JAROSLAV KOJZAR

Bylo to nádherných čtrnáct dnů. Jana byl dar „z nebes“, alespoň pro mne ateistu. Už druhý třetí den poté, co jsme byli spolu, se mně zdálo, že snad tu byla vždycky. Byl jí plný domek. Dokonce si podmanila sousedku, která mě doposud občas v domácích pracích pomáhala. I sestru se švagrem. I když jsem několikrát musel se svým náklaďáčkem převést nějaké zboží, nevadilo to. Alespoň jsme se dostali do Liberce a navštívili zdejší vyhlášenou botanickou zahradu, v níž oba jsme byli poprvé. Podruhé jsme byli zase v Lysé nad Labem, kde stojí překrásný zámek hraběte Šporka. Dnes je v něm domov důchodců, ale i zahrada s mnoha sochami stojí za vidění. Udělali jsme si výlety do okolí Chebu – Františkovy Lázně, Seeborg (Ostroh), Aš, i do Karlových Varů jsme se dostali a chovali se tu jako mladí blázni. Stříkali jsme na sebe vodu z jednoho z pramenů. Napomenul nás jakýsi starší pán. Mluvil cosi o důstojnosti, ale Jana se na něj usmála a i u něj zvítězila. Dokonce nám, když jsme od něho odcházeli, zamával. Hodně jsme zvelebovali malou zahrádku, kterou jsem měl u domku. Koupila sazenice a udělala si svůj záhon. Samé veselé květiny, tedy alespoň jsem to tak vnímal. V Chebu jsme prošli nejen hrad, ale i muzeum. Galerie jsme odložili na příště.

Všechno krásné však jednou musí skončit. Janu čekala Praha a dokončení diplomové práce. Jak se termín odjezdu blížil, byl jsem čím dál tím nervóznější, že mně to nebavilo se ani koupat v nádrži Skalka, kam jsme se – měl jsem tu jedno zákoutí, kde jsme bývali sami – chodívali téměř každý večer vykoupat. Bylo to od nás, co by kamenem dohodil.

Do Prahy musela Jana jet „obloukem“. Přes Jindřichův Hradec, kde žili její starší rodiče. Musela. Měla tam své věci, které potřebovala a také chtěla být chvilku s maminkou a tátou. Telefonovala jim několikrát, ale nepostřehl jsem, že by se jim zmínila o mně.

„Napřed jim o tom všem musím vyprávět osobně. Jak jsme se poznali a jak začali spolu žít. Že mám dokonce v u Chebu svou zahrádku. Musí vědět, že jsem šťastná a pak tě přivezu představit, ty můj ideologu,“ řekla se svým nezapomenutelným úsměvem. Věděla, že nazývání ideologem mě rozčilovalo. Nikdy jsem jím nebyl. Jen obyčejný kriminalista, který se, jak léta šla, doklopýtal až na náčelníka. Ale ona měla na mysli naši první společnou cestu do Uherského Brodu, kdy jako stopařka před čtrnácti dny se ke mně připojila a já ji – tak to nazývala – „školil z marxismu“. To však nebyla pravda. Jen jsem jí vyprávěl o svém životě a důvodech, proč jsem odmítl dál sloužit při změně režimu u policie. Vzpomněl jsem si tehdy na slova vojína Šmatlavy, který u zdi pražského židovského hřbitova se nenechal odzbrojit Tomkovou partou a to ho také stálo život. Pamatoval jsem si jeho slova dobře, byl to pro moji generaci kriminalistů „školní případ“. Šmatlava, když na něm požadovali vydání zbraně, řekl: „Prisahal som len raz“ a oni ho pak zastřelili. Já také přísahal jen jednou.

Nadešel tedy den, kdy musela odejet. Slíbil jsem, že za týden za ní přijedu do Prahy. Bránila se, ale ne moc. „Víš, že musím studovat.“ Bylo to vysloveno takovým omluvným hlasem, že jsem věděl, že jsem vlastně dostal dovolení přijet. Přesto jsem, tváře se vyčítavě, řekl: „Ty tam někoho máš, proto nechceš, abych dojel.“

Reagovala stejně. „To víš, že ano. Bude mě čekat přímo u bran koleje. Je vousatý, má na hlavě kohouta, do zelena zbarvené vlasy a před domem nejmodernějšího meďáka.“ A začala se smát. Hlavně ten „meďák“ mě rozesmál.

„A proč tě nevozí po vlastech českých a nechává tě jezdit stopem?“

„Protože toho meďáka si musí šetřit, aby mu při dešti nezrezavěl. Tak ho má schovaný v garáži papínka a denně ho chodí hladit. A já, když jsme v Praze, chodím s ním.“

Takto jsme se pošťuchovali.

Na nádraží jsem ji odvezl. Čekat na její odjezd jsem však nemohl. Měl jsem zase jeden z kšeftů, kterým mě objednavatel hnal až do Rumburku. Přitáhl jsem ji k sobě, políbil, pohladil po vlasech. Přitiskla se ke mně a slíbila, že večer zatelefonuje. A že se už těší, až za ní přijedu do Prahy. „Musíš být trpělivý. Dokončím školu a pak…“ Nedořekla, ale já věděl, co bude, nebo spíše domýšlel jsem se, co bude za tím slovem „pak“.

Potom jsem odešel a jel do Rumburku. Ještě tentýž den jsem se navečer vrátil, odmítl sestřino pozvání na večeři a u puštěné veřejnoprávní televize, kde byla zase nějaká agitka ukazující, jak se nám před Listopadem těžko žilo, jsem hledal jiný kanál. Nechtěl jsem na nic myslet, jen čekat. A tak nakonec jsem trochu muziky našel „na Němcích“. Čekal jsem dlouho, nevolala. Asi má co rodičům vykládat, říkal jsem si. Buď trpělivý! Jenže trpělivost bylo to, co mně chybělo. V deset večer jsem to již nevydržel a vymačkal číslo jejího mobilu. Ozval se mi neznámý hlas, který mně sdělil, že volaný je momentálně nedostupný. Dobře, může být, říkal jsem si. Asi za půl hodinu jsem telefonoval znovu. Tatáž informace. Ještě několikrát jsem se pokusil Janě zavolat. Neúspěšně. Věděl jsem už, pokud jde o nabíjení mobilu, že je zapomnětlivá. Kolikrát se jí úplně vybil a musela vzpomínat jakýže to vůbec má PIN.

Zavolá zítra, řekl jsem si.

Ani druhý den se neozvala. Mobil jejích rodičů jsem neznal. Vlastně ani adresu. Už už jsem se chtěl rozjet do Jindřichova Hradce, ale nakonec jsem si řekl, že by to vypadalo, jako když starý žárlivec, tedy já, si ji kontroluje. Několikrát jsem vytlačil na displeji její číslo, ale stále jsem slyšel to jediné: Volaný je nedostupný. Tak to trvalo celý den a večer. Začal jsem být nervózní, dostával jsem strach. Stále jsem však před očima měl její slova o žárlivosti, která mně řekla v předvečer odjezdu. Byla řečena s úsměvem, ale já věděl, že je myslí vážně. Nechtěl jsem, aby cokoli chápala jako nedůvěru. Zkraťme však mé vyprávění…

Třetí den jsem se pokusil sehnat adresu jejích rodičů. Už už jsem se do Hradce chtěl rozjet, když se ozval její mobil. Zvedl jsem ho a okamžitě chtěl reagovat výčitkou. Na druhé straně aparátu se však ozval zcela jiný ženský hlas. „Tady Policie Stříbro. Nadstrážmistr Koulová. Znáte, prosím, Janu…“ a následovalo jméno. Pak dodala: „Obvoláváme všechny, které jsme našli v jejím mobilu.“

„Co se stalo?“, vyrazil jsem ze sebe téměř vzápětí. „Žije?“ vyšlo ze mne snad samo. „Ano, ano. Kdo jste, prosím,“ přerušila mě. Odpověděl jsem. „A kde právě teď jste?“ Znovu jsem odpověděl. „Tedy nedaleko. Vy jste pan…“ a řekla moje jméno. „Ano,“ reagoval jsem automaticky. Chvilku mlčela. Jen jsem slyšel ztlumené hlasy. O něčem se s kýmsi radila. Pak jen řekla: „Předám vám kapitána Slámečku.“ Ty vteřiny, co předávala sluchátko, se mně zdály nekonečnými.

„Tady kapitán Slámečka. Karel. Jsi to ty, Kamile?“ „Ano, jsem to já.“ Karel byl spolužák ze školy SNB a na rozdíl ode mne u policie po Listopadu zůstal. „Jak znáš Janu…?“ zeptal se. „Je, je mojí přítelkyní…“, zalykal jsem se. „Jsi doma?“ zeptal se Karel. „Můžeš přijet?“ „Ano, ano, jsem u vás do hodiny.“.„Dej pozor. Nespěchej. Budu na tebe čekat.“

A tak jsem se dal na cestu. Do Stříbra to není zas tak daleko. Dorazil jsem ještě dřív. Karel Slámečka mě čekal. Byl v uniformě. Kapitánské výložky mu slušely. Ale to jsem si uvědomil jen mimochodem. Jinak se nezměnil. Jako by na něj vůbec nepůsobila léta, co jsme se neviděli. Namísto vzpomínek však začal vysvětlováním.

„Předevčírem odpoledne někdo srazil asi dva kilometry před městem na silnici stopařku. Nevěděli jsme, kdo to je. Mobil jsme nenašli, ani její občanský průkaz. Prostě neznámá. Byla v bezvědomí. Zavolali jsme pro ni vrtulník a ten ji odvezl do fakultní nemocnice v Plzni. Tam je stále.“

„A jak jste přišli na mě,“ vyhrkl jsem.

„Včera večer jsme objevili její mobil. Byl několik metrů od místa, kde jsme jí našli. Pravděpodobně ho měla v ruce, když do ní někdo narazil. To poslední vytočené číslo bylo tvoje. Byl poškozený, ale simkarta byla v pořádku. Ale to jsme nevěděli, že jsi to právě ty, můj dávný kamarád. Až naše strážmistryně zjistila víc a pak mi předala sluchátko.“

Bylo na mně, abych mu vysvětlil náš vztah s Janou. Vlastně jsem nevysvětloval nic, jen řekl, že spolu žijeme. Zbytek jsme spolu probrali až cestou do Plzně. Jejím rodičům, co se stalo, sdělili jindřichohradečtí policisté, kterým jsme společně volali. Já však spěchal za ní.

Karel mě nenechal jet samotného a tak mě do fakultní nemocnice osobně dovezl. Dozvěděl jsem se, že je stabilizovaná, mimo nebezpečí smrti, ale se značně poškozenou levou rukou a s těžkým otřesem mozku. Dalších tržních ran bylo nespočet. Oděrky se nepočítají. Zatím byla v bezvědomí. Až se probudí, prý se ukáže. Ptát se na víc nemělo smysl.

Karel mě pak doslova nacpal do svého auta a odvezl k sobě domů do Stříbra. Odmítl mě nechat samotného. Asi jsem nevypadal na to, že bych mohl sám odjet do Chebu.

Druhý den v poledne jsme vyrazili zase do Plzně. Už jsem věděl, že ten grázl jí srazil bokem svého snad mercedesu. Svědci nebyli. Že šlo pravděpodobně o bílý mercedes, si vyvodili z otisku pneumatiky na kraji silnice a z laku lehce zachyceného na sloupku u silnice, kterého se auto dotklo. Po pečlivém prozkoumání místa zjistili, že onen neznámý po několika metrech prudce zastavil – proto ta šmouha na sloupku – a když viděl, že Jana leží bezvládně, asi předpokládal, že nežije, zřejmě jí sebral ledvinku, kde měla doklady a peníze, batoh s dalšími věcmi jí nechal a ujel. O mobilu, jenž po nárazu odletěl, řidič nevěděl nebo neměl čas ho hledat. Proto u ní v prvním okamžiku nenašli žádný doklad.

V nemocnici jsme se nedozvěděli nic nového. Jen to, že Jana se před nějakou tou minutou probudila, že nás k ní zatím ještě nepustí. Prý už dokonce promluvila. Řekla: „Kamka, Kamka. Kde je?“ a zase usnula. Ale už normální spánkem. „Kdo je ten Kamka? Víte to?“ zeptal se Karla lékař. „Ano, Kamku známe,“ odpověděl Karel, aniž se snažil něco vysvětlit. Ostatně lékař nenaléhal. Ale k Janě jsme ještě nesměli.

„Máš štěstí, že tě znám,“ řekl mi Karel při zpáteční cestě. „Jinak ten Kamka by byl hlavním podezřelým.“ Mlčel jsem. Neuvažoval bych, kdybych případ šetřil, jinak.

Další den byla Jana už schopná komunikovat. Mluvila s Karlem. Mne k ní nepustili. Pak přijeli její rodiče. Byli opravdu staří. Nepředstavili mě. Je však k Janě pustili. Mně muselo stačit, že Karel ji ode mě pozdravoval. Od té doby jsem za ní jezdíval denně. Jen když u ní byli její rodiče, jsem zůstával doma. Vysvětlila i proč nejela vlakem. Chtěla si prý naposled zkusit stopovat a neřekla mně to, protože bych jí to zakázal.

Janu v krátké době čekalo několik operací. Bála se, že ruka jí nebude sloužit jako dříve, že polámané kosti nesrostou, jak by měly. „Neboj,“ říkával jsem jí. „Budu tě nosit na rukou a jednou mě budeš objímat kolem krku. Ta jedna ti k tomu bude stačit.“ Věděla, že si dělám legraci. Brala to tak. Rodiče však mysleli jinak. Báli se a dávali to na sobě znát. Postupně i Jana jejich strachu začala podléhat. To mezi námi vyvolalo jisté napětí. Neuměl jsem ji totiž přesvědčit o své pravdě, zvláště když lékaři byli poněkud skeptičtí a vyjadřovali se opatrně. Bylo to stále horší, zvláště když se jedna z operací ne zcela povedla a museli ji opakovat. Najednou jako by se mi ztrácela. Najednou jsem si připadal jako zbytečná zátěž, která ji stahuje ke dnu.

Trvalo to všechno řadu týdnů. Někdy jsem se cestou do Plzně zastavil i u Karla, abych se dozvěděl, jak daleko postoupili v řešení Janina případu. Nepostoupili. Bílých mercedesů bylo v republice mnoho. Byly takovou značkou bohatství. Kdo neměl bílé auto, pokud možno mercedesku či bavoráka, či alespoň superb, nebyl „in“. Takový byl současný svět. Svět po Listopadu, kdy se lidé rozdělovali na ty „kdo mají“ a na socky. Každý si pochopitelně přál, aby byl co nejblíž těm nahoře. Byl to svět, do kterého jsem nepatřil, a přesto jsem v něm musel žít.

Pak konečně Janě řekli, že bude moci domů. Situace s rukou se stala nadějnou. Musela s ní však hodně cvičit. Radovala se. Maminka v Jindřichově Hradci pro Janu doslova nastrojila její pokojík. To jsme se už znali, ale náš vztah nebyl právě nejvroucnější. Chápal jsem to, chtěl jsem jim vzít jejich jedinou dceru – miláčka. Báli se, že to bude brzy. Cítili, že se jim vzdaluje. Že konečně dospěla. Nyní se mohla pro ně naskytnout naděje, že si ji svou péčí zase získají zpět.

Věděl jsem, že to je pro Janu až příliš těžké závaží, které na váze lehce může převážit to mé. Navíc se mi zdálo, že Jana se domů velmi těší. V Chebu, u mne, domov přece ještě získat nemohla. Nevěděl jsem, že to není pravda, že Jana je na tom stejně, ale nechce rodičům udělat bolest. Věděla, že se bude muset rozhodnout, ale rozhodnutí odkládala a zdálo se jí, že snad ani nebude nutné se rozhodnout. Nebylo však tomu tak.

Pak nastal den jejího propuštění. Dohodnut byl přesun sanitkou. Byl jsem připraven ji doprovodit do Hradce, kde na ni čekali rodiče, a potom se odtud vrátit domů. Když nás usadili uvnitř sanitky a chtěli se rozjet, Jana je zastavila.

„Mohu vás poprosit o změnu?“ Řidič i já jsme se zarazili. „Do Chebu je to blíž. Pojedeme tam.“ A jeli jsme.

„A co rodiče?“ vyhrkl jsem.

„Neboj! Mluvila jsem s maminkou. Pochopila. Čekají nás oba za několik dnů v Hradci. Jen co se trochu zmátořím… A co? Zaléval jsi mi mou zahrádku? Kvůli ní tam přece jedu.“