MILAV BLAHYNKA

Pro recenzi Výběru básní z knih pěti současných slovenských básníků BÝT KNIHOU A V RUKOU SE TI OTEVŘÍT (Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2019, obálka Luděk Joska, 155 s.) se mi přímo vtíral název Antologie víc než akurátní. Vystihl by přesnost a důkladnost, s jakou Lydie Romanská knihu nejen připravila, básně vybrala, ale také přeložila, poezii jejich autorů ve vyznavačsky osobně laděné předmluvě výstižně a stručně představila, pak úvodem k blokům jejich veršů ještě předeslala hutné medailonky s daty jejich života a práce a bibliografií. Místo spisovného akurátní jsem však sáhl po slovu akorát, které není ani ve slovníku Váši-Trávníčka, dokonce ani v devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého, najde se jen ve slovnících cizích slov a ve Slovníku nespisovného jazyka; i podle něho akorát znamená jenom, pouze, přesně a právě, ale vžila se (to slovníky ještě nemají) už i elipsa, z akorát včas zůstává často jen příslovce akorát s významem včas. A právě včasnost antologie mám za její největší přednost.

Napřed o tom evidentně akurátním. Především je to odvážný a šťastný výběr autorů. Romanská se nedala nabízející se cestou a nesáhla po žádném žijícím slovenském básníkovi u nás už víceméně známým jako Feldek, Hevier, Tomáš Janovic nebo Štefan Moravčík. A vybírala přirozeně mezi básníky, kteří jí jsou blízcí tu důvěrou spíše k metafoře než k rýmu, tu životním údělem a vždy opravdovostí. Neváhám říci, že „své“ slovenské básníky – Miroslava Bielika, Štefana Cifru, Etelu Farkašovou, Oľgu Gluštíkovou a Jána Tazberíka – českému čtenáři objevuje.

Šťastný je i výběr básní, volila ty, v nichž se zračí to, v čem se poezie a život u nás a na Slovensku shoduje, i to, v čem se liší.

A šťastné jsou i její charakteristiky poezie všech pěti autorů různého věku (narodili se v letech 1943 až 1987) a rozmanitého světonázorového a estetického vyhranění. Samozřejmě leccos by se dalo doplnit, například u Tazberíka už chvílemi téměř mizí meze mezi básní ve verších a básnickou prózou, u ostatních z pětice básníků ještě dodržovaná, i když třeba Elena Farkašová nadepisuje jednu ze svých básní Jednosměrnost podzimních vět, nikoli podzimních veršů. Mnoho uhrančivých básní Olgy Gluštíkové by se dalo přezout do prózy bez jediné změny ve slovech i ve slovosledu, vybavit interpunkcí – a bylo by to pořád alarmující čtení, ale nikoli už uhrančivé, už ne tak úžasně působivé jako ve verších.

Konečně za šťastné mám i samo rozhodnutí představit u nás pětici slovenských básníků překladem. Po dvou nedávných antologiích Most z veršů a Refrény času, založených na výběru slovenských a českých básníků v originálním znění, nenahraditelném ani sebedokonalejším překladem, je tu konečně překlad. Neboť v Čechách, na Moravě a ve Slezsku originál nalézá čtenáře stále obtížněji, nejen vinou lenosti českých čtenářů víc než století utvrzovaných v domnělé nadřazenosti české kultury, a nyní navíc i vinou českého knižního trhu, na němž se slovenská kniha poezie nedostane, zatímco na Slovensku jsou české knihy včetně básnických stále k mání. A je štěstí, že s překladem přichází básnířka, která nejen současnou slovenskou poezii i jako kritička sleduje a důvěrně zná, ale taky ví, že překlad musí působit jako původní báseň; a že překlad je krásný, jen když je věrný, jak to pádně formuloval Milan Kundera.

Nobody is perfekt. A tak i překladatelčina přednost (je originální básnířka a pozorná interpretka) má svůj rub: tu a tam se neubránila v překladu i interpretovat. V básni Chtěl jsem mít překládá pointu „Tak snívám ďalej / s orieškami odvěkých tajemstev“ verši „Proto sním a louskám dál / oříšky odvěkých tajemství“, a to je už překlad s překladatelčinou interpretací, jíž by se překladatel nikdy neměl dopouštět: rovněž příčinné proto místo situačního tak je už interpretace a sním a louskám dál / oříšky… vkládá do opakujícího se snívám ďalej / s oriešky odvekých tajomstiev“ louskání oříšků, a tím louskáním ruší snění nad odvěkými tajemstvími. Také překladatelčino chvályhodné úsilí překládat, a ne jen přepisovat do češtiny (lexikálních i frazeologických slovakismů je u ní minimum) místy narazilo na jiné úskalí: občasné zapomnění na zásadu, že překladatel nesmí mistrovat překládaného autora a opakování klíčových slov nahrazovat jejich synonymy. Celá báseň Už zase cestujem je postavena na smysluplném, působivém opakování názvu, takže překlad prvního verše Už zase cestujem cestou necestou veršem A znovu cestou necestou je sám o sobě vtipný, ale bourá stavbu básně.

Takových a podobných bezděčných prohřešků proti umění básnického překladu může najít čtenář víc, jistě jen tiskovou chybou je rok Bielikova narození (1940 místo 1949), ale to jsou jen detaily, pihy na sympatické tváři překladu, který je bez pseudopoetismů, v moderní poezii už nesnesitelných.

A nyní krátce k tomu, proč podle mého soudu antologie přichází víc než akorát včas. Vynikající teoretik překladu a ne tak zářný překladatel Josef Jungmann už ve druhém a třetím vydání Slovesnosti napsal, že „Národ vždy učil se od národu. Nemáš nikde samočisté, samorostlé literatury a vzdělanosti. Duch lidský ne všudy a vždy stejně se vyvíjí: hned ten, hned onen národ v jistém čase jest na množství a výtečnost hlav tvorčích plodnější. Moudří dobra, kdekoli nalezeno, užijí. Nyní vzrostla na nejvýš vzájemnost.“ Vlastně tím odpověděl na otázku, proč Ján Kollár napsal Slávy dceru česky a také proč se slovenští básníci dlouho učili nejen u světové, ale často především u české poezie, a to ještě i v době, kdy čeští básníci už objevovali jedinečnost svých slovenských básnických vrstevníků. Již v meziválečném dvacetiletí vrcholná díla slovenské poezie nezaostávala za vrcholnými knihami poezie české, a už za války a zvláště po osvobození se nedalo říci, který z obou národů byl „na množství a výtečnost tvůrčích hlav plodnější“, až ve druhé polovině minulého století se hodnototvorné těžiště začalo nepozorovaně přesouvat na Slovensko.

Tam se žije poezií do té míry, že si jako magnet nyní přitáhlo Lydii Romanskou. Ta se až drze rozhodla psát i slovensky a už vydala první sbírku, kterou podmanivě napsala ve slovenštině. Jedna vlaštovka samozřejmě jaro nedělá. Ale ohlašuje je. A překládá-li Romanská nyní pět slovenských básníků jedinečných v tom, jak slučují svou hrdou slovenskost se světovým rozhledem a se svou velkou energickou průbojností (všech pět básníků antologie proniká do světa – někteří už i knižně! – zřejmě v relativně větší míře než i nejlepší současní čeští básníci, je v tom i výzva nejmladší české poezii. Je čemu se od poezie a jejího postavení na Slovensku dnes učit.