ALEXEJ MIKULÁŠEK

Adaptace je dnes běžnou formou kontaktu různých uměleckých druhů a žánrů a nikoho nepřekvapí, když je určité literární dílo adaptováno pro potřeby jeviště, filmu, opery, muzikálu, nebo dokonce komiksu. V širším smyslu slova je za adaptaci pokládána dokonce jakákoliv forma zpracování předlohy, „práce s látkou“, od překladu až po převyprávění, od obdivu k látce až po polemiku s ní. „Původní“ text je v adaptovaném díle přítomný v přetvořené podobě v závislosti na tom, zda jde o přepis „věrný“ nebo jen „volný“, jakkoliv oba typy jsou jistě jen mezní a málokdy se projevují v čisté podobě. I klasické dílo české literatury (sice nikoli staré, ale pro mnohé dnes „starší“, tedy obrozenecké) Karla Hynka Máchy lákalo a láká k různým formám adaptací, z nichž za nejzdařilejší pokládám rozhlasovou stereofonní inscenaci, kterou v roce 1986 připravil a nastudoval režisér Josef Melč. Je „věrná“, resp. odhaluje v díle leccos, co by při tiché četbě nemuselo být aktualizováno, nejen díky hudbě a zpěvu, ale i recitačnímu a hereckému umění Radovana Lukavského, Vladimíra Ráže, Josefa Somra, Viktora Preisse a Ladislava Freje.

Daleko kontroverznější byl např. celovečerní film režiséra a kameramana F. A. Brabce, úprava volná a „na motivy“, která již v roce svého uvedení do kin v roce 2008 vzbudila negativní pozornost už jen proto, že se Májem pouze inspirovala, resp. jej zásadně přetvořila nikoli do podoby např. parodie nebo travestie, ale do podoby „podívané“ lyricky i epicky konstruované, v níž mj. vystupují postavy, které v díle prostor nedostávají, jako např. Vilémův otec. Ani tento (na umění kamery postavený) filmový pokus o „zfilmování nezfilmovatelného“ (podobně jako všechny filmové adaptace Kafkovy Proměny) však nelze hodnotit jako nepovedený: film je umění sui generis, pokud jej ovšem neposuzujeme informacemi přímo a nepřímo vepsanými do textu předlohy a kvalitami originálu.

Tu podmínkovou větu, kterou jsem zakončil úvodní odstavec, je třeba mít na paměti při posuzování všech adaptací: všechny jsou něčím zajímavé, třeba jen jako kuriozity. Už proto musela vzbudit pozornost kniha Ondřeje Koupila, která chce být rovněž čímsi jako adaptací (na základě přímého mezitextového navazování) a nejen názvem i podtitulem přímo k Máchovi odkazuje. Nese název Květen, podtitul pak vymezuje cosi jako žánr: Rekompozice Máchova Máje (Praha: Akropolis 2020, 112 s., ISBN 978-80-7470-283-9).

Autor svoji metodu vysvětluje v doslovu nazvaném Poznamenání a výklad rekomponovaného Máje (s. 107-111). V rozhovoru pro časopis Souvislosti (2019, č. 4) uvádí, že rekompozice v jeho pojetí znamená „spíš překlad textu než jeho úprava, protože mi záleží na identitě nebo řízeném posunu smyslu původního a výsledného textu. U úpravy nebo modernizace bych se bál posunů smyslu neodhadnutelným směrem“. Její smysl vidí v tom, že „má samozřejmě vyvolávat jistou libost vyplývající z porovnání textu původního a rekomponovaného.; a ten původní tedy musí být čtoucím známý“. A Máchův text je publikován paralelně s Koupilovým, aby toto porovnání bylo co nejsnadnější.

Bohužel právě „kontrastivní edice“ čtenáře nutí k ustavičné konfrontaci s původním textem, ke konfrontaci něčím snad podobné zjišťování kvality „překladu“ (z češtiny 19. století do češtiny století jedenadvacátého). Koupil chtě nechtě vstupuje do básnické soutěže s „největším českým básníkem všech dob“, jehož „hořčičné semeno“ zasáhlo do tkáně české poezie podobně jako Shakespearovy hry (nejen) do anglického dramatu. Mácha je prostě silná charismatická autorita (v době plné jiných, mocenských, úředních, stavovských, finančních, církevních, pedagogických etc. autorit) a jeho lyricko-epická báseň stěží překonatelná. Už tento fakt nebude našemu „rekomponistovi“ příznivý.

Koupilovi o básnickou soutěž jistě nešlo, resp. jít nemohlo. Kdyby napsal básnickou povídku ze současnosti např. volně Májem a jeho poetikou inspirovanou, v níž by Vilémův a Jarmilin příběh, barevnost a hudebnost veršů rezonovaly v podtextu nebo prosvítaly jako palimpsest, asi by se nic nestalo. Nebo by šlo o básnickou událost… Kdyby napsal scénář nového filmu nebo rozhlasové hry, dokonce i komiksu, mělo by to podobnou platnost. Takto však každé srovnání, k němuž je čtenář, znovu opakuji, de facto nucen, ukazuje rozdíl mezi (dobově romantickou) genialitou Máchovou – a průměrným (dnešním postnárodním, posthumánním) veršováním Koupilovým. Rozdíl je příliš, příliš zjevný.

Autor rekompozice se chová k Máji jako upravovatel či překladatel, jenž jej tlumočí z básnické češtiny „starší“ do „dnešní“; základem je mu bazální, doslovný význam obrazu, a současná životní zkušenost. V něčem se to podobá tzv. školním výkladům smyslu, resp. významu. Opravdu jen namátkový příklad: píše-li Mácha „V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit / kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit“ (s. 54), je denotát jasný a Koupilem prezentovaný jako „Na nebi svítí měsíc jasně / na vrchy hor, dál nedosáhne“ (s. 55). Jistě, měsíc jasně svítí – pleonasmus „na nebi“ je tu jen proto, aby verš byl devítislabičný a mohl navazovat rým „dál nedosáhne“. Ale všechny další konotované, doprovodné, estetické významy tento „překlad“ ignoruje, v zásadě zcela neschopen je vyjádřit nebo evokovat. Spánek onoho tichého měsíčního paprsku, kontrast bledého a temného, kontrast pohybu hvězdných záblesků a klidu a ticha noci, evokace širokého, rozlehlého prostoru, to v Koupilových verších nenalezneme, jen několik doslovných významů – měsíček svítí na vrchy hor, ale neosvětluje vše, tak, tak…

Estetická hodnota jeho veršů je ve srovnání s Máchovými zjevně redukovaná. Srovnejme si jen „notoricky“ známou expozici prvního zpěvu, který zná snad každý doslova nazpaměť, s expozicí Května: „Bylo dost pozdě, květen zrovna / začínal, lásku připomněla / hrdlička, která se ozvala / z borovic – hlas se nesl z okna“ (s. 11). Vokalická hudebnost, sugesce zpěvavé harmonie, atmosféra prvního májového večera je nahrazena doslovností „výkladu“: máme k dispozici přímé informace o tom, že se toto děje večer a právě začátkem května, hrdlička vydává zvuky (konvenčně) spojované s láskou, její „hlas“ se ozývá z borovic, a současně se nese z nějakého okna… A to vše je psáno pravidelným veršem devítislabičným s hojnými přesahy, verš jakoby „klopýtal“, napsal by možná František Halas, což je jistě na úkor Máchovy melodie, ale nové estetické informace nepřináší – že se (hrdliččin?) hlas „nesl z okna“, jež se tu náhle objevilo, je spíše alogická schválnost.

Samozřejmě, Koupil se jistě bude bránit, že mu o soutěž nešlo, a bude do jisté míry v právu, ovšem nabízí se otázka, zda „jistou libost“ nepocítí čtenář nikoli z přímého srovnávání originálu a „rekompozice“ (tzv. znovu-složení), ale z opětovného a poučeného čtení Máchova Máje – jde o báseň, kterou je možné číst mnohokráte a stále se otevírá novým a novým kontextům (platí to i pro adaptace, které však vytvářejí novou skutečnost podle pravidel toho či onoho uměleckého druhu). Pocítí radost ze čtení, které při konfrontaci s „překladem“ obrací pozornost k tomu, co při běžném čtení může zůstat opomenuto nebo částečně potlačeno ve prospěch „doslovných významů“. V Koupilově rekompozici je vše niterně, hluboce dramatické, existenčně dramatické eliminováno ve prospěch doslovnosti, Máchova eufonie a hudebnost se zcela vytratily, zmizely bez náhrady, což je s podivem, píše-li autor v doslovu, že se inspiroval pojmem skladatele Maxe Richtera, který „Vivaldiho čtvero ročních období“ uměl nejen „přearanžovat, ale přepsat podle sebe“ (s. 107). Zachována zůstala jen látka, zachycení předmětného smyslu výpovědi, jisté ekvivalenty našla dějová a předmětně-situační stránka poémy a sytá barevnost, byť na stejně důležité, ba důležitější barevné nuance se už nedostalo. A snad nejcennější na Máji, jeho „hudba slov“? Sugesce zvuků i hlásková melodie, kdysi skvěle analyzovaná estetikem Janem Mukařovským?

Co tedy přidala re-kompozice k re-komponovanému?

Koupil přidal názvy čtyř zpěvů (první je „Abendschatten / Večerní stíny“, druhý „Nacht / Noc“, třetí nazval „Morgenland / Země úsvitu“ a konečně čtvrtý „Nachleben / Další život“, intermezza zůstala bez názvů jako u Máchy), což budí dojem toho, že rekomponista dává až ostentativně najevo domnělé nebo skutečné německé souvislosti vzniku poémy; připomínám však, že Mácha byl jen průměrným spisovatelem německého jazyka, zato se stal geniálním tvůrcem moderní básnické češtiny. A současně ještě něco jest nepřehlédnutelně „koupilovské“.

Vysvětlení se nám dostává přímo nikoli v knize, ale v již připomínaném rozhovoru pro revue Souvislosti (online), když na otázku, co během „rekomponování“ zjistil, odpovídá jistě upřímně a bezelstně, že jednak to, jak velkou roli hraje „slovní prezentace barev“ a za druhé „syntaktická zašmodrchanost mnoha míst“. To druhé, míněno zřetelně jako nedostatek, „asi milosrdně zakrývají rýmování, poetická slova a silné obrazy“. Jestliže hodnotíte Máchovy divukrásné dramatické elipsy, funkční porušování dobové i dnešní jazykové normy a smělé, nikoli nesrozumitelné inverze výrazem „zašmodrchanost mnoha míst“, jestliže oxymóron (stal se součástí identity české poezie) „mrtvé milenky cit“ ve vás vyvolává představu „vdovce, který někde najde zapomenutou cedulku, kterou ale opravdu psala, ještě nedávno, manželka: ‚V šest před kinem. Těším se!‘“, prozrazujete primitivnost představ, výrazu a hlediska současného – dejme tomu post-postmoderního recipienta, hravě sebejistého, jenž má ve všem jasno a jeho hodnotový svět je neotřesitelně dán tím, čemu je schopen na základě omezených pravd a zkušeností porozumět.

Přes oprávněnou kritiku tohoto způsobu práce s texty klasiků lze tuto krátkou glosu přece jen zakončit něčím pozitivním. V jednom jediném svazku a v přímé konfrontaci dvou poetik se ukazuje, co tvoří dílo uměleckým artefaktem – a co jen řemeslnou konstrukcí. Srovnání, jemuž by se Koupil rád ubránil, má právě tento nesporně pozitivní efekt a umožní čtenáři poezie i studentům „pocítit libost“ z veršů právě v konfrontaci „geniálního“ a „průměrného“ (dokonce mne napadá, že by bylo možné zkomponovat báseň Máj, jako by tuto látku „mohli napsat“ Jan Tomíček, J. K. Tyl nebo Josef Krasoslav Chmelenský – a tyto hypotetické „ohlasy“ pak konfrontovat s originální básní).

Už v tomto smyslu však lze tento – jinak málo úspěšný – pokus doporučit k četbě individuální a využít jej při práci s texty v hodinách literární výchovy nebo v seminářích bohemistických. Čímpak se asi Mácha od Koupila odlišuje, milí studenti?