FRANTIŠEK UHER

O poezii již bylo napsáno ledacos. Včetně hojných stesků, že postupně ztrácí čtenáře a společenský význam. Ještě tak písňové texty, které ovšem často mají s poezií hodně málo společného…

Pravda, čtenářské kluby nevydávají sbírky v mnohatisícových nákladech, poezie neplane plameny různé stálosti, ale stále je tady. Termín poeta laureatus, básník ověnčený vavřínem, je poněkud dehonestovaný a v současnosti vzácně používaný. Stejně jako v minulosti je nejednou v rozličných obměnách udělován spíše za jiné, nikoli literární zásluhy.

Připusťme možnost, že část viny na poklesu čtenářského zájmu spadá na samotnou poezii, stěžejní problém však spočívá v malé společenské podpoře. Kde jsou ty časy, kdy v novinách byla téměř každý den básnička, třeba jen drobná zastrčená perlička, ale svůj účel plnila. Kde jsou ty časy, kdy většina deníků zveřejňovala týden co týden literární stránku a literární časopisy byly nabízeny téměř v každém novinovém stánku! Postesknutí, že v přežívajících časopisech pro děti nenajdeme básničku, je nošením dříví do lesa. Stará pravda praví, že kdo chce umět zpívat, potřebuje slyšet zpěv kolem sebe. Kde v rodině zpívá matka, tam zpívají děti, kde rodiče čtou, tam mají děti blízko ke knize.

Platí ovšem další latinský termín – poeta nascitus – básníkem se člověk rodí, řečníkem se stává. Ať se to někomu líbí či nelíbí, básníky společnost potřebuje. Bez spousty řečníků by se snadno a docela ráda obešla.

A do třetice: Poetismus… Básnický obraz, schopný vyjádřit mnohé lépe než próza. Nejednou skrytě, zašifrovaně, šalebně, v zakuklených mateřídouškových i pichlavých příměrech. Stačí nahlédnout do dávné i nedávné minulosti. Příklady bychom našli i v poezii současné.

Poezii je vlastní subjektivní přístup básníka. Základním kamenem se převážně stává současnost. Jednou taková, jindy maková… Básník nemusí být nutně vyhraněný bojovník, pro něco horující, něco s primitivní nekritičností odsuzující. Přes tristní širší nezájem se stále rodí básníci i čtenáři poezie. Nejednou se patrně jedná o stejnou krevní skupinu. Nebo aspoň podskupinu. Viz počet prvotin, které každým rokem spatřují světlo světa.

Horší je to s knihkupeckými pulty. Jsou prodejny, v nichž nenajdeme poezii, kdybychom špendlíčkem kopali, prstíčkem hrabali. Ona však přesto žije. Pravda, trubadúrské, parnasistické nebo klasicistické poezii dávno pradávno odzvonilo, rozsáhlé balady se popularitě netěší, romantici ovšem přežívají. V antice byla poezie spojena se zpěvem, odtud označení pěvec nebo bard, naposled spojované snad s Vrchlickým. Zpívající básníci ojediněle přežívají, příkladně vietnamský básník Lam Quam My, žijící v Polsku, podílející se nepravidelně na česko-polských básnických literárních vazbách na východě Čech. Básníci romantici však zapustili hluboké kořeny. Jejich subjektivní poezie plná svébytných obrazů, okouzlení zdánlivě všedními pohledy a událostmi, vyrůstá převážně na úsměvném nadhledu. Nescházejí náladová pozastavení, zadumané nálady, postesknutí, paprsky nadějí i jásavá vstřícnost. Té současné je vlastní jiný šat, prostší, skromnější a nepříliš nápadný.

S takovou ryze subjektivní poezií se můžeme pozdravit ve sbírce Lukáše Pavláska RACEK A MOŘE (vlastním nákladem, 100 str.), bohatě doprovázené plejádou vlastních fotografií. Při snadno dostupné technice je fotografování poměrně jednoduchou záležitostí, fotograf umělec však musí – zjednodušeně řečeno – umět nahlédnout i pod povrch věcí, což se Pavláskovi převážně zdařilo.

Známý herec nevstoupil na literární lány jako nováček, má na kontě řadu titulů. Poezie ve sbírce Racek a moře je skutečně ryze subjektivním atributem, jako kdyby se básník svěřoval se svými tajnými myšlenkami, postřehy, záměry a pocity, radostmi i pochybnostmi. Volí k tomu prosté verše se srozumitelnou výpovědní hodnotou. Nejednou používá sugestivních melodických rýmů. Neboť jednoduchost vyzařuje vlastní přímočarou záři. Za všechny uvádím závěr básně Stmívání: a je smutné / a je to pěkné. Taková je celá sbírka. Pěkná, místy zahalená lehkým závojem znepokojení. Smutek ovšem naštěstí k základním stavebním kamenům nepatří. Pavlásek nekreslí pouze radostné křivky, neplave na mělčině podle prosluněného břehu, nevyhýbá se hlubšímu ponoru. Viz závěr básně Na obrázku: chyby jsou v nás uvězněné / a chudák je skutečnost.

Vedle veršů najde čtenář i charismatické snímky městské krajiny a záběry přírodní, včetně odvěkého okouzlení člověka západem slunce za obzor. Evokuje vzpomínky, vlastní zážitky ze zákoutí cizích i rodných. Na jedné z posledních fotografií se rovnoběžky kolejí symbolicky ztrácejí kdesi daleko. Zákonitě se vkrádá představa, zda bychom po nich s Pavláskem nechtěli kráčet i v dalších sbírkách. Snad pro příjemný pocit smířlivého souznění a pohody.