ZDENĚK HRABICA

Měli třídní boj pod kůží! Zalezl jim do duše a do těla. Pevně se přisál, natrvalo. Bylo to dávno, v září 1989. Zpod podloubí naproti orloji na Staroměstském náměstí jsem se chtěl rozběhnout do redakce Světa v obrazech v Pařížské ulici. Na rynku, kde se popravovali čeští páni, se demonstrovalo. Před očima mi zamávali známí milicionáři z ústředních úřadů. Mávali svými pendreky v rukách a hrozili tvářemi za průhlednými štíty.

Do jednoho jsem je všechny znal!

„Pěrestrojčíku, kam tak naspěch? Stejně tě jednou zašlápneme!“ Týden co týden jsme v mladickém rozletu tenkrát psali o Gorbačovovi, o Jevtušenkovi, Vozněsenském, Okudžavovi, Vysockém, na stránkách časopisu nám vystupovali veteráni z Afghánistánu. Přetiskovali jsme reportáže z Ogoňku. Leželi jsme mnoha papalášům, ukomunistům, u moci hluboko v žaludku.

Když čas oponou trhnul, krátce po 17. listopadu 1989, povstali i tito zbrojnoši. Otřepali se, ozdobili se: „Nejsme jako ONI!“ Měli třídní boj pod kůží – Marián Čalfa, Vladimír Dlouhý, zvláštní a nezařaditelný Waltr Komárek, chlapci z prognosťáku a kolem dokola jejich příbuzní. Cítili podle pachu jeden druhého a spojili se! Konečně – čtěte po létech Kocábův Vabank a rozhovor Petra Husáka s Tomášem Ježkem Budování kapitalismu v Čechách. Všechno o tom, jak si Adamec a Havel podali v Obecním domě ruce! Zůstal svědecký snímek.

Zmocnili se novin! Z Rudého práva vytvořili Právo, z prvního deníku mladých na světě Mladé fronty stvořili Mladou frontu DNES.

Zabili týdeníky Dikobraz i Roháče.

Se sametem skoro zakázali smích a satiru.

„Komouši, skončil jsi, vždyť jsi se zapletl. Doba se změnila!“

Stal jsem se i já přes noc komoušem, komančem, starou strukturou (jako desetitisíce jiných), člověkem, kterému Julius Fučík natrvalo poškodil mozek. Psal jsem přece o Lidech z (jeho) Reportáže. Karla Klapálka mi neuznali – byl nejenom hrdinou od Zborova, Bachmače, Tobrúku, byl i čtyřletým vězněm – v rukách šmoků padesátých let ve Valdicích. Ale v roce 1949 vstoupil do Komunistické strany Československa. Zpropadený Čankajšek, jak ho přezdívali láskyplně spolubojovníci na Středním východě, neměl šanci, nahradili ho bratři Mašínové.

V pondělí 30. března 2020 čtu komentář prof. Jana Kellera. Souzní s mou hlavou. Cituji: „Možná si ani neuvědomujeme, jak velkou část planety jsme stihli očernit a odepsat, zejména během posledních dvaceti let (snad již o deset let předtím? – ZH). Na problémy a konflikty, za které vinu nikdy nenesla jenom jedna strana, se vždy reagovalo velice prostinkým způsobem. Pro jednoho ze zúčastněných se nenašlo ani slovo na obhajobu. Cokoliv udělal, bylo v lepším případě zesměšněno, v případě horším kriminalizováno. Byl prohlášen za zosobnění ‚zla‘, povinností těch ‚dobrých‘ bylo ho potrestat… Měřeno rozlohou i počtem obyvatel, stihli jsme tímto způsobem postupně odepsat už většinu planety.“

Kdyby jenom planety; od podlahy jsme to stačili nejprve udělat i doma. Co nebylo sametové, pocházelo z kotle komančského pekla. Takové okamžiky připomínal dávno Winston Churchill, kterému Milan Štěch přiznal před Stalinem největší zásluhy ve druhé světové válce: „Když procházíte peklem, nezastavujte se!“ Kdo nejde s námi, jde přece proti nám.

Už za chvíli, slovy Jana Kellera, nebude nikdo, koho jsme ještě nezatratili a neprokleli. Doma si zbrojnoši svou zlobu a nenávist zkusmo vyzkoušeli natvrdo. Venku šlapali a stále ještě šlapou podle not nového Velkého bratra. Barometrem je i další nový hrdina – armádní generál Petr Pavel. Hříchy spojenců a potenciálních spojenců se velkoryse přehlížejí.

V karanténě, která jednou skončí, máme nyní velkou příležitost si uvědomit, co se vlastně se světem a s námi vlastně stalo!

Nejsme přece žádné stádo!