NORBERT TOMÁŠ
O knize KUNDERA, Český život a doba (Argo-Paseka, Praha 2020, 888 s.) od čechoamerického spisovatele Jana Nováka jistě napíše do LUKu někdo ze znalců Kunderova díla a života. Mezi ně nepatřím, jen rád opakovaně čtu jeho Směšné lásky, jeho romány a eseje. A nestačím se divit, proč je pan Novák na Milana Kunderu tak nabroušený kvůli řádně neprošetřenému podezření, že v roce 1950 zavinil mnohaleté věznění a zkazil vlastně celý život Miroslava Dvořáčka, vyslaného s tajnou misí do Československa. Jak píše Novák, Dvořáček „byl agentem generála Moravce a americké CIC“, a když byl dopaden, došlo k soudu. Prokurátor mu navrhl trest smrti, s přihlédnutím k jeho mládí byl odsouzen na 22 let a z lágrů, v nichž těžil uranovou rudu a nakonec krátce pracoval jako soustružník, byl celý zbědovaný podmínečně propuštěn až v lednu 1964. Pracoval pak jako topič a jako závozník. Před srpnem 1968 nežádal o rehabilitaci, po něm emigroval přes Vídeň a Německo do Kanady a nakonec se usadil a roku 2012 zemřel ve Švédsku. To vše o něm se dovídám až nyní z Novákovy knihy.
S podezřením, že Dvořáčkův smutný osud má na svědomí Milan Kundera, přišel v roce 2008 týdeník Respekt. Číslo ze 13. října vyšlo v mimořádně vysokém nákladu na titulním listě s tučným nápisem Udání Milana Kundery, s karikaturou jeho hlavy, s podtitulem Příběh muže, kterého v roce 1950 dostal slavný spisovatel na 14 let do vězení a s označením neprodejné, ačkoli na něm vyznačena cena 35 Kč. Číslo se nabízelo zdarma na nádražích, na školách, ulicích a v knihovnách, a dosud nikdo neprozradil, komu a proč tak velice záleželo na znemožnění „slavného spisovatele“.
Číslo, ve kterém událost z března 1950 vylíčil „s přispěním Petra Třešňáka“ pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradílek, připadlo mi tak zvláštní, že jsem si je uložil a nemusím nyní spoléhat na svou paměť, když vzpomínám, jak vypadalo a co tehdy vyvolalo. Milan Kundera nařčení energicky zcela odmítl jako atentát na sebe. Hradílek tehdy napsal, že je to příběh jeho příbuzné, v němž figuruje láska, zrada, agenti, útěk, pocit křivdy a mnoho neznámých“. A tak jsem zvědavě sáhl po knize v naději, že mi mnoho neznámých faktů objasní.
Ještě než ta velká drahá kniha vyšla, dočetl jsem se z rozhovoru s autorem (v Respektu) na dotaz, zda v „cause udání“ objevil co nového, že „úplně nový důkaz nenašel“. Přesto skálopevně přesvědčen, že „naprosto dostačuje, co bylo dávno zveřejněno“, vylíčení v Respektu 2008 vzal jako Písmo svaté a jako Kristus vzdělal církev svou na Petrovi, jenž je skála, vzdělal na tom obvinění celý svůj spis, ve kterém se „slavný spisovatel“ jeví jako osoba velice pochybná.
Žel mám příliš práce a nemohu přečíst vše, co bylo o Novákově knize napsáno „proti“ a „pro“. Cestou na Velehrad 5. července jsem v autě poslouchal na Dvojce Českého rozhlasu pastora a někdejšího sedmého biskupa církve československé husitské, teologa Jana Schwarze a jeho zamyšlení nad nadcházejícím 605. výročím upálení Mistra Jana Husa o jeho posledních okamžicích a zaujalo mě, o čem jsem dosud neměl tušení, protože se to často nepřipomíná. Schwarz k pietnímu jubilejnímu vzpomínání pocítil nutnost něco dodat:
„Například se často opomíjí, kdo byli vlastně v Kostnici největší Husovi nepřátelé. O Husovi se už ledacos řeklo. Rádi bychom to všechno špatné svedli na krvežíznivý koncil. Ale jako vždy bylo vše trochu jinak. Největšími nepřáteli Husa nebyli kardinálové, ale čeští emigranti, bývalí přátelé a Římu oddaní katolíci, kteří si přišli do Kostnice s Husem vypořádat osobní účty. Kardinálové byli moudří a věděli, že Husa musí zlomit a poslat zpátky, aby v Praze zastavil proces, který sám inicioval. Jenže Hus se v Kostnici projevil jako silná osobnost. Navzdory nemoci a dlouhému věznění se ubránil promyšleným útokům a nepokořil se před církevními autoritami ani za cenu zdánlivě přijatelného kompromisu. Konečná formulace prohlášení typu na mnohé z výtek, které jsou mi činěny, jsem ani nepomyslil, avšak podrobuji se koncilu, byla velkorysým pokusem kardinála Zabarelli, jak zachránit život pražského Mistra a kredit církve a otevřít cestu k dalšímu jednání. Byli to však čeští emigranti, kteří vehnali Husa do role těžkého a nepolepšitelného kacíře, v níž nakonec dobrovolně setrval, nic neodvolal a poté, co svou při předal božímu soudu a milosrdenství, odkráčel s modlitbou na rtech k hranici. Hledej pravdu… Snad každá doba se střetla s Husovým nárokem na hledání pravdy.“
Málem jsem neuhlídal předepsanou rychlost, jak mě to zamyšlení vzalo. S hlavou stále plnou „causy udání“ mě napadla kacířská myšlenka: na Kunderu jdou jako na Husa jeho krajané.
Novinář a filozof Petr Fischer si vzpomněl (v letošním Reflexu č. 31), že „historka o tom, jak lidé z disendu udělali všechno pro to, aby Kundera v 80. letech nedostal Nobelovu cenu a převzal ji, když už ne Havel, raději básník Jaroslav Seifert, je dnes už legendární.“ Historka je ovšem jen historka, ale prosazování ceny pro Seiferta není historka, ale historie. Když Reflex vyrukoval pak s osočením Kundery, s obviněním z udavačství, na udělení Nobelovy ceně to už nemohlo mít žádný vliv, zato pro Stockholm slavných cen to byl hujerský vzkaz a dárek: vidíte, jak dobře jste udělali, že jste cenu nedali udavači; jestli jsme prosazovali Seiferta, uchránili jsme vás ostudy!
V roce 2008 Kundera vadil z pochopitelných důvodů a bylo třeba rozpoutat proti němu kampaň. Vadí-li znovu, vypovídá to o lidech, kteří obnovili starou kampaň, protože si dovolil převzít dokument o navrácení českého občanství z rukou svobodně zvolených představitelů českého státu, jimž se jde po krku různými milionkami chvilek čertvíkým financovanými; jako Respekt z 13. října 2008. Nyní však jde o víc než o nějakou – byť slavnou – literární cenu.
Dějí se však věci. Stať o Kunderovi udavači napsal roku 2008 pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Adam Hradílek. Roku 2020 (v Revue Forum č. 33) Pavel Šafr, který míní, že je třeba se Jana Nováka „rázně zastat“, se ho rázně zastává zvlášť ostře proti Muriel Blaive, respekt požívající francouzské historičce kultury, a nazývá ji „velekněžkou relativizace komunistické totality“, neboť si dovolila napsat, že jde o nudný antikomunistický fanatismus. Muriel Blaive po léta působila právě v Ústavu pro výzkum totalitních režimů. To jsou ty paradoxy, jak říkal klasik.