Odcházíme přátelství zůstává!

ZDENĚK HRABICA

Psal se rok 1988.

Na svatého Cyrila a Metoděje, v den svátku dvou velkých slovanských věrozvěstů, slaví Bulhaři svátek literatury. Světem lomcuje Gorbačovova perestrojka. V někdejším Paláci kultury v Praze mne při bulharské oslavě odvádějí dva vysocí českoslovenští papaláši pod těžký závěs a kladou otázku: „Kdo za tebou stojí, když si dovoluješ?“

Moc nepřemýšlím, bezelstně odpovídám: „Moskva!“

Nezkoumám příliš hodnotu své odpovědi.

Psal se rok 1990.

Z poražených se přes noc stali vítězové.

Za nimi tentokrát nestála jenom Moskva, ale pevně na nohou s Moskvou stál i Washington.

Ocitl jsem se v Milovicích. Byl jsem u toho.

Jeden ze solitérů 17. listopadu 1989 dostal maturitní úkol: odstěhovat sovětská vojska dočasně umístěná od roku 1968 na území Československa.

Ivane, jdi domů. Čeká tě Nataša!

Obě strany dostály šibeničnímu rozkazu z Hradčan a z Kremlu – navagonovat tisíce sovětských vojáků a důstojníků i s jejich rodinami a s vojenskou technikou. Šupem je poslat domů. Díky nepředstavitelné profesionalitě velitelů Československé lidové armády a Sovětské armády se podařilo skoro nemožné.

Odcházíme – přátelství zůstává, hrály vojenské kapely.

Kocáb s Pražským výběrem zpíval hymnus vítězů na Václaváku. Václavák šílel.

Píše se rok 2020!

Milovice jsou v rozvalinách, odstřelují se poslední panelákové činžáky; rusky psané nápisy na Bezdězu už dávno smazal čas. Umístění radaru v České republice nevyšlo.

Do politiky znovu vstoupil „havloid“. Alexander Vondra. Na sjezdu ODS nyní z plna hrdla volá po vybudování americké vojenské letecké základny na Letišti Mošnov v Ostravě.

Bouřlivý potlesk. Neumlkající potlesk.

Kdo za řečníkem dneska stojí?

Washington!

Ale nastokrát dbejme – dneska zde všude už stojí ještě Peking!