IVO FENCL

A tak poznáš, jak ta Praha / odměňuje arcivraha.“

Václav Kopecký

Miloš Jenšík (*1936) heydrichiádu osobně zažil. Pak vystudoval Filozofickou fakultu UK i žurnalistiku, sepsal dodnes ke třicítce knih a má za ně doma tři Ceny E. E. Kische a ještě tzv. Prémii Miroslava Ivanova. Ivanov je autor u nás nejpopulárnější (a postupně upravované) práce o atentátu na Říšského protektora, i tažme se, zda i ji zužitkoval Miloš Jenšík, když psal non-fiction ANTHROPOID KONTRA HEYDRICH (2020) s podtitulem Známe celou pravdu? Odpověď zní: „Nepříliš.“ Ke komunistům se navíc staví značně kriticky a jeho inspirátorem byl jiný reportér, k němuž se dostanu.

Realita okolo atentátu je, pravda, letitou záhadou. Tou se dnes už zaobírá hotový ešalon svazků a stěží mezi nimi udržet balanc na provaze. Miloslav Jenšík to ale zvládl a ani v nejmenším nemůže být osočen ze senzacechtivosti. Nebo pouze v té věci, že nepopírá některé podezřelé přehmaty, jichž se atentátníci dopustili. Ty akcentovala již původní verze publikace (2011) a neskrývá je ani přepracované vydání, které hned úvodem zahrnulo sekvenci o boji v Resslově ulici. Následují kapitoly Šelma, jež vystoupila z moře (Heydrichův portrét), Proč Gabčík nestřílel? (A jiné otazníky) a Účet za smrt hromadného vraha. A prazáklad všeho?

Inu, hotovým itinerářem pro díla o Heydrichově konci je slavná reportáž Jaroslava Andrejse (1908–2002) Heydrich, je to Heydrich! (1946–1947), jejíž definitivní verzi Smrt boha smrti zveřejnil autor teprve čtyři roky před svým skonem (1998). Čerpal z archivu zpravodajského oddělení exilového ministerstva národní obrany v Londýně a Jenšík přiznává, že právě Andrejsův fascinující text se mu v dětství „zadřel pod kůži“ a za nehty. V časopise Květen šel ostatně tehdy „na dračku“, ba byl konkurencí Vpředu s Rychlými šípy Jaroslava Foglara. A přece má mezery. I otázky. Proč šlo do výsadků nad českým územím tak málo schopných důstojníků? Proč byli využiti poddůstojníci a byli vůbec cvičeni k tomu, co v Protektorátu pak potřebovali? Ne! A vykřičníky i přímo součkovsky vysoké otazníky nad iracionalitou příkazů a odpovědnosti organizátorů výsadku Anthropoid se řadí za sebe. Jenšík je naštěstí nerozmělňuje planými dedukcemi a není si „jist“, že byl atentát „objednávkou“ záhadného admirála Canarise, šéfa německé zpravodajské služby. Přesto otazníky umenšuje. Jiné zůstávají. Možná navždy zůstanou, ač je autor redukoval velmi zaťatě.

Taky proto zaťatě, že sami nacisté jej vzbudili – v jeho pěti letech –, když v noci po atentátu prohledávali (28. května 1942) byt jeho rodičů. Přežil, protože neměli s akcí Anthropoid nic společného, ale nacisté byli po likvidaci Protektora jako šílení a dodnes zájem o atentát neutuchá. Jen patnáctivteřinová akce v Libni nás tak zaměstnává už takřka osmdesát let a poslední slovo nebude asi vysloveno ani po stu rocích. Ale aspoň do blízkosti reálného pohledu se Jenšík prokopal a ta intimita je záviděníhodná.

A on sám? Je i historik sportu, a vedle prací, jakými bylo Skoncujeme s nimi! Varšava bude zničena (2011), tudíž napsal i dvousvazkové dějiny „Ďolíčku“ Bohemka je a bude (2019 až 2020) či Zlatou knihu ledního hokeje (2011). Ale ještě k Heydrichovi.

Před jeho smrtí koloval Říší vtip HHhH alias „Himmler Hirnheisst Heydrich – Hitlerův mozek se jmenuje Heydrich“ a sporu nebude o tom, že si vůdce SS po Reinhardově smrti oddechl. Byl totiž pod Heydrichovým vlivem a neschopen mu bez Hitlera odolávat. Bál se jej a byl by jím vyhozen ze sedla. I Göring Heydricha nesnášel a byl před ním ostražitý, a sám Hitler by možná na aktivní „plavovlasou bestii“ doplatil. V opilosti a mezi svými kumpány ambiciózní Heydrich nejednou prohodil, že „když to STARÝ zbabrá, nezbude, než…“.

Sám „vůdce“ pak po jednom dlouhém rozhovoru s Heydrichem zdůraznil Himmlerovi, že je podobně nebezpečného muže záhodno držet na uzdě. Byl díky inteligenci a ctižádostivosti nejpravděpodobnějším Hitlerovým nástupcem, a z nacistických pohlavárů jej v oblibě měl jen Goebbels. Krutostí se podobal ďáblu a byl to on, kdo poslal na východní frontu zabijácká komanda, jež vyhladila Chatyň. Není tudíž zcela fér vinit akci atentátníků i z vyhlazení Lidic a celé „druhé heydrichiády“. Ano, druhé, protože ta první nastala již Heydrichovým příjezdem do Prahy. Jeho fanatický antisemitismus byl přitom rozněcován omylem, jehož následkem býval Heydrich viněn, že má židovskou krev. A ano, jeho dědeček se sice jmenoval Süss, ale byl to děd nevlastní a árijec.

V dětství přesto Heydrichovi přezdívali Icik a v mládí Koza: pro mečivý hlas. Kam výš by mířila jedna kariéra, kdyby tento samolibý muž, který zinscenoval i přepadení rozhlasu v Gliwici, připravoval invazi do Anglie, jeden čas vládl dokonce Interpolu, osobně vymyslil židovskou hvězdu a předsedal odpornému jednání ve Wannsee o „konečném řešení“, neskonal už ve třiceti osmi letech? To jen tušíme, ale jsme si jisti, že z Čech a Moravy chtěl vytvořit jakýsi pokus o ideální nacistický stát. Měli jsme být jeho laboratoří, ale anglická tajná služba i čeští vykonavatelé spravedlnosti jeho další činnosti již po osmi měsících zabránili.

Miloslav Jenšík: Anthropoid kontra Heydrich. Vydalo Nakladatelství Epocha. Praha 2020. 176 stran.