aneb

O obojakosti

MILAN BLAHYNKA

Kdo by neznal větší nebo menší závrať, když po nekonečných točitých schodech vystoupá na věž nebo na rozhlednu? Koho by nenapadlo, že po sestupu točitým schodištěm pod hladinu moře nebo země bude užuž v pekle, kde s ním pěkně zatočí, i když si namlouvá, že má svědomí čisté jako padlý sníh? Schíza je hovorový výraz obecné češtiny pro schizofrenii. Složeninou řeckých slov schizein (štípat) a fren (mysl), pojmenoval těžkou duševní nemoc roku 1908 psychiatr Eugen Bleuer, šéf slavné curyšské kliniky. Podle hesla ve Wikipedii schizofrenie není „navzdory etymologii“ totožná „s disociativní poruchou identity“, tedy „neimplikuje rozštěpenou mysl“. Ve shodě s etymologií se však schizofrenie jako rozštěpení mysli obecně chápe. Když Lukáš Jelínek v Právu z 26. května 2020 komentoval Trumpův „mírový plán“ na řešení vztahů Izraele a Palestiny i zahraniční politiku České republiky ve vztahu k tomu plánu, nazval svůj článek Fetišismus a schizofrenie a otevřel ho větou „Schizofrenie české politiky vůči Blízkému východu pokračuje.“ Jelínek napsal, že snaha izraelské vlády anektovat některé palestinské oblasti „Česko štípla na dva kuriózně složené tábory“ – a dvojí diametrálně rozdílný přístup k tomuto plánu konstatuje i u zahraniční politiky ČR: na jedné straně trvá na mimořádně silném spojenectví s Izraelem, na straně druhé trvá na zřízení dvou samostatných států, které realizací Trumpova „mírového plánu“ už nebude možné.

Termín schizofrenie je poměrně pozdní, jeho redukování na rozštěpení mysli ještě pozdnější a hovorová schíza se vžila až docela nedávno, neuvádějí ji ještě ani Nová slova v češtině 2 (2004). Pojem rozštěpení mysli a osobnosti je naopak vystopovatelný až do samých začátků kultury a je jak v dějinách, tak v přítomnosti a v každodenním životě všudypřítomný. Svědčí o tom úžasný počet synonym vesměs velmi opovržlivých: dvojí tvář, přetvářka; licoměrnost; neupřímnost; obojakost; pokrytectví; proradnost, rozpolcenost; svatouškovství; Tartuffe. Ve skutečnosti mnohá přání lidí vypadat lépe než ve skutečnosti jsou obecně lidská, často nevinná a mívají mnoho různých podob. Vedou po točitých schodech nevědomí k jednání tu třeba i ušlechtilému, tu děsně podlému.

Připadáš si malá? V semaforském kabaretu Jonáš a doktor Matrace (1969) zpívala jedna z girl „Vítr mi čechrá vlasy / A na hlavu mi čiší / A mám dojem že asi / Bych měla býti vyšší / Tohleto všechno řeší / Klobouk na hlavě pěkné / Který hřeje zdobí těší / A navíc mi sekne.“ Méně urostlé dívky a ženy v době vysokých vzorů řeší touhu být vyšší i převysokými podpatky a chozením do společnosti s muži menšího vzrůstu, i když vzhlížejí k dlouhánům a uzavírají s nimi manželství. „Víte, proč mě má v oblibě MT, jemuž není nikdo dost dobrý?“ řekla mi moudrá žena, která se věru vyzná. „Jsem ještě menší než on.“ Naopak příliš urostlé luzné bytosti nepřístojně vyšší než většina herců nemají moc šancí na prknech, která znamenají svět. Ještěže je tu televize, která umí zázraky.

Nemáš přitažlivý obličej a v životě málo důvodů k radosti? Nezbývá než nasadit keep smiling, naučit se být s lidmi vždy s úsměvem, neboť úsměv navozuje pohodu. Tohle věděly prodavačky už dávno dřív, než jim to začali přikazovat marketingoví manažeři, a patrně je to i v osnovách učebních oborů. Je to přetvařování? Jistěže je. Odsuzovat je, i když je diktováno i touhou se lidem líbit? Je to rozpolcení osobnosti na člověka usilujícího o úspěch v práci a ve společnosti a na nerudu doma ve vztahu k rodičům, partnerovi a dětem? Nepochybně často je. Leč toto přetvařování někdy (snad už je to spočítáno na procenta) přerůstá i do chování mimo zaměstnání a doma; přetvařování může vést, když vejde do krve, až v kýžené a velmi pozitivní přetvoření.

Jak ví každý myslící divák divadelní i televizní, ale také čtenář nejen bulváru, ale i básnicky výsostné literatury a vlastně každý člověk se zkušenostmi ze života, zlo je mnohem zajímavější, přitažlivější, vzrušivější než dobro. Promítá se to i do slovní zásoby například při překládání textů požívajících nejvyšší úcty a obdivu. Novozákonní List svatého Jakuba „kmenům v rozptýlení“: „Muž dvojí mysli,“ čte se v Bibli kralické (dále Bk), „jest neustavičný ve všech cestách svých,“ a tak „Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána.“ Ekumenický překlad (dále Be): „Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane, je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“ Jeruzalémská bible (dále Bj): „Ať se takový člověk, muž s rozdělenou duší, nestálý na všech svých cestách, nedomnívá, že od Pána cokoli dostane!“ Muž dvojí mysli, muž rozpolcený, muž s rozdělenou duší – hned tři výrazy pro schizoidní bytost nezasluhující jakékoli odměny. Ve Starém i Novém zákoně je podle Bk velké množství výpadů proti pokrytcům. V Knize Jobově: „Onť sám je spasení mé; nebo před obličej jeho pokrytec nepřijde“; „nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.“ Do Bj přešel pokrytec ve všech třech verších, v nichž se objevuje v Bk, jako bezbožník. V Žalmu 26 je v Bk: „S lidmi marnými nesedám / a s pokrytci v spolek nevcházím.“ Místo lidí marných je v Bj podvodník, ale distance od pokrytců i verbálně stejná: „Nesedal jsem s podvodníkem, / k pokrytcům nechci vstupovat.“ Evangelium podle svatého Marka navazuje na starozákonní pranýř pokrytců. Bk: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jako psáno jest: Lid tento rty, srdce pak jejich daleko jest ode mne. Bj: „Dobře to o vás Izaiáš prorokoval, pokrytci, jak je psáno: Tento lid mě ctí rty; ale jejich srdce je ode mne daleko.“

Ve Starém i Novém zákoně je pokrytec synonymum bezbožníka, jak to jasně demonstruje český překlad Jeruzalémské bible. V silně sekularizované měšťanské společnosti, rozvinuté (kupodivu?) už v lůně francouzské absolutistické monarchie, formálně přísahající na Nový zákon a opírající se také o ekonomickou moc církve, jeví se pokrytectví, které diskredituje náboženství, jímž se zaklíná, jako svatouškovství a už bezskrupulózně škodí občanům víc než Bohu. Zosobněním tohoto pokrytectví se stává Tartuffe tak jako zosobněním lakomství Harpagon. Moliére v komedii Tartuffe s podtitulem neboli Svatoušek demaskoval přímo už zločinné využívání dvojí tváře v pokrytcův hmotný prospěch a má pro něho záplavu pojmenování: v kongeniálním překladu Svaty Kadlece je to taškář, lstivý host, stvůra, nevděčník, lhář, falešník, podlec, hanebník, zrádce neštítící se i udávat. Prostoduchá naivní Dorina dlouho – subjektivně ušlechtile, objektivně přímo cynicky – hájí i to, že ožebračil majetného občana, do jehož přízně se dokázal vloudit: „On ví, že majetek moc často lidi kazí, / a z milosrdenství vás hodlá, zdá se mi, / zbýt možných překážek na cestě k spasení.“ Nakonec i ona ovšem prohlédne a žasne, jak on „si umí šít z té podlé ničemnosti / tak pěkný, krásný plášť všech uctívaných ctností“.

Aby se hra dostala na jeviště i pro neprivilegované publikum přes několikaletý odpor mocných pokrytců bojících se i svého odhalení, básník scény Moliére využil nechuť ješitného Ludvíka XIV. k falešným pochlebníkům a k představitelům církve, s níž ve skutečnosti soupeřil, a v předposledním výstupu hry připsal nápravu Tartuffovy ničemnosti moudrosti panovníka, o jehož rovněž dvojí tváři samozřejmě nemohl nevědět. Dá se mu snad vyčítat, že si tak sám počínal bezpochyby obmyslně, jako si počínají pokrytci, usvědčující drama pojal jako komedii a pod maskou královy autority pojmenoval, co by jinak neprošlo?

Po dvou stoletích a třinácti letech od premiéry definitivní verze Tartuffa byla nejctihodnější měšťanská společnost, jakou se mohla pyšnit Anglie, už tak daleko, že si schizofrenní koexistence ušlechtilého dobra navenek a bezohledného zločinného zla v skrytu vyžádala personifikace, hájící v literatuře lidství, v životě trápené? Roku 1886 vydaný Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, příběh počestného a váženého lékaře doktora Jekylla, který zprvu ze zvědavosti a čím dál neodolatelněji váben zlem nízce poživačného beztrestného páchání zločinů vede podvojný život, je koncipován jako zpověď svědomitého altruistního člověka, který pomalu ztratil kontrolu „nad svým původním a lepším já a pozvolna se“ ztotožňoval „s tím druhým a horším“ (zde i dále cituji překlad Jarmily Fastrové ve vydání z roku 1965). Doktor Jekyll, „posedlý hrůzou ze svého druhého já“, marně se pokoušející „umrtvit v sobě všechny choutky“, které „dlouho potají ukájel a jimž v poslední době bezuzdně hověl“, opakovaně se pokoušel vést „bezúhonný život“ a dokonce i „získal pochvalu svědomí“, ale říkal si, sestupuje po točitých schodech do pekla: „Vždyť jsem konec konců stejný jako mí bližní (…) s jejich nedbalou, netečnou krutostí.“

V tom Robert Louis Stevenson svým příběhem vynesl tvrdý verdikt o své době.

Jsa synem své doby neobyčejně kruté, ale prezentující se jako osvoboditelka člověka ze závislosti na feudálním panstvu, nemohl jinak než podat příběh doktora Jekylla jako individuální úchylku, ojedinělou v počestné společnosti, na zachování jejíž pověsti mu záleželo. Když se Dr. Jekyll dosyta nazamýšlel „nad možným rozuzlením svého podvojného bytí“, sepsal svou zpověď, podle níž končí sebevraždou – a rozhodl se dále žít už jen tajně jako prostopášný „mladík“ Hyde (to hide je v překladu ukrýt se), jemuž proti námitkám svého advokáta odkázal jmění. „Zemře Hyde na popravišti? Nebo v poslední chvíli sebere odvahu a sám se sprovodí ze světa? Mně na tom ví bůh nezáleží – tohle je má skutečná hodina smrti, a co má následovat, to se mne už netýká.“ Přeloženo z alibistické rétoriky: po mně potopa. Sobectví světa, v němž dosud žijeme, nemohl Stevenson vyslovit jasnozřivěji.

Pouhých pět let po prvním vydání Podivuhodného případu doktora Jekylla a pana Hyda přišel Oscar Wilde s Obrazem Doriana Graye. Podle Jiřího Levého (cituji jeho doslov k českému vydání z roku 1964) „přikročil Wilde k propracování druhého, hydeovského typu“, zřejmě maje alibistický puritanismus doktora Jekylla už za odbytý. Na rozdíl od pana Hyda „Dorian Gray není vulgární požitkář, rozkoše života a umění jsou mu prostředkem k vytvoření kultivované osobnosti. Postavy tohoto typu měly být zřejmě protilékem – ovšem silně jednostranným – proti měšťáckému ideálu profesionálně schopného a všestranně, tj. utilitárně vzdělaného člověka.“ Wildeovská vyzývavá obrana estétské reakce na pokrytectví soudobé společnosti zdánlivě morální neztratila ani víc než po století na aktuálnosti, tak jako je stále živý i po 350 letech Moliérův divadelní výsměch pokrytectví. Jinak by Obraz Doriana Graye jen v posledních třiceti letech sotva vyšel v českých překladech desetkrát a Tartuffa by nehrála v posledních dvaceti letech jen v Praze hned tři divadla – Švandovo, které je mělo na repertoáru v letech 2003-2006, Divadlo Na Vinohradech (2011-2012) a Národní v aktualizační adaptaci pod názvem Tartuffe impromptu (2014, 16 představení). Tartuffa inscenovali též ve Zlíně a v Těšíně. Podobně hojně se Obraz Doriana Graye čte a Tartuffe hraje i jinde ve světě. Trvající přitažlivost básnicky silného vyrovnávání se s pokrytectvím zajišťuje slovesnosti a divadlu trvající schizofrenie v životě. Absolutistická monarchie vzala za své stejně jako pak i viktoriánské zlaté časy, ale systém ovládání stále ještě fungující „díky“ své obmyslné schizofrenii zůstává ve své podstatě stejný. Ovšemže se zdokonaluje, a svou nelidskost maskuje pořád mnohem rafinovaněji než dřív. Usiluje, aby se stala úplně neviditelná, jako by vůbec nebyla, ačkoli (vlastně protože) systém dosahuje stále větší a bezuzdnější moci.

A jsme u prozatím posledního stadia schízy. Možná je už jen otázka času, kdy bude zřejmé, že lidstvo trápí nejen roztroušená skleróza, ale i roztroušená schizofrenie. Kam se podíváš, všude už je schíza.

Schizofrenie zbožnosti. Naše euroamerická civilizace se ve vzletných oficiálních projevech dovolává bible. Jak ve Spojených státech, tak v nespojených státech jinde ve světě náleží bible k základní výbavě hotelových pokojů. V ní se cestující obchodníci, politikové a turisté mohou dočíst z Evangelia podle svatého Matouše Kristův výrok učedníkům: „Ano opakuji vám, je snadnější pro velblouda, aby prošel uchem jehly, než pro boháče, aby vešel do nebeského království“ (Bj, téměř doslova tak i v Bk a Be). To je ovšem v příkrém rozporu s honbou za bohatstvím a s jeho postavením v tehdejším světě. Kdyby tomu tak nebylo, Ježíšovo varování by nemělo pražádný smysl. V dnešním světě ten axiom paradoxně často citovaný nabývá na ještě větší naléhavosti. Je tu a přímo se pěstuje kult bohatství. Bohatí lidé nejsou jen privilegovanější, než bývala aristokracie a duchovenstvo, ale požívají i mimořádného obdivu a úcty zdaleka ne pouze oficiální. Když jsem se roku 1990 před jednou známou, o níž jsem si do té doby myslel, že jí to myslí, zmínil o komsi, že je to známý a průhledný darebák, poděšeně a pohoršeně vyhrkla, že jí sahám na to, co jí imponuje: „Pozor, to je bohatý člověk.“ Obhájci bohatství se snaží smysl Kristova výroku zmírnit a ubezpečují nás, že nejde o jehlu, jíž se šije, ale bránu toho názvu, aby nás napadlo, že i bohatec má jistou šanci na nebesa. Nad výrokem se zarazili i učedníci a položili otázku, kdo tedy může být spasen. A sám Ježíš připustil výjimku, upřel na učedníky oči a řekl jim. „Pro lidi je to nemožné, ale pro Boha možné vše.“ Jak by ne, vždyť Nový zákon plynule navazuje na Starý, v jehož právní normě, jíž je třetí kniha Mojžíšova, v Leviticu, přikazuje se striktně: „Nepřijmeš osoby chudého, ani šanovati budeš osoby bohatého; spravedlivě souditi budeš osoby bližního svého“ (Bk). „Nebudeš nadržovat chudákovi, ani se nedáš oslnit mocným; podle práva budeš soudit svého krajana“ (Bj). Srovnání překladů vyjevuje rovnítko přímo zásadného významu: bohatý je totéž co mocný. Jak spravedlivě podle toho příkazu soudily církevní i civilní soudy za středověku a podnes soudí, o tom vypovídají už tisíce knih. První báseň ve sbírce středověkých satir Carmina burana je v Písních žáků a darebáků 2 (1951) v překladu Rudolfa Mertlíka nazvána O úplatnosti církevních soudů a v ní se čte: „Vinným vždy se shledá, / peníze kdo nedá; bezprávným je leda, / dlaň když prázdnou zvedá.“ A v závěru: „S hnusem hnus, jed s jedem splyň; / takový je dnešní řád, / že naši lupiči, / majetků daviči, / na živé nalíčí, / bažíce po chtíči.“ A samo bohatství je už ve Starém zákoně, této bibli schízy, omilostněno: „I bohatství i sláva od tebe jest“ (Bk). „Předcházejí tě bohatství a sláva, jsi pánem všeho (…). Všechno totiž pochází od tebe“ (Bj). Pokud všechno, tedy i bohatství. Zposvátnění bohatství je pěkně starého data.

Schizofrenie starosti o zdraví. Nikdy ještě nebylo tolik nemocnic, klinik, domů dlouhodobě nemocných, výzkumných ústavů, hledajících nové léky na staré i nové choroby, jako u nás a ve světě dnes. Díky mezinárodní pomoci se stavějí a vybavují přístroji špitály i v nejchudších končinách, kde vládne hlad a umírá se nad podvýživu. A u nás i jinde v „civilizovaném“ světě naopak v televizi, v rozhlase, ve všech možných klubech i v tisku denním, týdenním, měsíčním a ve specializovaných medicínských časopisech, v brožurkách a letácích v čekárnách ordinací a v lékárnách radí odborníci, jak žít zdravě a dožít se vysokého věku, a unisono nabádají laiky, aby se nepřejídali. Ve středověku platilo netoliko o studiu, ale i o psaní a o práci vůbec, že se s plným žaludkem nestuduje lehce: „Plenus venter non studet libenter.“ (Žáci darebáci se ptávali, kdo to asi na ně vymyslel.) Dnes mají propagátoři zdraví po ruce statistiky o tom, jak nezdravý způsob žití zkracuje průměrný věk, jak škodí holdování dovoleným energetickým bombám. A současně téměř všecka média se činí, aby si lidé co nejvíc „užili“ a ke svému štěstí uspokojovali své prakticky nikdy neuspokojitelné chutě; aby se od dětství přecpávali pamlsky, aby denně hodovali, zkoušeli úžasná neznámá jídla, grilovali, oslavovali svátky, narozeniny, poměli se na podnikových a spolkových večírcích, na slavnostních recepcích při vyhlašování výsledků soutěží a při udělování městských, okresních, krajských a státních cen. A pořádají se závody, kdo sní víc knedlíků, husích stehen nebo řízků zvíci abortdeklu, a rekordmani jsou na ten den celebritami, které jsou zpovídány a předváděny, městečka a obce v zájmu svého zviditelnění a pro povzbuzení turistického ruchu se trumfují, kdo dokáže upéci nejdelší závin, kde se nabízí největší počet druhů zmrzliny, tam si musíte zajet – a zase se soutěží, kdo je dokáže všecky ochutnat a oklasifikovat. A co teprve v čase zabíjaček. Média se mohou přetrhnout s chválou nejen na francouzskou, ale také řeckou, italskou, a nejrůznější orientální kuchyni. Vaří celá rodina, kluci v akci, ba i dětičky, od rána do večera se pozorně vybírá, připravuje, zasypává domácím i exotickým kořením maso všech druhů a nezapomíná se ani na laskominy pro vegetariány a vegany. A aby diváci, posluchači a čtenáři dále neváhali, vaří babičky, moderní ženy i celebrity. Jak neznámí tak i slavní obšťastňují veřejnost recepty a také knižně údajně jedinečnými kuchařkami. Magdalena Dobromila Rettigová je uctívána častěji a někdy i vynalézavěji než Božena Němcová. Pomalu vůbec nebude herce a spisovatele, který by nevydal svou kuchařku, neboť jeho vděční ctitelé mezi diváky, posluchači a čtenáři chtějí být, to jest jíst to, čím se krmí jejich idoly. A vrchol všeho: média založila a pěstují kult kuchařů slavných restaurací, v jakých vyjde nezapomenutelná večeře na měsíční příjem důchodce. Kdo by s takovým Mistrem nechtěl aspoň virtuálně pobýt a doma si podle jeho prý velmi jednoduchého, ve skutečnosti předlouhého a složitého receptu neukuchtit kulinářský zázrak, i když všecky až pohádkové ingredience sotva sežene v nejspecializovanějších krámech a musí je nahradit něčím obyčejnějším?

Obyvatelstvo vystavené takovému náporu, tak masivní nabídce a reklamě neodolává a tloustne a heká a hledá, jak se zbavit desítek kil nadváhy. Točité schody schízy, snad už i ony jezdící, vedou až do závratné výše, kde se hlava točí – závratné výše výdajů na zdraví a zdravotnictví, na obrovský kšeft s dietami, s nesčíslnými přípravky slibujícími zaručené a rychlé zhubnutí, které si v drahých (a zřejmě se vyplácejících reklamách) pochvalují šťastlivci, kteří – věř nevěř – v rekordní době shodili desítky kil a zkrásněly/i. A díky rozmáhající se rozežranosti a nenažranosti prosperují farmaceutické firmy, lázně s nepřebernými procedurami; fit centra a ovšem banky, které ten kolotoč výdajů uměle a zbytečně vyhnaných do absurdní výše financují a bohatnou na něm.

Pokusil jsem se spočítat, kolik pořadů šířilo během jednoho týdne na českých televizních a rozhlasových kanálech a v tisku zdravotnickou osvětu a kolikrát se naopak kuchtilo a pobízelo (nepočítaje masivní přiznanou reklamu) ke konzumaci pochoutek – a nedopočítal jsem se. Neboť i cestopisné snímky z domova i z širého světa ctí kuchaře a kuchařky jako svátost oltářní, průvodci po extrémních železnicích a proslulých divech světa téměř vždy zapadnou také do podniku, v němž oči přecházejí nad lákavou, barevně pestrou a zaručeně zdravou stravou, pokud se kdo ubrání se přejíst. Ani dobrodruzi prosekávající se nehostinnými džunglemi nepadají hladem. Na svých výpravách narážejí na pohostinný laskavý kmen, který je bohatě pohostí, ač sám strádá a málem umírá hladem.

Schizofrenní starost o zdraví se nezastavuje u sumy jedinců civilizovaného světa, běží jí přece o celou planetu a její budoucnost. Je to starost až dojemná. Ukazuje se nám, jak hrozivě tají u pólů i na velehorách ledovce, jak ubývá živočišných druhů, jak je nebezpečná Stoupající hladina, jak jsou ohroženy nejen vzdálené ploché Maledivy, ale i Nizozemí, Benátky, Nový York a množství dalších krásných měst na pobřeží, a to vše nejen v důsledku střídání dob ledových a neledových, ale i vinou lidstva bezohledně mýtícího deštné pralesy, zamořujícího ovzduší svým důmyslným průmyslem, oceány a moře všemožnými odpady, zemi dusící betonem dálnic, a to vše pro jeho pohodlí. Ze dne na den se stává světovou celebritou švédská školačka, volající po rychlé a účinné nápravě nikoli na poušti, ale v kongresu nejcivilizovanější a nejmocnější mocnosti, v různých shromážděních lídrů rozvinutého světa a ovšem v médiích. Její rétorika je působivá, i když její péče o minimalizaci uhlíkové stopy je dost komická, když se pak zpět do Evropy navrací letecky posádka plachetnice, kterou ta globální celebritka zvolila k cestě přes oceán, ošklivíc si cestování letadlem zamořujícím ovzduší… Kdo by se v médiích odvážil zlehčovat a aspoň nenaslouchat jejímu varování?

Hlídací psi osudu planety a naší vlasti štěkají, ale karavany milionů aut, zanechávajících za sebou uhlíkovou stopu, pádí po dálnicích dál a hrbolaté končiny zdolávají motorističtí „sportovci“ svými terénními vozy s vysokou spotřebou benzinu nebo nafty – uhlíková stopa nestopa. Nadále se jedou třeba i s dočasným vyloučením desetitisíců diváků (kteří jezdí na vzrušující podívanou auty a motocykly) automobilové závody, stále jsou ve vzduchu tisíce letadel dopravních i vojenských bez ohledu na to, co to udělá s přírodou. Brněnská radnice se rozhodla „zachránit“ závod na slavném okruhu; zdalipak si tam někdo vzpomněl na záchranu životního prostředí? Během několika týdnů coronavirové pauzy, kdy si pěšáci v městech oddechli a příroda si poodpočinula, nedošlo lidstvo, to je firmy a většina lidí k poznání, že život by se obešel i bez většiny aut a letadel. Naopak firmy a zpovykaní dobráci prahli po rychlém obnovení plného provozu. Neboť lidstvo civilizovaného světa totálně zpohodlněno a žije – i když už ne zcela bez obav a adrenalinu – ve schíze nadále. Až na ty chudáky, kteří nemají ani na nejhorší ojetinu, většina současníků si vůbec nedovede život bez auta představit. Mnoho lidí neudělá krok pěšky, vždyť auta jsou tak krásná a navíc dodávají sebevědomí a reprezentují. Znám designéra, a jistě není sám, který normálně jezdí malou fordkou, ale když jede za klientem, bere si parádní limuzínu s velkou spotřebou, aby byl na úrovni, a i fordka chrlí škodliviny jak nikdy, výjimečně (neboť žena, auto a dýmka se nepůjčují) s ní nudící se omladina trhá rekordy.

Neudělat krok pěšky znamená přirozeně, že se pohyb, bez něhož se nedá trvale žít, musí nějak nahradit. Co se díky autu ušetří na čase, to se vynaloží na daleko časově delším běhu po parcích a na šlapání na rotopedu. Na tom a dalším sportovním náčiní trh trhne. Ani běh není zadarmo, drahé odění a správné obutí pomáhá, aby se výrobní pásy a konta jejich vlastníků udržela v chodu.

Příkladnou starostí o budoucnost zeměkoule oplývá samozřejmě i veřejnoprávní Český rozhlas. Ale nikdo v něm a asi ani většina jeho vděčných posluchačů se nepozastaví, když se jejich dlouholetý redaktor, kterého mnoho herců, bavičů a přátel z různých oborů má v oblibě, protože je zve do svých pořadů a dává jim přijít si na pěkný peníz, dojatě rozpovídá v Příbězích slavných o svém milovaném příteli, známém zemřelém herci a rozplývá se nejen nad jeho velkou otužilostí, všestranností a uměním nejen hrát na scéně, v televizi, v rozhlase a ve filmu, ale také nad tím, jak úspěšně jezdil automobilové závody a jak náruživě létal. Ta celebrita mu předvedla ostrou jízdu, obdivuhodně řezala zatáčky – a okouzleného dobráka ani nenapadlo, zda si ten oblíbený borec nad borci někdy uvědomil, co svými koníčky tropí přírodě.

Myslím, že tyto odstavce o schíze ve starosti o zdraví výmluvně pointuje Kemelova kresba v Právu z 15. června s textem: „Nepřipadá ti to pokrytecké po tom všem, co jsi přírodě prováděl, očekávat od ní zvýšení imunity?“

Schizofrenie vyznačuje ošidnou lidskou paměť a vždy znovu pohledy do minulosti, jak nechtě dokládají bezmála všechny memoáry úctyhodných i nehodných osobností a vyprávění pamětníků. Schíza poznamenává hlásání a obranu osobní svobody nade vše, péči o národní hodnoty a jazyk a také odpovědnost za demokracii bez přívlastků, o níž sir Winston Churchill v polemice s britskou levicí roku 1947 řekl často citovaná tvrdá slova, která nedávno připomněl Václav Bělohradský: „Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech těch, kterými jsme ji chtěli v minulosti nahradit.“ V téže úvaze (Právo 25. června 2020) Bělohradský radí představit si scénu: „Thomas Jefferson právě dopsal větu: všichni lidé jsou obdaření svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující své oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Zněla mu přesvědčivě, odložil pero, dveře se otevřely a otroci nesli zasloužený oběd.“

Demokracie zrozená v antickém Řecku nebyla ani tam pro všechny, ale toliko pro svobodné občany, na něž a jejich čas k tvorbě, filozofii a činnost pro blaho obce dřeli otroci, jimž bylo možno dát svobodu, anebo je utratit. Ta etymologicky vláda lidu nebyla ani v demokratických Spojených státech nikdy vládou všech. Ani po slavnostním zrušení otroctví není prakticky pro nikoho, kdo neví a ani nemůže vědět, koho vlastně volí, zda pretendent svou důvěryhodnost jen mistrovsky nehraje. I když na rozdíl od „demokracií“ s převahou analfabetů, kde se volí pouze podle sympatické tváře nebo za hrst rýže, volič už umí číst, co čte, jsou jenom sliby, na něž se odvolávat po volbách je pošetilost, jak už se občas cynicky píše i v tisku bránícím stávající demokracii: copak nevíte, že se předvolební sliby nedají brát vážně? Ve vzorové zemi demokracie se v posledních desetiletích stal – jak jsem se dočetl v seriozním západním tisku – prezidentem vždy ten kandidát včetně Obamy, který do voleb investoval nejvíce. Už jedna z Písní žáků darebáků konstatovala: „Cena peněz v těchto dnech / toliko se cení,“ „Slovo kdys tak obsažné / dávám, dáváš, dám ti, / více, nežli věřit lze, / odevšad se tratí,“ atd. s refrénem „Mamon vyhrál, mamon vládne, / mamon všechněm panuje, / vinné pouští, / čestné jímá / poutá i pout zbavuje.“ Demokracie vydávající se za společenské uspořádání maximálně spravedlivé nejenže své obhájce, strážce a nyní i vychovatele platí neskonale lépe než třeba u nás ještě za první republiky, takže jsou na jeho zachování (na rozdíl od většiny tehdejších novinářů a učitelů bytostně solidárních s ubožáky) existenčně zainteresováni a už proto i vypočítavě věrni. Pro zachování demokracie bez přívlastku, v níž už de facto nevládne lid, je ještě významnější, že se podařilo nakazit a úplně ochromit virem schizofrenie množství jedinců z masy proletářů, kteří kdysi nemohli ztratit nic než své okovy, a proto byli až do druhé světové války krajně nebezpeční. Vějičkou maximální osobní svobody a nalákáni možností pořídit si vlastní auto, symbol individuální svobody a společenské prestiže, lehce se vzdali postavení námezdního dělníka nebo úředníčka (a tím i nikoli marné záštity solidarity). Pracují na svůj vrub, na své IČO, na svou vlastní odpovědnost a cítí se spoluzodpovědni za udržení stávajícího uspořádání společnosti. Navenek sice sami rozhodují o sobě, jsou přece sami podnikatelé, ale protože pracují po dělnicku a nemají oporu v solidaritě, s jiným IČO si konkurují, a když podnik, pro který smluvně pracují, omezuje výrobu, nemají, jak se případné ztrátě práce bránit a nezbývá jim než věřit na oživení trhu a žít na podpoře.

Období coronaviru vyjevilo i schizofrenii individualit ve vztahu ke státu, hlavně pokud jde o placení daní. Kdo mohl, podnikal a daně neodváděl, bránil se zavedení pokladen, neumožňujících tvrdit, že nic nevydělal, takže žádnou daň odvádět nemusí. A měl stát, výběrce daní, za nepřítele. Když mu však coronavirus zavřel provozovnu, najednou mu byl stát dobrý, aby ho zachránil. O tom trefně psal už Jan Keller a zpívají o tom i vrabci na střeše.

O schizofrenii vítězící blahodárné globalizace jindy; je to na tři články.

Schizofrenie, která už dávno přišla o svou nevinnost, pokud ji kdy měla, potřebuje pro svět a pro sebe domněle odůvodňující, osvobozující, ospravedlňující slovo, šťastné pojmenování. Kdysi mi vyprávěl proslulý proutník, jak spolu s kamarádem slastně souložili s dvojicí chtivých nadržených holek, a když navrhl k půlnoci, aby si holky prohodili, ta ještě ne zcela bez zábran se napřed ujistila, že to bude jen „sportovně“ a to slovo jí umožnilo oddat se do té doby netušené neřesti. Pro příkladně řestné čestné politiky je podobné slovo, domněle vyviňující z klamání veřejnosti: slovo, že klamou a podvádějí vlastně jen pro dobro, „na obranu lidských práv“, pro„odstrkované menšiny“, za udržení kýžené „svobody“ a „demokracie bez přívlastků“, jakými jsou jim demokracie „sociální“ i zdánlivě pleonastická „lidová“, zrozené poté, co demokracie ve špinavých rukou „zapomněla“ na otázku sociální a na prakticky bezprávný lid.

Na sám konec jsem ponechal upozornění, že schizofrenní pokrytec, s nímž je nám dáno sdílet dnešní svět, ve starém Římě se nazýval hypoctrita podle řeckého hypokrites, vlastně etymologicky ten, co mluví pod škraboškou, pod maskou, jak tehdy hráli herci, a bylo to nehanlivé slovo pro herce a zároveň hanlivé pro pokrytce. Kruh se uzavírá. Je tu a denně se upevňuje kult herců. To oni jsou dotazováni na vše. To oni radí, koho volit. To oni zaštiťují organizovaná shromáždění poražených ve volbách. Herci předstírající, že jsou takoví, jak se právě žádá, sbírající ceny a tituly, pak je zase štítivě zahazující, stali se hrdiny doby, předvedli, jak hrát a jak přesvědčivě předstírat, jak být vždy in bez sebemenších výčitek svědomí. Herec Jakub Seifert, který snadno svedl ženu Jaroslava Vrchlického a měl s ní dvě děti, když se utajovaný a jen básníkovi dlouho utajený poměr provalil, pokorně se kál a prosil básníka za odpuštění. Dnešní herci se svými milenkami jen schválně ledabyle tajenými honosí, svým jednáním dávají příklad svým obdivovatelům: předstírejte, stavte se a tvařte jinými, než ve skutečnosti jste, přetvařujte se. To je přece normál.

Taková je dnešní normalizace. Po točitých schodech schízy se vedou ovečky do pekla s jistotou, že už se všecko může.