FRANTIŠEK DOSTÁL

Ne, nikdo mi už neukradne souznění s mojí rodnou zemí! Až příliš často jsem již od mládí postával na vyhlídce nad vinicemi pod zámkem na Mělníku. Škoda, že jsem zde nebyl již dříve, když tu nejednu číši vína popil Karel IV. s Buškem z Velhartic. Byť víno zprvu trpké zdálo se jim, určitě by nám všem určitě po dalších sklínkách dobré zdálo se již…

Já zde vůbec poprvé postával jako žák měšťanské školy v čase školního výletu. Dovezl nás sem z Prahy ještě kolesový parník. Ale chvíli před tím už jsme všichni na palubě parníku stojícím ve zdymadle na uměle zbudovaném kanále řeky Vltavy pohlíželi na mělnický zámek, z jehož oken nám ale vůbec nikdo nemával.

Avšak po 70 letech, když jsem na zdejší výhlídce postával a díval se do dáli, abych spatřil kopec Říp, byl jsem zaskočen řečmi dospělých lidí. Někteří z nich totiž považovali zmíněný plavební kanál za řeku Vltavu, co se ale do Labe vlévá o něco výše. Naštěstí jsou nad vyhlídkou umístěny informační ukazovatele, na nichž jsou vyznačeny všechny tři vodní toky, co se spojují v krajině, o které mě ve škole učili, že se jmenuje Zlatý pruh země české…

I přihodilo se, že v dubnu 2020 dalo o sobě vědět rovněž Pondělí velikonoční, v jehož čase jsem se belhal tam a zpět po dlažbě téměř prázdného Karlova mostu. Ano, také na něm jsem vycítil, že patřím do země, v které ho Karel IV. nechal již před téměř 700 lety postavit.

U sochy sv. Jana Nepomuckého už nestála fronta lidí toužících přiložit svoji dlaň na kovovou plastiku zobrazující jeho vhození do Vltavy. To zase naopak na ozdobné mříži označující přesně místo, kde k této události došlo, přibyly zavěšené a uzamknuté visací zámky od lidí, co světu odhalili, kolik se jim nedostává rozumu. Jestliže má někdo něco rád a je třeba i zamilován, neměl by ubližovat kulturním památkám. Každoroční odstraňování škod na Karlovu mostu vyjde na slušné peníze…

A jsem zase zpátky na Mělníku, odkud je možné spatřit v krajině odloženou čepici, která se jmenuje Říp. Často jsem si na jeho vrcholek vyšlápl a kousek od rotundy se zamyslel nad místem, odkud byl vytěžen kámen, co je nyní uložen v základech Národního divadla. Praotce Čecha jsem zde ale už nezastihl. Oblíbil jsem si tento kopec a krajinu okolo něho, zíral jsem na střelku kompasu, která se chovala nějak podivně. I to bylo mé poznávání a přiznávání se k lásce k mé domovině.