MILAN BLAHYNKA

Zadal jsem do vyhledávače jméno Duclos, jméno velkého francouzského spisovatele osmnáctého století, a co mi vyjelo? Duclos Lenses, 1260 fotek…; Duclos s. r. o., pronájem nemovitostí; Duclos, Jacques, francouzský komunistický politik; Napoleon Duclos, 0.7, od 226 Kč; Duclos, Pierre Ludovic, osobní profil tenisového hráče; Duclos Philippe, herec, v seriálu Julie Lescaut Dr. Miller – atd., přibližný počet výsledků 6000000; což o to, Napoleon Duclos, 0.7 je moc dobré pití, ale šlo mi o autora Madame de Luz, Zpovídání hraběte XY a Pamětí k mravům tohoto století; kdybych měl trpělivost hledat dál, jistě bych ho našel, ale až za stejnojmennými společnostmi, sportovci, herci, politiky a destilátem. Tak byla a je osobnost kdysi slavná zapomenuta, zejména u nás; ve Francii si ho po více než stoletém zapomenutí už objevili. Tři jeho příběhy jsem v devadesátých letech přeložil, ale nenašel jsem pro vydání nakladatele, francouzskou galantní literaturou ze století před Velkou francouzskou revolucí byl trh přesycen, náklady se vyprodávaly za zlomek ceny a nebyl zájem objevit autora u nás až na ubohou výjimku nikdy nevydávaného, i v samé Francii devatenáctého století tak zapadlého, že ho zřejmě ani F. X. Šalda nečetl, když ho v hesle Román v Ottově slovníku naučném mohl řadit k tendenčním romanopiscům ve službách filozofické propagandy, a to ještě menším ve srovnání s Voltairem a Diderotem jako romanopisci… „Ten Duclos“ nemá letos žádné výročí, které by ho připomínalo. Jestliže se opovažuju přesto připomenout jeho osobnost a dílo, je tu okolnost zvaná polehčující; odpadá podezření, že následující odstavce jsou nějaká jubilejní zdvořilost.

„Och, ten Duclos,“ povzdechl si prý kdysi francouzský král Ludvík XV., „ten je pěkně prostořeký.“

Ten Duclos se o tom dověděl, královská poznámka se neutají a ovšem taky netají, ale ani potom nemluvíval a nepsal jinak, ze své obávané opovážlivosti neubral, ani naopak nepřitvrdil. Ale přitom ho respektovali, i když o něm hovořili a psávali všelijak, občas taky anonymně. Stojí však za zmínku, že jen co zavřel 26. března 1772 oči, byl na místě člověk od královské policie a sháněl se po všech Duclosových rukopisech k dějinám Francie, jistěže jen z ušlechtilé úcty k literární pozůstalosti zesnulého člena a sekretáře Francouzské akademie a historiografa Francie, který ten úřad oficiálního dějepisce své země převzal po velkém Voltairovi na jeho doporučení.

Ten Duclos se narodil 12. února 1704 v Bretani, v přístavním městě „s nejčerstvějším vzduchem a v nejlíbeznější krajině, pět mil na jih od Saint-Mala,“ jak čteme v soukromých pamětech na mládí, které sepsal nedlouho před smrtí nikoli pro veřejnost, pro niž by byly údajně málo zajímavé, ale aby „vydal počet ze svého chování a jednou tím pobavil pár osobních přátel.“ Právě z těch pamětí posmrtně vydaných víme, že už roku 1706 ztratil otce, o němž se zmiňuje jen letmo a ani neuvádí, že měl mj. výrobnu klobouků; zaznamenává jen, že ho otec hýčkal jako nejmladší dítě, které se narodilo mnoho let po svých starších sourozencích. Zato o mamince víme z Duclosových pamětí nemálo. Obchodní záležitosti vedla zdárně už za života svého manžela v dobré tradici staré a vážené měšťanské rodiny. Jako téměř celá Francie i ona těžce koncem dvacátých let doplatila na důvěru k domněle geniálnímu finančníkovi Lawovi, který přivedl svým „systémem“ na mizinu mnoho francouzských rodin a bezmála i stát, ale to už byla nejmladší ratolest rodiny na studiích v Paříži a mamince se i přes značné finanční obtíže podařilo vydržovat ji tam i nadále, ačkoli Charles Pinot (tak znělo jeho rodné jméno) se studiem nijak nepospíchal. Když dávno předtím ovdověla, byla ve svých jedenačtyřiceti stále ještě krásná, takže se nápadníci jen rojili; nebyla přece chudá. Byl mezi nimi i starý markýz de Boisgelin, pán z Nemanic, který však nezapochyboval, že měšťačce se z jeho obletování zatočí hlava. „Jenže hlava se mé matce jen tak nezatočila,“ vzpomínal Duclos hrdý na maminku, která se v plné svěžesti dožila sta dvou let a zemřela jen pět let před svým nejmladším synem. Maminka řekla markýzovi i ostatním zájemcům o její ruku a jmění, že jí jde hlavně o děti, a ty si vychová po svém a nepotřebuje, aby se do toho pletl nějaký nevlastní otec, i kdyby měl sebelepší vůli a měl ji a je rád.

Svou hrdost zdědil ten Duclos po ní. Když se později jako mimořádně nadaný student spřátelil v Paříži s partou šlechtických vrstevníků, vždy si udržoval odstup. Po celý večer s nimi vesele popíjel a účastnil se všech možných uličnictví, ale když se mezi půlnocí a jednou bujní mladí pánové rozhodli, že si vyrazí do proslulého kláštera za chovankami, Duclos se pod nějakou záminkou vždy vytratil, dobře věda, že pro mladíka nepožívajícího šlechtických výsad a imunity, mohl by mít případný skandál šeredné následky.

Na studia se chlapec ze staré obchodnické rodiny dostal shodou okolností; pro obchod by mu bylo stačilo, jak se později smál, kdyby se naučil číst, psát a počítat. Sotva se však v Dinanu začal tomu minimu učit, došlo k drobné příhodě, která měla nečekané dalekosáhlé důsledky. Příliš zaměstnaná maminka se dítěti nemohla dostatečně věnovat, a když zjistila, že si jejího benjamínka pobíhajícího stále venku oblíbil a že se mu až příliš věnuje zajatý anglický důstojník Hamilton (v Dinanu byli internováni zajatci z války o španělské dědictví; důstojníci Jejího Veličenstva anglické a skotské královny se mohli ovšem volně pohybovat po městě) a že dokonce jednou napojil její dítě punčem, odeslala synka do Rennes ke své provdané dceři, aby se o něho starala. Ta svou péči zahájila tak, že chlapce módně vystrojila, aby ho mohla chlubně vodit po návštěvách; „jakkoli byla ještě mladá,“ vzpomínal pak Duclos, pouze šestiletý bratříček jí přišel náramně vhod jako jakýsi živý „certifikát jejího vlastního mládí.“

Tak se Duclos už v šesti letech stal poprvé tím, čím pak byl po celý život: vítanou ozdobou každé společnosti.

Se stejně shovívavým nadhledem se Duclos díval i na svého staršího bratra, který si vyvolil životní dráhu řeholníka; do řádu vstoupil po několika prázdninových pobytech v kterémsi opatství; to je vlastně celé tajemství jeho povolání ke službě Boží, komentoval to ve svých pamětech Duclos, prostořeký Duclos.

Naštěstí roky v Rennes neprožil chlapec jen jako životní osvědčení trvalého mládí své sestry; dále se učil číst, psát a počítat, a protože by se to možná mohlo dobře hodit, dostal už v těch šesti letech preceptora latiny, jednoho z těch přespolních žáků místní koleje, kteří se tam vzdělávali, aby pak mohli jít na teologii, a rádi nastupovali do místních rodin jako domácí a učitelé; získali tak v Rennes střechu nad hlavou a nemuseli denně putovat do vzdálených domovů na venkově. Když maminka viděla, že chlapci latina jde, rozhodla se, že ho pošle jako vůbec první měšťanské dítě z Dinanu na studia do Paříže; bylo k tomu zapotřebí odvahy a štěstí: odvahy prosté obchodnice dopřát synovi vzdělání, jakého se tehdy běžně dostávalo v provincii jen urozeným dětem (však to také jistá šlechtična Duclosova rodného kraje „pokládala málem za drzost“); a štěstí, že pro něho v jeho devíti letech našla místo v tehdy slavné Královské vojenské škole, založené markýzem de Dangeau (to jemu věnoval Boileau pátou ze svých Satir) pro převážně šlechtický dorost. Sám Duclos, kterého poslali do Paříže dostavníkem jako balík, na pařížské konečné vyzvednutý omylem až o den později (Duclosovi to v pamětech na jeho mládí dalo podnět k rozverné úvaze o soudobém cestování), vzpomínal pak na školu jako na „penzion“ v ulici de Charonne a zdůrazňoval, že děti tam umístěné byly příliš malé na výcvik se zbraněmi a na jízdu na koni, a tak byla základem vyučování četba, psaní, latina, dějepis, zeměpis, tanec a přirozeně, vždyť šlo o vzdělávací ústav pro urozené děti, také heraldika; pro pana abbé de Dangeau, zakladatelova bratra, člena Francouzské akademie, polyglota a vůbec učence, který chodíval do školy na inspekci, byla zrovna heraldika spolu s gramatikou předmět vůbec nejdůležitější. Nicméně právě v této škole se nadání venkovánka bez rodokmenu rozvinulo a vyhranilo. „Protože jsem na rozdíl od svých spolužáků, mladých hrabat a markýzů, jak si už běžně dali říkat, nevěděl o své budoucnosti nic a neměl jsem žádnou jistotu, brzy jsem si uvědomil, že mohu a musím vyniknout jinak, svým vzděláním.“ Při nástupu do té elitní školy ho automaticky dali do nejnižší třídy, kde se začínalo se základy latiny, které už zvládl v Rennes, a tak ho brzy přeřadili mezi pokročilejší do vyšší třídy a i tam exceloval. To se pak opakovalo, když po pěti letech nastoupil do koleje d’Harcourt. Tam vynikl v rétorice, kde s ním mohl soupeřit jen markýz de Beauveau. Ze vzájemného respektu se vyvinulo přátelství, trvající až do smrti markýze, který se upsal vojenskému umění (velel například francouzskému pluku, který za války o rakouské dědictví obsadil v roce 1741 Prahu a zahynul roku 1744 na válečném poli, přesněji na přístupové cestě k belgickému městu Ypres. Zdá se, že právě přátelství s markýzem de Beauveau a úcta k jeho hrdinství prosvítá na těch stránkách Duclosových próz o nevalných mravech osmnáctého století, kde se vzdává hold vojenské statečnosti a hlavně se chválí přátelství.

Duclos přátelství nejenom při každé příležitosti vyzvedal a dokonce stavěl i nad lásku, hnutí nespolehlivé, citové (už to činí z něho přirozeného předchůdce a pak jednoho z dělných představitelů francouzského osvícenství, blížence Denise Diderota, autora Hereckého paradoxu), ale byl také přítelem z nejspolehlivějších. Ve svých Vyznáních to dosvědčil Jean-Jacques Rousseau, ve věcech přátelství mimořádně náročný. Ten v jedenácté knize svého slavného díla vydaného až posmrtně (bylo na indexu), vypráví o tom, jak ho Duclos po vyslechnutí Vyznání víry savojského vikáře neobyčejně taktně upozornil na nebezpečí, do něhož se takovým textem vrhá. Na jiných místech svých Vyznání Rousseau vzpomíná i energičtějších projevů Duclosova přátelství a v osmé knize výslovně napsal, že Duclos mu bude vždy drahý a že právě jemu vděčí za poznání občasné slučitelnosti přímosti a cti se slovesnou kulturou.

V posledním roce na koleji, kde snadno zvládal předepsanou látku a ještě stačil hltat literaturu všeho druhu, měl Duclos mnohem víc svobody než dřív a jeden starší jeho kamarád ho naučil chodit za holkami. „Když si mě maminka po ukončení školy povolala do Bretaně, aby posoudila, k čemu budu po ukončení školy povolán,“ vzpomínal později Duclos, „byl jsem dost zhýralý,“ Mladý pán měl chuť pokračovat ve veselém životě v Paříži, ale věděl, že se s tím nemůže mamince svěřit, a tak prohlásil, že se zapíše na práva a stane se advokátem. Nic určitého však neměl v úmyslu, šlo mu prostě jen o to, aby se mohl vrátit do Paříže; maminka usoudila, že syn má pro práva vlohy a vybavila ho příjmem sice skrovným, přesně však dostačujícím. Na právech se skutečně zapsal, ale studiu se nevěnoval, raději chodil na lekce šermu; z Rousseauových Vyznání víme, že mnohem později se dospělý už Duclos kvůli němu skutečně málem bil v souboji. Jeho profesory (nebo jak se tehdy říkalo: doktory) se stali spíš světáci a v šermířských síních nejpodivnější existence.

Spolu s kamarády Duclos rád vyhledával potyčky, v pamětech vzpomíná, jak například jednou osvobodili z rukou stráže eskortovaného člověka, zadrženého pro dluhy, jak mu na mostě Saint-Michel umožnili utéct, i jak se například po nějakou dobu stýkal s obratným šejdířem Saint-Mauricem, jemuž důstojnická hodnost a služba v armádě byla jen pláštíkem pro podnikavé ožebračování důvěřivců, jimž dokázal namluvit a předvést, že je ve spojení s nadpřirozenými silami; ty pak nebohým zasvěcencům diktovaly, kde a jak a kolik mají složit peněz. Šejdíř si mladičkého Duclose oblíbil natolik, že ho zasvětil do svých eskamotáží a chtěl si z něho udělat pomocníka. Ale Duclos, ten Duclos, tak daleko nezašel. Docela mu postačilo, že díky Saint-Mauricovi mohl poprvé v životě posedět v podniku se dvěma tehdy známými spisovateli, s Molierovým napodobovatelem Pironem a dramatikem Crébillonem otcem. Ten na rozdíl od svého syna, Duclosova vrstevníka a beletristického zpodobovatele soudobých mravů a nemravnosti, psal vznešené nudné tragédie, ale u stolu byl veselý kumpán a rozpustile odrážel Pironovy slovní výpady.

Už u toho stolu Duclos zabodoval; svými poznámkami vzbudil docela živou pozornost váženého autora tragédií i mladšího, leč už proslulého komedianta Pirona.

Zasáhla opět maminka. Znovu si zavolala syna do Bretaně a zase se jednalo o jeho budoucnosti. Duclos byl by nejraději k armádě, nabízelo se mu místo poručíka v piemontském pluku, kde sloužil jeden jeho příbuzný, ale maminka byla proti; služba v armádě je tak pro šlechtu (později jí dával Duclos za pravdu a sám to také hlásal), takže zbývala zase jenom práva. Trvalo řadu měsíců, než maminka uvěřila, že může syna už napraveného bez obav znovu pustit do Paříže. Zastavil se ještě na chvíli u sestry v Rennes; byla to zastávka, která ho utvrdila v jeho literárních sklonech, paradoxně seznámením s osobností vynikajícího právníka, jakým byl pan de La Chalotais. S ním se Duclos pak stýkal po celý život a s ním ho spojovalo zaujetí pro literaturu. Na začátku roku 1726 je však už zase v Paříži a práva už zase zanedbává, tentokrát nikoli se šermíři a šejdíři, ale planým chozením do komedie a náruživou četbou literatury francouzské i latinské. Nikoli náhodou a neprávem ho později bude kritika jeho historiografických prací přirovnávat k Tacitovi.

Jednou se před představením zastavil v kavárně de Procope a ta se mu pak spolu s druhou pařížskou literární kavárnou u Gradota stala na řadu let živou školou literatury. Osobnostem, které v těchto kavárnách poznal, od nichž se mnohému naučil a které svou prostořekostí a postřehy brzy zaujal, věnuje v pamětech na své mládí mnoho stran, mnohem víc než veselým alotriím s kamarády. Starší a docela staří páni v obou podnicích vídali ještě takové osobnosti předešlého století, jako byli Lafontaine, Moliere, Racine, Corneille, Boileau (kteří až na Boileaua zemřeli všichni před Duclosovým narozením; Boileau zemřel, když byl Duclos sedmiletý), a často na ně vzpomínali. Díky jim poznával Duclos klasiky století velkého divadla a literatury jako živé, zajímavé, protože i lidsky chybující muže – a osvojil si ne zrovna běžný přístup k uctívaným modlám a literárním hodnotám jejich díla; přístup, v němž se mísila úcta a obdiv s důvěrností někdy až povážlivou a také s poněkud impertinentní kritičností.

„Život, který jsem vedl, líbil se mi mnohem víc než nějaká povinná studia. Maminka by už tak spokojená nebyla, ale o svém způsobu života jsem ji neinformoval,“ poznamenává Duclos suše na poslední stránce nedopsaných pamětí na své mládí a dodává už jen jednovětý odstaveček:

„Jakkoli se mému chování zajisté dalo ledacos oprávněně vytýkat, žil jsem, přinejmenším povětšinou, ve velmi dobré společnosti.“

Další osudy toho Duclose nelze už sledovat stejně podrobně a s potěšením, jaké skýtají Duclosovy vlastní poznámky o sobě, o době a o jeho okolí. Ti, kdo o něm, proti němu i s obdivem k němu a k jeho dílu psali, neměli až na výjimky portrétní pronikavosti a postřehu i nadhledu se smyslem pro výmluvný detail, tedy toho všeho, čím vynikal právě Duclos, a tak nezbývá než se omezit jen na holá fakta.

V družině literárně a umělecky exponovaných světáků okolo hraběte de Caylus, k níž patřili kromě pánů z urozených rodin také nadaní mladí lidé bez predikátu jako písničkář a dramatik Charles Collé (později autor komedie Pravda ve víně) nebo prozaik Claude-Prosper Crébillon syn, autor Pohovky), sehrával Duclos zřejmě úlohu dvorního kritika. Alespoň se mu přisuzuje autorství stati, jíž se uzavírá Antologie těchto pánů (Le Recueil de ces Messieurs), přičemž ta přátelská kritika otištěných prací je patrně nejlepším příspěvkem v celé knize. Vydavatel klasiků francouzského sedmnáctého a osmnáctého století Louis-Simon Auger si půl století po Duclosově smrti položil otázku, jak jen mohl Duclos nalézt živé zalíbení v tom, co d’Alembert nazval spíše „lumpáctvím než ohňostrojem ducha,“ a Duclose omlouval jeho věkem; byl ještě mladý a přirozeně veselý. Nejinak omlouvají vypravěči Duclosových příběhů o galantním osmnáctém století skutky svého mládí, svou honbu za ženami a své erotické naparování. Moralistní rámce a koncovky, závěry, však nemohou popřít zjevné potěšení, s nímž postavy Duclosových příběhů (a ovšem Duclos sám) vyprávějí o milostných dobrodružstvích, a čím víc moralizují, moralizování vlastně zpochybňují; a nadto: Duclosovi vypravěči bezděky zpochybňují sebe. Ne nadarmo napsal ty monology zhýralých a posléze neuvěřitelně zmoudřelých a zectnostnělých urozených pánů autor, který s takovými často stoloval a táhl nočními pařížskými ulicemi, ale vždycky si zachovával distanci, jakou člověku propůjčuje vzdělání a převaha ducha, jíž se víc než kompenzují výsady nezaslouženě dané původem.

Soutěživost, kterou u Duclose už ve škole podle jeho vlastního doznání rozněcovala touha vyrovnat se privilegovaným vrstevníkům a dokonce nad ně vyniknout, vyznačuje i jeho literární dílo.

K rozverné družině „těch pánů“ okolo hraběte de Caylus, o němž se říkalo, že neustále využívá pera literátů a učenců ze svého okolí, dočasně pařil i švédský vyslanec ve Francii hrabě de Tessin. Ten dal pro jedno své dílko pořídit podle Boucherových kreseb dvanáct rytin, ale pak byl povolán k významným funkcím domů, kresby a rytiny zanechal ve Francii a Boucher se poradil se svým vrstevníkem Duclosem, co s nimi podniknout. Tak vznikl záměr, že de Caylus, abbé de Voisenon a Duclos napíší k rytinám povídky. Publiku předložil svou povídku jen Duclos v podobě pohádky Acajou et Zirphille (1744), kterou pak pro komickou operu zdramatizoval Charles-Simon Favart (pod titulem Bláznivé hlavy měla premiéru roku 1759). Pro poměry v družině těch pánů i pro pověsti kolující o nich byly příznačné dohady, podle nichž nebyl Duclos jediným (nebo dokonce žádným) autorem pohádky o princi Acajou a divukrásné Zirphillie a možná ani dvou prací vydaných krátce předtím, Baronky (v pozdějším vydání Madame) de Luz a Zpovídání hraběte XY; o všech třech těchto pracích, publikovaných v letech 1741-1744 pod Duclosovým jménem, tvrdily fámy, že Duclos byl jen pokrývačem, nastrčenou figurkou. To měla nepřímo potvrzovat domněnka, že brzy následující Histoire de Louis XI. není nic než zkrácenina rukopisného díla z pozůstalosti abbé Legranda, i údajně nevalná úroveň zaručeně Duclosových Úvah o mravech tohoto století (1751) a Pamětí o mravech tohoto století. Jak poznamenal pořadatel posmrtného devítisvazkového vydání Duclosových sebraných spisů, podezření o Duclosově neautorství prací z let 1741-1744 nebylo třeba ani vyvracet, jsou to díla evidentně téhož osobitého rukopisu a téhož pohledu na svět jako pozdější díla Duclosova, jejichž autorství nikdy nikdo nezpochybňoval. Paměti o mravech tohoto století se vzájemně doplňují s Madame de Luz a se Zpovídáním hraběte X, představují volnou trilogii.

Ještě než Duclos vydal svou knižní prvotinu, Baronku de Luz, čtyři roky předtím už měly v Královské hudební akademii premiéru Les Caracteres de la Folie, (1743; název je slovní hříčka, znamená jak Znaky vášně, tak Postavy pošetilosti), balet o třech hlavních druzích bláznění, o mániích, vášních a rozmarech, k němuž napsal Duclos libreto, a ještě dříve, než začal publikovat své práce dějepisné, byl Duclos roku 1739 přijat za člena Akademie pro studium nápisů a krásné literatury (založené 1663); zjednal si zřejmě respekt ještě dřív, než začal publikovat knižně. Roku 1744 byl jako občan svého rodného Dinanu zvolen tam starostou, ačkoli stále žil v Paříži a do Bretaně jen zajížděl, a čtyři roky nato se stal ještě i poslancem za třetí stav na sněmu v Bretani. Roku 1750 se starostenství v Dinanu vzdal, patrně v souvislosti s tím, že ho král jmenoval na uprázdněné místo historiografa Francie (na doporučení samého Voltaira; ten ono místo zastával, než přesídlil do Postupimi k pruskému králi Friedrichu II.). Ještě předtím si Duclose vybrala za člena už roku 1747 slavná Francouzská akademie a série poct a postů vyvrcholila roku 1755 jednak zvolením za stálého sekretáře této akademie, jednak jednomyslným rozhodnutím bretaňského sněmu o jeho povýšení do šlechtického stavu.

Od té doby se o něm někdy psalo jako o Du Closovi, jako by šlo o pána „z Closu“ (Clos je v překladu zkultivovaný a uzavřený pozemek, zvláště vinohrad). Duclos se však tak pošlechtěně nepodepisoval, vydavatelé jeho Úvah o mravech tohoto století neměli k takové podobě jeho jména jeho autorizaci.

Oslnivý vzestup během poměrně krátké doby neproběhl přirozeně bez problémů a bez odporu. Nejenže se Duclosovi zazlívala při jmenování historiografem Francie přímluva paní de Pompadour, která si jako mnoho jiných žen důvtipného, vzdělaného a šarmantního Duclose oblíbila, ale už Historie Ludvíka XI., na jejímž základě byl historiografem Francie jmenován, vynesla svému autorovi nejenom uznání a zmíněné jmenování, ale též (pět let před tím jmenováním) ostré cenzurní námitky. Královská rada vydala v březnu 1745 výnos, v němž spisu vytýkala četná místa protivící se právům koruny na různé provincie království a zpronevěřující se prý úctě, s jakou se má pohlížet na náboženství, na pravidla mravného chování a na počínání předních osobností církve.

Duclos se cenzurnímu nátlaku nepodvolil a pro další vydání neprovedl úpravy, které vyžadoval výnos rady. Na to upozornil denunciační pamflet adresovaný Královské akademii. Duclos je podle něho hlupák, který není „ani dobrý křesťan, ani dobrý Francouz“, a nemělo by mu být dovoleno, aby se ucházel o členství v ní. Ten Duclos!

Povýšení do šlechtického stavu neuchránilo Duclose od zlých invektiv, naopak je možná ještě povzbudilo; kterýsi grandseigneur o něm prohlásil, že je to panovačný tlachal (panovačnost si zřejmě vyhrazoval stejně jako tlachavost pro sebe) a jiný, pohoršený svobodomyslnou smělostí v odhalování neřestí a směšnosti lidí u dvora, nazval Duclose dokonce střečkujícím plebejcem. Do Duclose se pilně strefovali odpůrci encyklopedistů. Jejich výpady zparodoval ve svém Rameauově synovci Denis Diderot. Tam ve výčtu „protivných, svárlivých, škodných a rozlícených bestií“ je Duclos jmenován vedle Buffona, Montesquieua, Rousseaua, Voltaira, d’Alemberta a Diderota.

Jakže to Duclos napsal vlastně předvídavě v závěru svých rozmarných pamětí na mládí?

„… žil jsem ve velice dobré společnosti.“

Umanutý pronásledovatel encyklopedistů Palissot se pokusil zesměšnit Duclose ve své komedii Filozofové (1760). Autor Úvodu k Encyklopedii, filozof a matematik d’Alembert, naopak jednou

poznamenal, že právě Duclos má ze všech lidí, které v dané době zná, nejvíce ducha.

Své občanské i spisovatelské přesvědčení Duclos formuloval velmi otevřeně a odvážně zejména při inaugurační řeči při přijetí za člena Francouzské akademie (1747). Učinil tak slovy, jimiž svého předchůdce v Akademii abbé Mongaulta, překladatele antických autorů, chválil za to, že byl vždycky svůj, že myslel svobodně a volně také mluvil, jsa příkladem jazykové čistoty i slohové elegance.

Duclose nezpacifikovaly ani pocty ani úřady, jichž dosáhl, a ve jménu poznání, přesvědčení a osobního přátelství se dostával i přes svůj diplomatický takt (ten oceňoval Rousseau a jako protiklad k Voltairovi zaznamenal Diderot) do konfliktů. Nejnebezpečnější ho přiměl, aby se na čas ztratil z očí a vzdálil se z Francie podobně jako vypravěč Zpovídání hraběte XY, z důvodu ovšem mnohem závažnějšího a úctyhodnějšího.

Šlo o to, že Duclosův starší přítel de La Chalotais, s nímž si Duclos rozuměl od mládí a u něhož se zastavoval při svých cestách do Bretaně, zejména na zasedání stavů v Rennes, velmi popudil svou prostořekostí mocné soudobé Francie. O vévodovi d’Aiguillon, který se za bojů proti anglickému výsadku na bretaňské území schoval ve mlýně, sarkasticky poznamenal, že pan vévoda vyšel z bitvy pokryt spíše moukou než slávou. Když se pak našla jakási záminka, byl de La Chalotais šikanován, dokonce uvězněn, a Duclos se o jeho rehabilitaci zasazoval tak vehementně, otevřeně a jízlivě, že se sám vystavil nebezpečí perzekuce. Na radu přátel odjel ze země, do Itálie, kam se dávno chtěl vypravit. Pobyl si tam víc než rok a z cestování po ní vytěžil nevšední, bystré, pronikavé Úvahy o Itálii; ty podobně jako Tajné paměti na panování Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. vyšly až posmrtně, dokonce až po revoluci. Kritika vysoce ocenila oboje a také se půvabně sekla. Chateaubriandův přítel Louis De Fontanes, vysoký státní hodnostář za prvního císařství, vyslovil podiv, že se Duclos ve svých Úvahách o Itálii nezmiňuje o mistrovských dílech, jimiž je Itálie pokryta, a dodal:

„Kdyby se náhodou v Římě potkali Duclos a Winckelmann, nemohli by si navzájem pochopit svůj způsob života. Přítel umění Winckelmann by byl jistě pobouřen lhostejností francouzského estétství; Duclos by se zase musel smát entuziasmu, jaký by nemohl sdílet, a napsal by o něm pěknou kapitolu zahrocenou proti výstřední posedlosti obdivovatelů starožitností.“

Nic přiléhavějšího a duchaplnějšího se nedalo snad vymyslet.

Jenže Duclos napsal také stať Cestování po Itálii, o níž De Fontanes nevěděl; a v ní jakoby naschvál jízlivému kritikovi:

„O Herculaneu se toho napsalo už hodně, ale nikdo o něm nepsal tak poučeně a názorně jako abbé Winckelmann, nejnadanější znalec starožitností, jehož jsem poznal. Jako takový se dostal i k papeži a je velice sdílný; měl jsem to velké potěšení si s ním v Římě pohovořit. Dohodli jsme se, že si budeme psát; tím bolestněji mě zasáhla zpráva o zločinu, který nám ho vzal.“

(Duclos cestoval po Itálii v letech 1766-1767; Winckelmann byl zavražděn v červnu 1768 v Terstu.)

Ten Duclos!

Vysoce ocenil osobnost, které podle mínění učeného kritika neměl vůbec porozumět a kterou by prý nanejvýš ironizoval!

Pozlobil grafomanské uchazeče o členství ve Francouzské akademii jako zaopatřovacím ústavu – jednou odsekl, že ta instituce není od toho, aby dávala poslední pomazání.

Rozčiloval pokrytecké ochránce mravnosti. Charles Collé ve svém Historickém deníku neboli Kritických a literárních dílech… zaznamenal Duclosovu obhajobu udánlivě málo bezúhonného kandidáta na členství ve Francouzské akademii:

„Kdyby byla nějaká taková akademie ve starém Římě, copak by se do ní nedostal ani Vergilius, ani Horatius, ani Ovidius? Vždyť ten první napsal poněkud odvázané Eklogy, druhý je autorem podobných ód a ten třetí se provinil tím, že složil Ars amatoria a jiné neslušné básně.“

Duclos znepokojoval své současníky a je blízký dnešku také svou celoživotní bdělou péčí o francouzský jazyk (napsal rozsáhlou práci o významu Port-Royalu pro pěstování francouzštiny), ale také zájmem o keltštinu a keltskou kulturu (zasvěceně pojednal o druidech) i o soudobé problémy; například o soubojích uvažoval z hlediska božích soudů. Šest jeho rozprav se dostalo, některé aspoň zčásti, ve výtahu, do monumentální Encyklopedie.

Nedožil se požehnaného věku své maminky, zemřel osmašedesátiletý 26. března 1772 v Paříži. Stonal v posteli jen několik dní; velice neomalený novinář k tomu podotkl, že díky jenom krátkému churavění odešel z tohoto světa bez hluku a beu skandálu. Pár lidem se ten výrok zalíbil a šířili ho dál; zdálo se, že Duclos si pospíšil umřít, aby unikl církevním formalitám. Nebylo na tom zbla pravdy. Skutečnost byla méně závadná a zábavná: autor Zpovídání hraběte XY se vyzpovídal svému faráři ze Saint-Germain-l’Auxerrois, otci Chapouovi; ten odcházeje od umírajícího poznamenal: „Jsem spokojený.“ ¨

Ten Duclos!

Sedmnáct let po Duclosově smrti vypukla v Paříži Velká revoluce, po ní přišlo císařství, a když se ve Francii zase dostal k moci jeden z Ludvíků, už poslední, osmnáctý, vyšly v Paříži – prozatím už naposled – Duclosovy Spisy. Na titulních listech všech svazků a v celém tom souboru až na podpis závěti a na zmínku pod čarou v úvodní stati o autorovi nikde ani stopa po nějakém křestním jménu.

Jak to píše Karel Čapek ve Válce s mloky?

„Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím (…). Založeno 1885. Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS (...) atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem: BONDY.

Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy & spol; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností.“

Duclos, ten Duclos, byl v literatuře francouzského osmnáctého století prostě Duclos beze všech bližších podrobností, tak jako v jeho století ještě Voltaire, a ve století předešlém Molière; jako ten největší Bondy v románu Karla Čapka. Zkrátka nezaměnitelný, jedinečný veliký pán.

Ještě dnes je to jedinečný pojem. I mezi destiláty Napoleon. Na zdraví!