IVO FENCL
Petr Hořejš (*1938) ukončil po třech desetiletích práci na cyklu Toulky českou minulostí čtrnáctým dílem (2016), kdy se dobral vzniku samostatného Československa, a teď přichází s dílem patnáctým nakladatel, prozaik, překladatel a tvůrce science fiction Zdeněk Volný (*1946). Aniž je to zohledněno tiráží, podtitul na obálce zní Zlatý věk české literatury, a tím věkem autor míní období let 1815-1918, které sice již „probíral“ Petr Hořejš, ale vyňata a zevrubně zpracována je nyní literární vrstva.
Zatímco Hořejš směřoval k historii jako takové, jeho následovník se již „v klidu“ může soustředit pouze na písemnictví. Znalost předchozích částí není přitom nutná. Na druhou stranu bude přínosem srovnat výlety iniciované Hořejšem a výlety „Volnými“. Najdeme sekvence, které Hořejš zpracoval detailněji, ale Zdeněk Volný připojil víc. Svá vyprávění rozdělil na osm kapitol.
První a druhá se týkají Rukopisů královédvorského a zelenohorského (které už byly zkoumány i šestým svazkem Toulek), a jak autor připomíná, Rukopisy (nalezené oba roku 1817) hrály „iniciační a mobilizační“ úlohu v českých dějinách; ať už jsou pravé, nebo ne.
Třetí část Věrnost životu je o Máchovi, Němcové, Nerudovi, Hálkovi, Arbesovi, Borovském, Sabinovi, Staškovi… A fascinuje kupříkladu přesné vsazení životů Nerudy a Arbesa do topografie Prahy, Malé Strany a ještě „prázdného“ Smíchova.
V dalších kapitolách (mj. Lež romantismu a pravda románu) potkáme Viléma Mrštíka, Matěje Anastazia Šimáčka, Adolfa Heyduka, Karla Klostermanna, Ignáta Herrmanna, Aloise Jiráska, Zikmunda Wintera, Josefa Holečka, Karla Václava Raise a Josefa Kocourka, autora Zapadlých vlastenců 1932. Zohledněni jsou i Svatopluk Čech, Jindřich Šimon Baar a Karel Matěj Čapek-Chod. Josef Karel Šlejhar je pak zmiňován nejen co autor novely Kuře melancholik a za ústřední jeho dílo je označen první jeho román Peklo.
Názvem odkazuje na Danta a peklem 19. století byla továrna. Zde cukrovar. Obsáhlý román v souvislém vyprávění sleduje den nejmenovaného továrního kontrolora, muž žijícího klidným, spořádaným životem. Vnímáme, jak se těší na večerní setkání s milovanou Marií. Ta je překvapivě dělnicí ve stejném cukrovaru. „Nekonečnou“ cestou putuje kontrolor továrnou (další odkaz na Božskou komedii) a pod vlivem vyvolené teprve začíná vidět dělník, které dosud přehlížel jako bezejmenné stíny. Uvědomí si všechna příkoří, která se v továrně dnes a denně odehrávají, a dojde mu, že cukrovar ničí dělníkům zdraví. I jakým krutým způsobem se zde chovají bezcitní nadřízení. A přece je továrna mnohým z pracujících doslova vším. Milují ji, ale jako krutou, velice bezcitnou živitelku.
„Román prostoupený Šlejharovým temným pohledem na svět nechce šokovat,“ píše Volný. „Naopak. Je to dílo plné soucitu s trpícími. Jenže autor při svém nepřikrášleném pohledu na svět chápe, že to, co peklo jednou pohltí, nikdy nevydá.“
V další části knihy o literárních salonech se „sejdeme“ i s Palackým či Rettigovou, s Františkem Ladislavem Riegerem, Josefem Františkem Fričem, Juliem Zeyerem, Annou Marií Tilschovou. Dokonce s indologem Vincencem Lesným. A ženám jsou věnovány tři finální kapitoly Labutě pějí česky, Dcery múzy Kalliopé a Průvan v červené knihovně. Stane tu před námi Karolina Světlá, její mladší sestra Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková, Růžena Svobodová, Hana Kvapilová, Božena Benešová, Gabriela Preissová, Růžena Jesenská; ale i Arne Novák, František Xaver Svoboda a František Xaver Šalda. Jan Svatopluk Machar. Za 103 zachycených let se postavení češtiny proměnilo „z degradovaného jazyka v plnohodnotnou řeč, kterou bylo nutno respektovat, ačkoli emancipační snahy narážely zejména na vídeňský odpor,“ píše Zdeněk Volný. „Podle toho vypadal i tvůrčí program českých literátů, spisovatelů a básníků. Zpočátku si nestavěli žádný vyšší cíl, než češtinu rehabilitovat a dosáhnout jejího celospolečenského uznání. Později, zejména po vydání Máchova Máje, se už mohla česká tvorba sebevědoměji připojit k hlavním dobovým, moderním literárním směrům, romantismu a později realismu. A koncem tohoto překotného období dostala literatura i svůj politický program, postavila se za vznik samostatného státu.“
Autor ovšem zdůrazňuje, že Toulky nikdy neměly ambice zasahovat do odborných historických diskusí a jsou určeny široké čtenářské obci. Tok poutavého vyprávění uzavírá citací Šaldových slov o Boženě Benešové a její sirotě Věře Lukášové, ale uzavírá jen prozatím a dodá, že snad „okolnosti dovolí“, aby se vrátil.
Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí. Patnáctý díl. Pro Liberorum s.r.o. vydalo nakladatelství Petr Hořejš - VIA FACTI. Praha 2019. 216 stran