JAROSLAV KUBÍNEK

Listuji publikací, vydanou v roce 2006. Dnes už ani nevím, jak se objevil jeden z jejích 800 výtisků, čítající na 250 stran a nazvaný Legionáři okresu Pardubice, rodáci a občané, 1914- 1920 v naší knihovně. Nejspíš se o to přičinila matka mé manželky, jejíž otec Václav Turyna se v roce 1920 vrátil domů po cestě kolem světa. V uniformě ruského legionáře.

Doma jej uvítali. Vrátil se jim po letech syn, kterého již oplakali. Stejně jako před časem jeho bratra, jehož život skončil kdesi v Dolomitech. Ve stejnokroji armády c.k. monarchie tam padl. To když Italie „změnila lokál“, jak se kdysi vyjádřil jeden záporný hrdina skvělého filmu Signum Laudis a včas přeběhla od Trojspolku k Trojdohodě. Je známo, že i v Itálii bojovaly naše legie. Jestli by se v nich ocitl i nebohý Josef, kdyby déle žil, to se už nedovíme. Možná by naopak zůstal věren černo-žlutým barvám a na krajany na druhé straně fronty střílel, kdo ví. Nevrátil se, bohužel, tak jako se nevrátily tisíce mladých mužů, kterých se už budoucí české nevěsty nedočkaly. Právě tam, někde „na Itálii“, skončil Josef ve společném hrobě.

Václav se vrátil! Aby se stal zase tím obyčejným venkovanem z Lipovce, malé obce na úpatí Železných hor, s výhledem do čáslavské roviny. I děvče mu našli. Už jí také bylo přes dvacet pět let. Je ostatně zajímavé, že i tak zvané dohozené svazky vydržely. „Byl to hodný člověk a zvykneš si!“ odpověděla mi po letech vdova po Václavovi už jako prababička na všetečnou otázku. Jejich společný život nebyl žádná selanka, byl to spíše „úděl“. Snášený a sdílený. Blízko lesa, ze kterého se nesmělo vrátit bez otýpky klestí, blízko půdě, která nebyla štědrá.

Ale vraťme se k Václavovi. Toho válka zavála mnohem, mnohem dál než jeho bratra. Přesto přežil! Otevírám si onu publikaci na straně 206. Zde je pod číslem 2555 zaznamenáno: „Turyna Václav, narozen Lipoltice okres Chrudim, 6. 10. 1886, bydliště Lipovec (dříve soudní okres Čáslav), zemřel v roce 1967 v Morašicích (nyní okres Pardubice). Text: Obuvník. Zajat 13. 9. 1915 u Rovna, do čsl. vojska přijat 21. 6. 1918 k 7. pluku. Vojín. Návrat 23. 7. 1920. Dělník.“

A to je vše. Pouze ediční poznámka se odvolává na jediný pramen, na databázi čs. legionářů z 1. světové války. Nic víc. A proč taky? Vyučený obuvník, žádná šarže! Václav po svém návratu začal doma „šefcovat“. Připevňoval podrážky k doneseným svrškům a obden putoval přes Železné hory do Heřmanova Městce s nůší „díla“ na zádech. A tam od tamních velkoživnostníků utržil, anebo neutržil. A podle toho, kolik utržil, rodina žila. Se třemi dětmi se přestěhovali do rodného domu své manželky v Morašicích v Železných horách a zanedlouho vyhořeli. Úděl! Nouze a dluhy přisedly na mnoho let ke společnému stolu a život byl krušný.

Já jsem se s jeho vnučkou, mou pozdější manželkou, seznámil nedlouho před jeho smrtí. Mám tak před očima už jen shrbeného stařečka, s jedním okem skleněným, jak se šourá po kamenné záhrobni. Byl jsem, pravda, taky trochu zvědavý, ale netroufnul jsem si jej zpovídat. Škoda, možná bych věděl víc o tom, jaké byly osudy tohoto pěšáka Velké války. Vojína s pramalou chutí bojovat, ale se zkušeností zajatce a posléze ruského legionáře. Který pak poctivě chodíval do Přelouče na legionářské srazy, údajně počítal i s možností bránit republiku, ale o to nikdo nestál. Jestli se na něčem všichni, kdo ho znali líp než já, shodli, pak na tom, že se nechlubil. Nic si nezapsal, o svých osudech nerad vyprávěl, žádné metály, žádné frčky a také nikdy žádná trafika.

Přece však je tu řada otázek. Jak asi vypadal osud zajatce? Jak k tomu došlo, že byl zajat? V boji? Přeběhl? A co následovalo? Jak se zdá, hrdinou nebyl. To by po něm zůstala nějaká medaile. Anebo si toho nepovažoval. I to je možné. Rodinou putují ohledně Václavova zajetí pouze kusé útržky jeho řídkých vzpomínek. Jedním z témat byl prý strach z omrzlin. To mu tak jednou, tam někde na východní Sibiři, málem umrznul nos. Ale jakási mladá žena, údajně Korejka, jej nepustila do chatky, aby prý rychle neroztál. Třela mu nejprve tvář sněhem a tím jej zachránila. Pak jej přivítala. Po letech se s úsměvem žertovalo, že se třeba může u vrátek objevit šikmooký cizinec a nespisovnou ruštinou se bude hlásit slovy „Ja Turýýna“; že by potomek? Ale to už děda nežil, on by stejně jako mnoho jiných pamětníků nejspíš nežertoval. Vždyť v zajetí strávil dva a tři čtvrtě roku. Kam všude jej v těch dálavách osud zavál, o tom doklad není. Nakonec měl štěstí. Když potom v osmnáctém roce legiím povolili nábor zajatců, byl Václav asi poblíž. O pravém účelu tohoto rozhodnutí určitě nepřemýšlel. Myslím, že duch hochů od Zborova v něm určitě nebyl. Chtěl domů! Děj se, co děj! V tuto chvíli jsem si maně vzpomenul na úryvek z Havlíčka: „Nu dosti již, zanechme elegie a přejděme v heroický tón!“

Konec konců, zajatecká otázka není dnes pro naše historiky téma s velkým T. Bohužel, protože poznat tuto stránku osudů obyčejných kluků v uniformách by nám umožnilo hodně pochopit o době samotné. Na zajatce, který v Rusku „ upadl v plen“ v patnáctém roce, zpravidla hned nečekala uniforma, slovanská náruč nebo obstojná služba na nějakém statku. Většina zajatců nejprve hnila v lágrech, jak už to tak v zajetí chodí. Pokud dostali šanci pracovat, bylo to stále v podmínkách hospodářství carského Ruska. Zaostalého a negramotného. To vysvětluje, proč pro tisíce Čechů a Slováků, kteří byli v osmnáctém roce po tak zvaném Čeljabinském incidentu, považovaném mnohými historiky za skutečný signál k občanské válce, do legií „mobilizováni“, se touto cestou nabízelo řešení. Ale deziluze na sebe nenechala dlouho čekat. Tak i Václav Turyna! V záznamu se praví, že do čsl. vojska byl jako vojín přijat 21. 6. 1918 k 7. pluku. Sedmý pluk, zvaný Tatranský, zůstal jeho útvarem až do konečného nalodění a odplutí z Vladivostoku.

V práci Františka Emmerta, nazvané Českoslovenští legionáři za první světové války, se doslova uvádí, že ze zajateckých táborů na Sibiři se do československého legionářského vojska přihlásilo 13 740 „nových dobrovolníků“. Početní stav Československého armádního sboru stoupl na 56 000 mužů.

Možná právě proto jsem se nedávno s velkým zaujetím začetl do knihy oceněné jako „Cestopis roku 2018“. „Transsibiřská odysea“ od Iny Píšové. Podtitul zní „Po stopách legionáře Jana Kouby“. Nejsem recenzent ani literární kritik, ale musím říci, že jsem si početl. Uznávám, že nejen faktografická stránka, ale hlavně vývoj pohledů na onu vzdálenou historii mě oslovil. A to tím spíš, že i tento Jan Kouba rovněž sloužil u 7. pluku československých legií. V hodnosti desátníka, v jiném postavení a s jinými úkoly než Václav Turyna. Magistrálu projel třikrát. Nejprve na východ, v době Václavova náboru již byl ve Vladivostoku, ale zanedlouho zpět na západ. Nakonec zase směr východ, v již mnohem skleslejší atmosféře, a pak snad domů. Na Sibiři strávil čtyři roky, byl tedy kmenovým vojákem pluku mnohem dříve.

Netroufnu si srovnávat lidské osudy. Ale pro přiblížení oné změny v náladách chlapců v těpluškách si připomeňme nejprve situaci koncem června osmnáctého roku. To byl on, Jan Kouba, ročník 1894, ve Vladivostoku. Právě tehdy když byl k pluku naverbován i náš Václav Turyna. Kde k tomu došlo, to nevím vůbec. Bylo to určitě na Sibiři, jak zní záznam. To je dost daleko od Rodna, že! Měsíc po vypuknutí bojů mezi bolševiky a Čechoslováky, řečeno oficiálním jazykem,

Tady si vypůjčím krátký citát z Koubova deníku: „Mezi bratry nastává nový život, nové debaty a úvahy. Každému je jasné, že náš cíl se dočasně mění, že v prvé řadě je povinností každého přispěti na pomoc bratrům v západní Sibiři a pak společně s nimi se vydati za vytčeným již starým cílem, na cestu do Francie. Je to tedy západní Sibiř, kde začíná se osvobození Ruska z kalu, do něhož jí zavedla zrádná politika Trockého, Lenina a spol. Tím historičtější pro osvobozující se Český stát, že impuls k tomuto vzkříšení Ruska dali Čechoslováci“

Ó ten patos! Ta domýšlivost, ale i vroucnost, svým způsobem. Domnívám se, že takto Václav Turyna určitě neuvažoval. Jednak byl starší a jednak on a jemu na roveň postavení chtěli hlavně domů. Ty skoro tři roky zajetí jim stačily. I když nic naplat, směrem na Paříž by to bylo blíž! Iluze! Skutečnost byla jiná. Všechny pluky, které již dorazily do Vladivostoku, tehdy postupně obracejí a odjíždějí zpět na sibiřskou frontu. Dne 5. července 1918 přichází rozkaz „odpraviti se z Vladivostoku do Nikolsko-Ussurijska, který je obléhán. Tímto krokem se rozehrává krvavá šachová partie československých legií s rostoucí bolševickou armádou, která bude trvat další dva roky,“ cituji z knihy Ivy Píšové.

Když jsem předloni provázel svoji tchyni, které je dnes 93 let, při prohlídce Legionářského vlaku, zmínila se tam o sedmém Tatranském pluku. Díky ochotě posádky máme doma kopii práce „Tatranci“, vydané v roce 1924 nákladem vydavatelství Památník odboje od jakéhosi V. Ivičiče, důstojníka pluku. Záznamy zde zachycených událostí června 1918 zdobí samozřejmě dobová patina. Hovoří se například o povýšení Radoly Gajdy, o příchodu 7. roty 7. pluku do Irkutska, kde je čekalo slavnostní pohoštění od místních dam a podobně. Do téhož Irkutska, kde později, počátkem roku 1920, vydali jiní naši legionáři pod velením francouzského generála Janina na smrt admirála Kolčaka, „vládce Ruska“. Proto, aby se zbytky legií vůbec dostaly tam, kam museli dospět, pokud chtěli spatřit rodnou zemi. Do Vladivostoku, kde se určitě kroky Jana a Václava, obou jmenovaných legionářů sedmého pluku, sešly.

Letní euforie netrvala dlouho. Nahlédněme letmo na stránky 124 a další oné Ivičičovy knihy z roku 1924. Dočteme se, že koncem října 1918 se začínají objevovat (cituji) „ neblahé následky neustále slibované, ale neuskutečněné pomoci spojeneckých vojsk“. Nebo že poté, kdy došly zprávy o osvobození vlasti a utvoření vlády, tedy po 28. říjnu, stávala se nálada stále více deprimující. Jak že to popisuje František Emmert? „Hvězdné chvíle legionářského vojska se po tomto pomyslném vrcholu (v létě 1918) rychle chýlily ke konci. V evropské části Ruska se stabilizovala sovětská moc. Začala tam soustředěná výstavba Rudé armády, která byla již koncem léta 1918 vyslána proti Čechoslovákům. Ti museli během podzimu ustoupit nejen z Povolží, ale dokonce i ze Samary a dalších měst na Urale a západní Sibiři… Rostly ztráty a strádání.“ A na jiném místě čteme: „Zpráva o proklamaci samostatné Československé republiky podle pamětníků nevyvolala mezi vojáky přílišné nadšení. Přijali ji téměř lhostejně. Natolik byli uprostřed západní Sibiře pohlcení vlastními starostmi.“

Tehdy do konečného vyplutí z vladivostocké rejdy chybělo ještě dlouhých devatenáct měsíců. Čas deziluzí! Celý rok 1919 byl vyplněn střídavými střety i oddechem, nadějemi i zklamáním, ale hlavně posunem směr východ. Ty tam jsou Štefánikovy snahy o podřízení legií vládě. Magistrála zrudla doslova i přeneseně a i na mnohých vlastních rukách ulpěla krev. Ostatně krutosti občanských válek jsou si podobné vždy, všude a obtížně se zapomínají.

Nekladu si za cíl podrobný popis válečných událostí. To je mnohokrát zachyceno. Jedno připomenutí je však dobré zaznamenat. Nespokojenost československých vojáků vygradovala 20. května 1919 na druhém sjezdu vojska v Tomsku. Volení zástupci se na něm vyslovili pro ukončení spojenectví s Kolčakem (zejména páchané krutosti byly nepřijatelné) a pro co nejrychlejší odjezd do vlasti. Ačkoliv generál Syrový nechal zástupce sjezdu zatknout, na hlavní požadavky vojáků bylo nutno později přece jen přistoupit.

Blíží se konec této glosy. Zmiňme tedy další záznam z deníku desátníka Jana Kouby. Posune nás na konec cesty. Povšimněme si změny tónu oproti dřívějšímu. Však také od června 1918 uplynuly téměř dva roky. Z vojáků se stávali veteráni. Co zajímavého zaznamenal desátník 7. pluku v čase vyplutí:

23. května 1920 – Dnes tedy den léta námi očekávaný se přiblížil…V deset hodin spatřujeme již naši dlouho očekávanou loď Yxion… Jsme umístěni ve druhém podpalubí. Místa je málo, jsme namačkáni jako včely v buňkách plástů… Hledíme z paluby za mizící souší. Rusko, Sibiř! Nevděčné pláně tajgy i stepi, v nichž zmírali a trpěli synové Svobody – vám poslední pozdrav a sbohem.“ Ani zde nezapře vlastenec kořeny venkovského písmáka. Takto obřadně by to určitě Václav Turyna nenapsal. Možná tehdy naposledy zapil s kamarády vztek. Nebo zaslzel? Ale něco si pomyslel určitě. Vždyť i jemu přece nejprve určili cestu. Na západ!Z toho sešlo, legie na Sibiři uvázly. Na dlouhé období převzal vládu pud sebezáchovy. Teď se snad už konečně nemusí bát.

Ač se mnou mnozí určitě souhlasit nebudou, to, co sehrálo záchranou úlohu, byla schopnost velitelů uchránit několik desítek tisíc otrlých fronťáků před naprostou demoralizací. A to že má být všechno? Zatím to stačilo. Teď dál proti slunci, přes moře, přes americký kontinent, směr domov. Zbytek „Tatranců“ odjížděl společně. Přesně za dva měsíce, 23. července 1920, se Václav vrátil domů. Zbytek víte.

Čím toto připomenutá uzavřít? Třeba otázkou a odpovědí zároveň: „Pověz mi, dědo, zastřelil jsi někoho?“ – „Tak na tohle se už nikdy neptej!“ I toto bylo zaznamenáno. Když jsem slyšel, že Václav Turyna nerad vzpomínal, že mlčel a trpně snášel svůj úděl, zprvu jsem to nechápal. Dnes tuším proč. Zažil chvíle bezmoci! A doma jej možná už ani nečekali. Jan Kouba si prý jednou zapsal: „Naše vojenské vystoupení proti vládě bolševické byl omyl, který stál obě strany mnoho krve a škod.“ Naposledy citujme z knihy Transsibiřská odysea: „Anabáze byl omyl. Suché, věcné konstatování, které má máloco společného s tím, jaká legenda se postupem času z československých legií stala. Právě tak to ale Jan, řadový voják z Tatranského pluku, viděl.“ Ne všichni si to samozřejmě mysleli a dodnes myslí.

Proto pointa, vlastně dvě.

Po návratu posledního zbytku ruských legií do Československa vzkázal jim prý ministr financí, doktor Rašín, že „za službu vlasti se neplatí!“ Když na něj byl později spáchán atentát, měl se ještě před smrtí zeptat: „Byl to legionář?“ Ne, nebyl to legionář! Ministr skonal, ale pochybuji, že jej tehdy brášci legionáři moc litovali.

V roce 2015 vyjádřili představitelé české poslanecké sněmovny (byli to tuším pánové Gazdík a Hamáček) podporu záměru režiséra Petra Nikolajeva (tvůrce skvělého filmu Lidice a dalších) natočit film o osudu ruských legií. Začátek natáčení byl stanoven k 100. výročí bitvy u Zborova. Postupně se však ukazovalo, že zdroje peněz vysychají. Když se pan režisér veřejně svěřil s poznáním, že převládajícím motivem legionářů let 1918-20 byla TOUHA PO NÁVRATU DOMŮ, vyschl zdroj docela.

 

Tiskárna v Sezemicích, malém městě u Pardubic, vytiskla publikaci se seznamem legionářů (francouzských, italských i ruských), vydanou Státním okresním archivem v Pardubicích v roce 2006, s finanční podporou Krajského úřadu, Městského úřadu v Sezemicích a OV Českého svazu bojovníků za svobodu. Především aby bylo umožněno obcím v okrese identifikovat skutečné legionáře jak mezi ostatními padlými, tak mezi přeživšími vojáky z 1. světové války. Poslední legionář z let 1914-1920 v okrese Pardubice zemřel počátkem roku 1993. Celkem evidováno 2971 mužů.