IVO FENCL

Po sexuálních vraždách spáchaných na našem území v letech 1926–1981 (Když vzlétne děs a nevíra, 2013) a pokračování té publikace o rocích 1981–1992 (Démon v mém srdci, 2015) napsal Viktorín Šulc (*1951) i třetí díl svého Panoptika sexuálních vražd s titulem MONSTRU PODOBEN. Analyzuje za pomoci znalců zločiny let 1992–2000 a následovat má svazek z období 2000–2010 (Zlý duch) a ještě i tetralogii doplňující pátý Almanach krvavé touhy s opomenutými a dalšími případy let 1899–2013.

Viktorín Šulc vypráví o zrůdnostech, chtíči, nutkání, imbecilitě, spíše o náhodách než plánech; to vše v devíti kapitolách doplněných vždy přínosnými epilogy emeritního vyšetřovatele Jiřího Markoviče (*1942) a uvedených prologem Sny o krvi. Tlustospis má dvě motta: první Šulc vybral z románu Roberta Blocha Psycho II, druhé ze scénáře pověstné televizní série Temný případ.

Zdůrazněme ovšem, že by bylo pokrytectvím a naivitou podezírat Viktorína Šulce, že je zřejmě sexuálními vraždami sám až nemístně uhranut. A je-li?

Ne patrně více než většina z nás. Část této většiny, jak je zjištěno, přitom ráda popustí zvídavosti uzdu a jen menší skupina spíše intelektuálněji zaměřených osob se o téma „raději“ a často programově nezajímá. Je to však strkání hlavy do písku a obava z ušpinění duše, zatímco realitě se nakonec nedá uniknout. Pro děti ta kniha vhodná není, to je pravda, ale zralý člověk si na drsná fakta nakonec odevzdaně zvykne.

Nebo snad ne? I Viktorín Šulc a Jiří Markovič by vám patrně potvrdili, že si na sexuální delikty nezvyknete. Šokují a jistě jsou si v mnohém podobné, ale také se často vzájemně liší různými bizarními detaily. Vybavuji si kupříkladu vraha (i když nikoli z našeho území), který zanechával v konečníku obětí kartáčky na zuby. Viktorín Šulc však dosáhl po letech zájmu už nějaké otrlosti a nadhledu a vodí nás po tratolištích krve s přehledem. Ale nelze se ubránit pocitu, že si to užívá. Proč nakonec ne? „Je to jen film,“ říkával Hitchcock a také my jen čteme. Zde však o skutečných tragédiích.

Viktorín Šulc není kriminalista. Vystudoval FAMU, a když pomineme pár desetiletí, zvítězil roku 2000 v soutěži České televize O dýmku Sherlocka Holmese tím, že napsal nejvýš v ní hodnocený detektivní scénář Muž, který vycházel z hrobu, jenž byl vzápětí adaptován Dušanem Kleinem. Na obrazovky vstoupily také čtyři další Šulcovy filmy i včetně Stínu smrtihlava (2012) a Hrobníka (2008), který je víc než inspirován případem sériového vraha Ivana Roubala (1951–2015). Šulc byl již autorem filmu pro kina Silnější než já (1990), psal seriály Agentura Puzzle (2004) a Kriminálka Anděl (2010–2012) a jeho kniha Příští stanice: Smrt získala cenu za nejlepší detektivku roku 2004. Následovala práce na kriminalistických autobiografiích plukovníka Luboše Valeriána Bratrstvo tajných hrobů (2006) a plukovníka Jiřího Markoviče Lovec přízraků (2008) a nelze ty knihy než doporučit.

Mordů zachycuje Monstru podoben požehnaně, i když se kapitoly vždy obtáčejí kol jednoho ústředního. Na konci oddílu Balada o mrtvých a studni připomíná Markovič i zločin spáchaný 13. 2. 1968 ve Vonoklasech, jenž se stal předlohou Studny z Třiceti případů majora Zemana, ale jinak se publikace dost striktně drží tématu. Místo modliteb rdousil, Vražda kvete v každém věku, Slečna Smrt, Lovci osamělých dívek… Tyto názvy oddílů nám mohou asociovat až jistou brakovost kliftonek, avšak můžeme si být jisti, že právě škvárové fikci se autor vysměje pregnantně. Ví ostatně své: fakta neožulíte – a spravedlnost taky ne. Plyne to nejlépe z kapitoly Vražda přes kopírák o mordech páchaných na hřbitovech.

Autor je dosti odpovědně rozebral se sexuologem Pavlem Zemkem a s pomocí již klasické Vondráčkovy/Holubovy knihy Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) a charakteristické pro jeho přístup k věci je, že v knize zachycuje celé setkání se Zemkem „u piva“. A tady tkví též jádro pudla, hledáte-li příčinu objemnosti knihy. Nicméně objemnost nevadí a při četbě naopak opakovaně zjišťujeme, že méně = více neplatí. Zde ne. Nad příběhy úchylných vrahů to zřejmě tak nefunguje nikdy a mimo jiných tu propíraný Batěk (zabiják z Olšanských hřbitovů, 1968) zaujme i po letech, a to při přímém setkání se Šulcem na Olšanském náměstí.

Spoluautor knihy Jiří Markovič nastoupil k policii roku 1964 a objasněním vraždy na Hostivařské přehradě se dostal do pražské mordparty. Deset let tu byl vyšetřovatelem a roku 1986 se stal jejím šéfem. Do důchodu odešel koncem roku 1999.

Viktorín Šulc se do spisovatelského důchodu nechystá a pracuje nejenom na zmíněném svazku Zlý duch.

Viktorín Šulc: Monstru podoben. Panoptikum sexuálních vražd 3. Jako 9. svazek edice Victima vydala Epocha. Praha 2019. 584 stran