MILAN BLAHYNKA

Pár řádků o knížce JAK JSEM POTKAL EVY, kterou nákladem vlastním vydal fotograf a publicista František Dostál (výtvarné řešení Jan Weber, Praha 2019, 128 s.), sotva lze začít jinak než od lesa, neboť hlavně v něm, v přírodě, „uprostřed ráje, v němž kdysi Eva poznala svého Adama“, uprostřed ráje plného nejen jeskyň a výklenků ve zříceninách, ale i rezivějící civilizace (taky ovšem na lukách, u vody a v ní, ale i na silnicích, železničních tratích, rumištích a ruinách i v interiérech) potkával před půlstoletím, za mlada, ležící, stojící, běžící, rozesmátá, pózující i zadumaná a posmutnělá těla žen nahých jak biblická Eva, leč i někdy (tu cudně, tu vyzývavě) více nebo častěji méně halených.

Snímky, které „ležely několik desítek let v šuplíku“, v množině Dostálových pětatřiceti knížek za posledních třicet let i bez autorova úvodu, kde jsou vypočítávány lokality potkávání s ženami, jeví se jako přiznání metody fotografova zmocňování světa. „Všecky“ z názvu recenze znamená nejenom Evy, ale i psy, hospody, v nich štamgasty, Paříž, Prahu a zejména Holešovice, vše, co kdy Františka Dostála vzrušilo. Netoliko do žen a do melounů nevidíme, praví známé úsloví, avšak Dostálovy fotografie se do žen a do všeho, co je na světě záhada sama (a co jí není?), dostávají; vidí do nich.

Jakoby na potvrzení svébytnosti a soběstačnosti fotografického obrazu se ne na titulní straně, ale až v tiráži dočítáme, že snímky (ostatně ne všechny) „verši doprovodil Karel Sýs“. Šest jeho veršů pod aktem zamyšlené dívky a vedle fotografie dvou holek v džínách a nahoře bez, klusajících po pražcích trati na pozadí skal a dálek (jedna v dychtivém očekávání, druhá se šťastným úsměvem), dokumentují, jakou inspirativní mocí Dostálovo dílo disponuje pro básníka podobně obdařeného vhledem do žen i do tajemství tvorby: „Honem honem ještě něco prožít / pomilovat se a množit / Ještě jednou najít odvahu / vstoupit s obnaženou duší na váhu / ještě zkusit zda se báseň otelí / a umřít volným veršem v posteli.“

Název Dostálovy knížky je variace na slavné už dílo Oty Pavla Jak jsem potkal ryby. Nemyslím, že v tom je jen a hlavně marketingový kalkul. Snímky všech žen, prostředí, měst a lidí jsou němé a právě tak paradoxně výmluvné jako ryby Oty Pavla.

Na vstupní dvojstránce Dostál píše, že černobílé zpracování fotografií zvolil z pocitu, že jedině to je s to „mnohem víc sdělovat pravdu“ než barevnost proměňující akty v reklamní artikl. Vida, všecko pohrdání „černobílým viděním“ tady dostává na frak. Někdy bývá na místě, neplatí však absolutně. Ač znamená vždycky zjednodušení, někdy vypovídá o stavu tohoto světa, města, přírody a lidí kupodivu a na vztek hlasatelům definitivních pravd pronikavě přesně a věrně.