na dlouhou dobu poté spojil prostějovský rodák svůj osobní i profesní život s rodným krajem, aby poté od konce 70. let na následující dvě desetiletí pracovně zakotvil v Brně. Zde působil jako vedoucí odborný referent Národního výboru města Brna, později Magistrátu města Brna. Jako neúnavný pozorovatel života kolem nás precizně zdokumentoval své zahraniční cesty za poznáním a vlastní pozorovací talent a široké pole zájmů dokázal bohatě zúročit i při své pozdější publikační činnosti.

V letech 1997–2011 vedl kroniku obce Klopotovice. Od roku 2000 pak plných patnáct let vytvářel se svým o čtrnáct let mladším kolegou Petrem Indrákem obecní zpravodaj Lopotník. Ten, kdo se podobnou činností někdy zabýval, dobře ví, jak nesnadné je udržet takový zpravodaj dlouhodobě čtenářsky přitažlivý. Oběma jeho tvůrcům se to mnoha let dařilo na vysoké úrovni.

Zdeněk Klobouk se ve svém zralém věku stal i spisovatelem. Jeho dlouholetý zájem o historii tak dostal i knižní podobu. Jako spoluautor se podílel na vzniku několika knih – Divizní generál Ondřej Mézl v kontextu doby (2010), Klopotovice – odraz života obce v zrcadle času (2013), Než na Hané utichly zbraně (2015). Jeho příspěvky byly zveřejněny v několika sbornících tematicky zaměřených na období 2. sv. války a regionální historii střední Moravy. Své texty publikoval rovněž v Tovačovském kamelotu či Hanáckém kalendáři.

Před pěti lety si ke svým osmdesátinám nadělil vlastní knihu Má duše stále bloudí v antice. Vrátil se v ní hned o několik desítek let zpátky v čase, kdy podnikl poznávací cestu po tehdejším Sovětském svazu a Středomoří. Poté začal pracovat na vlastních vzpomínkách. I ty by měly dostat formát knihy.

Zdeněk Klobouk patří mezi lidi, pro něž skutečné bohatství života spočívalo a spočívá zejména v dobře odvedené práci, ve vlastnictví množství hodnotných knih převážně s tematikou historie a udržování kvalitních mezilidských vztahů. Tyto hodnoty, na rozdíl od mnoha jiných, vždy upřednostňoval před hromaděním hmotných statků. Do řady gratulantů Zdeňku Kloboukovi k letošnímu jubileu se kromě blízkých, přátel a sousedů nepochybně řadí i čtenáři jeho knih.