ROBERT POCH
+ + +
Nádherou snového ticha
zasněným shlukem
nás tišila vznášivá dálka
měsíčním svitem
Ty nejhlubší strunou jsi zněla
a zmámeným tichem
za vyhaslým oknem
já byl stín Tvého těla
má ruka hladila
za mlžným soumrakem
má ústa lovila
splývavým ránem
byla jsi včera
pod klenbou ticha
dnes chladivou vůní jsi steskem