vlastně Paradoxy poezie

MILAN BLAHYNKA

Slavný Herecký paradox Denise Diderota si dávno zasluhuje protějšek, jakým je až mnohonásobný paradox poezie. Byť velikost herce podmiňoval Diderot bystrým úsudkem a potlačováním citovosti, byť velký básník mu naopak vynikal citovostí až mimořádnou a byť měl velkého herce, „vzácného člověka“, za „možná ještě vzácnějšího než velký básník“, naznačil už i paradox poezie, řka: „Copak snad ve chvíli, kdy jste ztratil přítele nebo milenku, napíšete báseň na jejich smrt? Ne, běda tomu, kdo si tak zahraje se svým talentem! Dokáže psát, až velká bolest pomine, až je nejvyšší citovost umrtvena, až je člověk už daleko od katastrofy, až duše zchladne, až člověk zavzpomíná na zašlé štěstí, až je s to ocenit ztrátu, která ho postihla, až se paměť prolne s obrazností, až paměť znovu najde a obraznost umocní ztracené blaho, až se člověk ovládne a nalezne správný výraz. (…) Pokud tekou slzy, padá pero z ruky, oddáváme se citu a přestáváme tvořit.“

Tento paradox sdílí poezie, poezie v původním významu, s uměním hereckým; je to její první paradox; a netýká se jen poezie smrti, ale i poezie radostných citů a dojmů. I ona vyžaduje odstup, poznání, že to nebyl cit jen prchavý. Obecně se tento paradox přiznává próze, chápané často jako protiklad poezie v dnešním užším smyslu, zejména lyriky.

Jak už Němcová, tak Milan Kundera a mnoho mistrů prózy i ve světě začínalo verši. Často se cituje výrok, že psát verše je nedůstojno muže (ani jeho autor se jím však neřídil), ačkoli mnozí básníci, kteří časem psali paralelně i prózu, dovršili své dílo knihami veršů: u nás Mácha, Neruda, Vrchlický, Šrámek, Wolker, Nezval, Hrubín, Skarlant. Prozaička Marie Pujmanová, o níž jako o kritičce napsal Šalda, že „má v jediném malíčku víc talentu a vtipu než já ve všech svých desíti reumatických prstech dohromady“, poznamenala kdysi, že báseň – na rozdíl od prózy – „ať se píše od hodiny“, a mnoho básní, jejichž hodinu bezprostředního zrodu známe, patří přece ke skvostům lyriky. Příklad za mnohé: jasnozřivé a patrně vůbec své poslední verše napsal Nezval v Pompejích koncem března 1958, pár dní před svou smrtí 6. dubna, a to na ubrousek; ten zachránil a hned po básníkově smrti uveřejnil Ladislav Fikar: „Řekla k němu, blízká a šakal: / Už brzy, už brzy! / A Kristus pro něho plakal / Krvavé slzy.“ Sbírku Sbohem a šáteček týž podivuhodný kouzelník však nenapsal během své cesty z Brna přes Vídeň, Švýcary, Francii, Itálii, Rakousko, Břeclav a Hanou. Během cesty a možná zčásti bezprostředně po ní si psal jen poznámky do diáře, který měl s sebou, a ještě nekorigovanou sbírku naklepal přímo do své „zářivé corony“ až v létě na zahradě domu svých rodičů v Brně Žabovřeskách; až se mu – řečeno s Diderotem – citová paměť prolnula s obrazností a našla podmanivý, přesvědčivý výraz. Často podivuhodně pohotový Nezval vytvořil velkou část své poezie s podobným odstupem.

Diderot kladl herce a básníky sice do protikladu, v básnících spatřoval bytosti poddané citům, soudil o citovosti, že s ní chodí vždy slabost organismu, a přece i u velkých básníků nalézal paradox, jemuž dal přívlastek herecký: „Velcí básníci, velcí herci a snad všichni velcí napodobovatelé přírody, ať jsou jacíkoli, nadáni krásnou obrazotvorností, neobyčejnou schopností úsudku, jemným taktem, velmi spolehlivým vkusem, jsou vždy bytosti nejméně citové; jsou příliš zaměstnáni pozorováním, poznáváním a napodobováním, než aby se poddali živému vzrušení ve svém nitru.“ Dá se dodat, že to, co nazval Diderot hereckým paradoxem, je paradox umělecké tvorby vůbec a že je u herců toliko nejzřejmější, nejnápadnější. František Halas proslul svou poznámkou k mínění Leonarda da Vinci o malířství jako němém básnictví a o poezii jako slepém malířství, svým výrokem, že „hordy malířské s hordami básnickými táhly odjakživa vždy pospolu“. Totéž mohl napsat o společném tažení hord básnických s hordami hereckými. Ve Zpátečním lístku Nezvalově se už pět let předtím četl Dopis Mukařovskému a v něm verš „Všichni mistři jsou kejklíři.“ V avantgardních dvacátých letech rád sám neváhal kejklovati (řečeno slovem z dnešní stále vysílané pěkné odrhovačky), na prkna, které znamenají svět (Diderot: „Jeviště je jiný svět“), vystupoval jako herec. A po válce, když Jiří Frejka vyzývavě stavěl divadlo emotivní proti tehdy preferovanému divadlu ideovému a chystal inscenaci Nezvalovy dramatizace Tří mušketýrů, docela vážně se padesátiletý básník, postavou připomínající Porthose, nabízel do role d‘Artagnana, přesvědčen, že by ho dokázal zahrát.

Druhý nepochybný paradox poezie je jiného druhu. Vyznačuje postavení poezie, o něm se píše a neprávem mluví jako o apokalyptickém úkazu až posledních našich let.

Polička Poezie v mnoha českých knihkupectvích chybí, v některých je poezie přifařena do regálku k aforismům (to není od věci, oboje jsou kondenzáty poznání a vzrušení) a k citátům (to už je zlé, kulturně líným lidem, demagogům a médiím slouží oblíbené, někdy i soukromé sbírky citátů k předstírání bůhvíjaké vzdělanosti). Většina českých nakladatelů vydává knihy veršů, jen když se básník pokoří k žebrotě, uprosí sponzora, případně bezstarostně dělá dluhy, anebo si vydání – pokud básník dědil, restituoval, šikovně privatizoval – „sám“ zaplatí. Honorář se má za přežitek. A když básník umře, není to a neznamená to pro dnešní média nic na rozdíl od konců sportovních, hereckých a různých jiných hvězd, dokonce z urozené rodiny, natož britské královské, a jiných pochybných celebrit.

Ve skutečnosti málokdy a jen krátce v dějinách od chvíle rozpadu prvotní společnosti na chudé a bohaté bylo tomu jinak. Básníka si mocní a movití vydržovali, jen když je bavil a když jim sloužil. A v Čechách není žebrácké postavení novum, nepřišlo až s razantní restaurací diktátu volného trhu, vlastně jeho kulturně lhostejných a nevzdělaných, zato bezohledných manažerů. V „zemském ráji na pohled“ to má tradici. Karel Sýs rád cituje, co mu řekl Vladimír Holan vzpomínaje, jak se Antonín Sova pro něho ve dvacátých letech minulého století marně přimlouval za slušné místo na pražském magistrátě; Sova tehdy smutně konstatoval, že básník je u nás hovno. Dokonce ani dříve, v čase bez filmu a televize, nebývalo líp, ačkoli básníci požívali až přeháněné verbální úcty; básník, novinář a vynikající kritik i divadelní Neruda, který učinil pro vybudování Národního divadla jako málokdo, k jeho otevření na rozdíl od různých vašnostů pozván nebyl. Oslavovaný a uctívaný Vrchlický, při zájezdech do českých měst vsazovaný do kočárů, do nichž se zapřahali studenti, gigant básnické práce, byl nejen tradiční českou závistí ostřelován, ale při svých nemalých příjmech, na nichž mnozí parazitovali, byl nucen si až do fyzického zhroucení přivydělávat univerzitními extenzemi a psaním do movitých novin. Básník Jiří Mahen, guru velké části slavného básnického vzepětí na počátku první republiky, mohl se věnovat poezii jen díky trojímu pracovnímu úvazku: v novinách, v divadle a v knihovně.

Srovnávací tabulky profesí podle příjmů básníky vůbec neregistrují. To má hned dva důvody: i sestavovatelům tabulek by bylo žinantní uvádět, že i po zprůměrování beztak skromničkých příjmů hrstky básníků skutečně honorovaných a tisíců ostatních knižně publikujících autorů veršů, končila by tabulka tvůrci poezie, a to s výdělkem ani jen nulovým, ale s prodělkem. Druhý a závažnější důvod: asi vůbec nejpovedenější privatizace u nás, dokonalá privatizace poezie, její vykázání ze sféry veřejného zájmu do soukromí. Volný trh a stát, který ho garantuje, poezii nepotřebuje. Vlastně ji ani nemůže mít upřímně rád, neboť skutečná poezie je vždy na straně slabších, kteří mají ve světě volného trhu a ostrých loktů padáka a média to nejenom přiznávají, ale staví na tom divácké soutěže, abychom si zvykli a považovali to za normál. Naopak za nenormální jsou vydáváni (ale nevydáváni, když si to nezaplatí) básníci. Vždyť nejsou normální, jak do nás hustí režimní odrhovačky, podle nichž se snad objeví básník, který dovede žít z ničeho.

Poezie je volnému trhu koneckonců nebezpečná: i bezděky, a aniž jsou si to někteří básníci s to uvědomit, odhaluje nelidskost světa bezohledného k přírodě a k lidem postupně degradovaným na konzumenty. Přitom – a to je třetí paradox – potřeba poezie v člověku nemizí a trvá do té míry, že po jejím zahnání do nízkých nákladů, vinou absence v knihkupectvích a při přemrštěných cenách knížek básní, které se přece jen prodraly na trh, vydává si kdekdo verše sám, usiluje básníkem nejen být, ale i nazýván a ctěn. Snad už v každém nejen větším městě se pořádají soutěže poezie, rozdávají se ceny, vydávají almanachy, což by se dalo jen vítat a pokládat za příslib společenské rehabilitace poezie, nebýt truchlivé skutečnosti, že básnická úroveň i vítězných prací bývá tristní a že ani lepší knížky veršů nepronikají za hranice kraje, okresu, města a ani jim se nedostává žádné kritiky, natož náročné a odborné. Pisatelům veršů, jejich příbuzným a přátelům připadají výtvory tak skvělé a hodnotné, že by si zasluhovaly až nejvyššího uznání. Dokonce není vzácná iluze grafomanů o šanci na Nobelovu cenu – to jsem slyšel na vlastní uši (a jistě mi to dosvědčí autorka, která byla při tom) od ubohého, nedávno zemřelého adepta poezie, jinak slušného, obětavého, úctyhodného muže, jehož „básnická“ produkce si vůbec nezasluhovala ani nejskromnější publikace, natož třeba jen okresní ceny. Chvíli jsme to chápali jako pokus o černý humor, ale ukázalo se, že na Nobelovu cenu za literaturu myslí smrtelně vážně. Směšně trapně působí neuvěřitelné chlubivé zmínky v sotva průměrných sešitcích veršů o tom, že autor je na Nobelovku „nominován“ – rozumějme nominován nějakou lokální osvětovou institucí, zcela nekompetentní posílat návrh na světové uznání přímo do Stockholmu. Toho se nedomýšlím, to je žalostná bizarní pravda.

Přitom taková lokální a nanejvýš jen regionální produkce bez možnosti poznání, co se vydává v sousedních a vzdálenějších místech, okresech, krajích, natož v centru, vycházející bez zájmu a bdělé pozornosti kritiky, v nejlepším případě objevuje objevené, je pohodlně nesebekritická, avšak zároveň silně narcistní, neskutečně sebevědomá. Jedna knížka toho druhu se vtírá nebohým čtenářům názvem Co o lásce nebylo napsáno, jako by její autoři přečetli vše, co za tisíciletí a na celé planetě napsáno bylo a oni to geniálně konečně doplnili!). Skutečným talentům, jichž jistě není málo, není s to se stát prostředí grafomanie odrazovým můstkem k jejich rozvoji a vývoji, k překročení křídového kruhu, v němž přesnadno vynikají, nenuceni usilovat o vyniknutí mezi skutečně nadanými; jsou bez šance časem spoluvytvářet poezii celonárodního ohlasu.

Před šesti lety jsem si v LUKu dovolil pranýřovat produkci a podnikání petřvaldského podniku pana Vladimíra Kostihy, produkce jehož vydavatelství Alisa je neuvěřitelná. V knihovně s právem povinného výtisku jsem teď našel jako naposled vydanou 41. knížku z edice Básníci třetího tisíciletí, takže nevím, zda podnik dále vzkvétá a publikuje, anebo došel zaslouženého zániku. Od roku 2014 publikuje převážně pedagogické příručky zlínské nakladatelství Alisa Group; vydalo i jednu zdařilou sbírku poezie, ale patrně nenavazuje na petřvaldskou Alisu. O majiteli petřvaldské Alisy jsem se v Československé bibliografické databázi dověděl jen, že je ročník 1944, že 1964 maturoval na gymnáziu v Ostravě, 19 let pracoval v chemické laboratoři, cosi o dvou manželstvích a že se 1985 podílel na vzniku ostravského KLF, od 1986 že se účastní většiny Parconů („srazů čs. příznivců sci-fi, fantasy a hororu“) a že se „věnuje překladům i vlastní tvorbě prózy a poezie“. Nahlédl jsem do prvního svazku Básníků třetího tisíciletí (Alisa, Petřvald 2005, 316 s., doporučená cena 199,50 Kč) a tam mezi 87 autory jsem našel i vydavatele a redaktora svazku Vladimíra Kostihu a jedinou jeho báseň o čtyřech čtyřverších a názvu Láska. Poslední čtyřverší zní: „Marně bůh lásky otěže třímá / záplava slasti dívčinou vzlíná / extáze radosti, exploze vášní / život je pro oba nádhernou básní.“ Jako právě citované verše? Nu co, řečeno slovy Václava Honse, majitel nakladatelství a pořadatel výtvorů mnoha desítek adeptů básnického umění jistě nemusí být sám kdovíjaký básník, může být dobrým editorem. Jeho minimedailonek v knize Básníků třetího tisíciletí doplňuje citovanou Čs. bibliografickou databázi o jistou kvalifikaci editorskou: „Po sametové revoluci byl redaktorem, později ředitelem příspěvkové organizace“ a nyní (tj. 2005) „se věnuje nakladatelské činnosti a dráze spisovatele“; v tom se mu zřejmě daří: „je znám překlady z angličtiny“ (ze tří titulů s atraktivními názvy jako Slintající strom nemají v knihovně s právem povinného výtisku ani jeden svazek) a „publikoval svá díla ve více než deseti zemích na čtyřech kontinentech“ a „podílel se na všech almanaších v Alise“. Jednomu z těch almanachů nazvanému Smyslná česká poezie 2 jsem se podíval na zuby v LUKu 2014. Tam nešlo zamlčet, že jsem nenašel ani u jednoho z 53 autorů báseň hodnou toho jména, kterou bych podle svého zvyku pochválil a zalitoval, jaká je to škoda, že takových veršů není na 484 stranách víc. A nemohl jsem se nepodivit množství soutěží vydavatelství Alisa a názvům cen z jeho soutěží (Cena Benjamina Kinga, Cena královny Alisy, Cena Kantrix Kingové….). Nemohl jsem se neoptat, nemá-li Alisa a Petřvald zlaté doly a zlatobarony tak milující poezii, že vydává jako na běžícím pásu mnohasetstránkové almanachy, uděluje množství cen a ještě pořádá v Kunžaku i pobyt svých kmenových autorů, kteří tam básní jedna radost: „Tak těžce noha šlape / plynový pedál návratu / vzpomínka potřísněná zlatem / na shledanou Kunžaku.“ Podle jiné účastnice bylo to zlato spíš kočičí, neboť tam byla „jen tenoučká deka ruce jak z ledu“, naštěstí „vlastník si z toho nedělá vědu“, ani když „knedlíčky horké v polévce / mohou jen dva si dát a to jde nelehce“. Zato jde lehce, co nakonec spokojená autorka sama nazvala „básnířením v Kunžaku“: „Sbíráme rýmy jako houby / do košíku z papíru / myšlenky je v básně skloubí / romantikům na míru…“

Na reklamních stránkách za tiráží Básníků třetího tisíciletí (2005) se dočítáme, jak Alisa rýžuje zlato („vzpomínka potřísněná zlatem“). Nabízí 14 knih v ceně od 126 do 199,50 Kč, a kdo si knihu objedná, bude zařazen do slosování a může vyhrát pět tisíc korun, a když byl vylosován, vyhrává pět tisíc i autor objednaného titulu „na urychlení vydání své knihy“. Vida, v Petřvaldě skutečně mají zlatý důl: v autorech bažících po výhře. A to už není žádný paradox, ale pěkný kšeft.

Zato čtvrtý paradox poezie představuje ošidná snadnost ne už podnikání s poezií, ale přímo snadnost básnění, případně pouhého básníření. Vznik verše vyžaduje kromě nápadu jen paměť nebo tužku a kus papíru, po všeobecné computerizaci obyvatelstva notebook, který nahrazuje paměť dnes přeplněnou informacemi, dezinformacemi a jejich divokou směsí. Poznání, že „létat je tak snadné“, je čajíček ve srovnání s přesvědčením, že psát básně je ještě nesrovnatelně snazší. Podléhají mu i – na rozdíl od podnikatelů pyšnících se jen maturitou, případně jejím nesložením – i adepti poezie vysoce graduovaní. Ke svým akademickým titulům museli přece vynaložit mnoho práce a úsilí, někdy i podvodů, podrazů, intrik a konexí, a tak jim připadá básnění jako lesní malina, jen utrhnout.

To je zřejmě případ velice splendidně vypravené (křídový papír, mnohabarevný tisk, množství kvalitních ilustrací, velké resumé v angličtině a němčině o šestnácti stranách, čtvercový formát 205 x 205 mm, o 5-10 mm větší než knihy základní řady vynikajícího Klubu přátel poezie) Auto-erotika s podtitulem hned dvojím: aneb Kámásútra automobilového věku a také Automobil jako mobilní prostředek k udržení druhu Homo sapiens, Antropologické hledisko. O vydání se zasloužil generální partner NovaTech, CZ, s. r o., Brno, a další partneři: Akademické nakladatelství CERM v Brně (to knihu také 2013 vydalo), dále Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity a Tiskárna Didot Brno. „Autor námětu, koncepce a většiny textů“, též vědecký editor knihy o 418 stranách prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., antropolog, archeolog, od roku 1993 docent, od 1995 profesor antropologie (mezitím 1994 velký doktorát DrSc.), „počátkem devadesátých let“ spoluzaložil Katedru antropologie, 2010 založil časopis Athropologia integra a stal se jejím šéfredaktorem, vydal řadu knih „obracejících se k záhadám dávné minulosti a lidské tvořivosti“, publikoval knižně i v cizině v osmi jazycích a počínaje rokem 1995 byl vyznamenán devíti cenami. Podle třístránkového medailonu „zasahuje i za hranice vědecké a vědecko-naučné činnosti a projevuje se na poli beletrie“. Slib, že publikace ukáže automobil jako prostředek k udržení druhu Homo sapiens, neplní kniha výkladem o autech ve vztahu k životnímu prostředí, nerostnému a ostatnímu bohatství země a společnosti, ale především vtípkem, že se v autech souloží. Celá první půle knihy hodnotí verši 113 typů aut nejen podle jízdních vlastností, ale hlavně podle způsobu a pohodlí při páření v nich. A hodnotí vždy hned tři: muž, žena a mravokárce. Nemám těžkou knihu (1,5 kg) po ruce, a tak uvedu příklady (Buick a Žiguli), jimiž jsem své tvrzení doložil už roku 2013. Kdo má za to, že hodnocení jiných značek aut (hodnocení škodovek patrně z obavy před pohnáním na soud je vynecháno), jsou „básnicky“ lepší a že horší být ani nemohou, nechť si laskavě publikací zalistuje sám. A tak Muž: „Buick sklidil za generace / od milenců jen ovace. / V autokině, v horkém létě, / teenagerovská láska kvete. / Euforii z lásky k Buicku bezpečně zažiješ, / když říznou rumunskou cuiku / na ex vypiješ. / Ohnivá švestková cuika, / chuť budí, leč bere sílu, / hbitě měj se k lásky dílu.“ Žena: „Do útrob velkolepého buicku / odvážila jsem se na pikniku, / tam vlez by se Alibaba / i jeho čtyřicet labužníků. / V tak velkém autě se ti oddám ráda, / místa je habaděj, nebolí záda…“ A co na to mravokárce? „S hlavou model včelí úl / spoléháš-li na al kahúl, / zasloužíš si bič a hůl.“ Čeho se nedostává na umění ukout verš, vynahrazuje ideově správný pohled na Žiguli. Muž: „K milování v žigulíku / musíš míti velkou kliku. / Sedadla maj‘ nedostatek, / sklápění – jen za příplatek. / Dej si bacha na svůj vaz, / vždyť tenhle VAZ / vyráběl Sovětský svaz.“ Žena: „Já chci kluka s žiguli! / Né, že mne však ošulí. / Sním o tom, jak Muromec / rozepne si poklopec. / K ukojení mého chtíče, / pak – Čurilu Plenkoviče. / Zavrtěl se bohatýr / jak na obrtlíku, / a obratem zbouch‘ mě / v rudým Žigulíku.“ Mravokárce: „Kéž se s vámi Žiguli / aspoň stokrát překulí, / zlomte si VAZ a kebuli.“

Chci věřit, že antropologii slouží pan profesor lépe než poezii. Svedla i jeho ošidná snadnost rýmování? Myslí, že na takových textech až tak nezáleží? Domnívá se, že stačí jakýstakýs rytmus a rým a balanc na hranici porna? Jenže čtenář i takové užité veršování chápe jako poezii, zvláště když se prezentuje v knize vzhledem a deklarovaným posláním a vydáním v Akademickém nakladatelství za přispění univerzity jako seriózní a solidní kniha.

Lze uvěřit, že takové básníření slohem vlezlé reklamy ve zvlášť procovsky vybavené a velmi ambiciózní publikaci poezii děsně nediskredituje? Není taková drzost možná jen u nás?

A to je pátý paradox: čím je dnes „dílo“ knihařsky vyšňořenější, vyfešákovanější, tím ubožejší bývá úroveň textu. Je třeba oslnit, aby nebylo vidět. Viz třeba „básnickou“ produkci pana Horáčka.

Volný trh nemůže mít rád poezii už proto, že nic netrhne už při jejím vzniku. Muzikanti musí mít nákladnou techniku a nahrávací studia, aby stvořili působivý hit a měli naději na jeho prosazení. Malíři se bez speciálního plátna, velmi drahých barev a ateliéru, jehož pořízení nebo pronájem není za hubičku, mohou jít vycpat. Divadelníci, co ti vše potřebují! A básníci? Verše vyťukají na laptopu třeba svého partnera, a obejdou se bez obejdů mezi nakladateli, kteří básníka oberou, udělají pro něho jen to, že jeho dílo dodají do tiskárny, kam si je může zanést sám. A jsou básníci, kteří umí sami doma vyrobit na počítači, domácí tiskárničce, kutilské ořezávačce papíru a lisu z půdy sbírku k nerozeznání od zboží ze solidních nakladatelství. Viz třeba nedávno zesnulý Bohumír Pospíšil.

Poezie si zkrátka i proti zdánlivě vševládnému panovačnému volnému trhu, tak jako je tomu i v diktaturách, dovede – podobně jako láska – poradit.

A nyní ještě o pár paradoxech, které se jako paradoxy ani nevnímají.

Tak jako není vrcholných výkonů ve sportu bez zázemí co nejpočetnějších hřišť a tělocvičen v okresech a obcích, i velká poezie – paradox šestý, dobře známý – vzchází z mladistvé soutěživosti, z konkurence, která začíná už ve školních časopisech a kroužcích. V tom je zdánlivě výlučné úsilí, jímž je poezie, úsilím – jak se dnes s oblibou říká – jako každé jiné.

Sedmý paradox představuje nepostradatelnost poezie i v čase jejího vytěsňování, přehlížení a útisku. Žádné umění nic nezmění na tom, že na počátku bylo slovo a beze slova si umění vystačí, jen když díla pojmenovává čísly (ale i čísla jsou slova). Kolik slavných tvůrců začínalo „básničkami“! Filmy, televizní pořady a podívané všeho druhu by až na výjimky nebyly bez scénáře; oper a baletů by nebylo bez libreta, písní beze slov. Pouhý název symfonií spouští proud slovně artikulovaných obrazů. A nejsou názvy obrazů jedinečným výkladem zobrazených situací a dějů?

V mládí (paradox osmý), které nejšťastnějším z nich (u nás Mácha, Nezval, Žáček a vlastně celé generace) trvá do konce života, platí o nich Werichův verš „herci básníci a blázni“. Jsou vysmíváni, tupeni, znemožňováni a posílání do vyhnanství (Ovidius, Puškin)! Po smrti se po nich dodnes pojmenovávají ulice, náměstí, nábřeží a stavějí se jim sochy.

A paradox devátý, zdaleka ne poslední, zato možná největší. Snad nikdo nemáme rádi sobce ve své obci a už vůbec ne jako sousedy, kolegy, nadřízené, podřízené, natož příbuzné, manželky a také milenky. Jen lyričtí básníci, kteří jsou vlastně egoisty z profese, jež je až na vzácné výjimky neuživí, jsou svými současníky a současnicemi zbožňováni. Je to nejspíš tím, že jejich já vyslovuje, co cítí, myslí, představuje si já čtenářek a čtenářů, kteří v něm nalézají sebe sama, ale nejsou sami s to si pojmenovávat, co jim tane na mysli a táhne hlavou. Básnictví je zkrátka sám paradox, paradox sám.