BOHUMILA SARNOVÁ

Květen. Procházím každý den velkou loukou se sice ještě nízkou travou, zato s bohatým kobercem rozkvetlých pampelišek. Jeden zlatý dukát vedle druhého. Poslové jara, jež nás po odkvětu zlobí všude přítomnými chomáči pampeliškového padáčkového chmýří. Zastavuji se pod obrovskou korunou rozkvetlé střemchy. Omamně voní. Nevyrovná se jí žádný z parfémů světových značek. Neodolám, a nesu si s sebou domů do vázy voňavou kytici. Každodenní nádech jarního ovzduší plní duši, srdce a prozaicky i plíce tím nehmatatelným fluidem, kterým nás obklopuje příroda. V období jara tím intenzivněji. Jednoduše řečeno na písmeno „K“ Krása! To, co čeká vesměs záludně, někdy i zákeřně, skoro zhoubně po takové očistné lázni, tím je drsná realita přitékající z různých kanálků, kanálů, stok, následující po stisknutí knoflíku rozhlasového přijímače či ovladače televize, mobilu. Je moudré řešit přísun nehorázností polykáním ibalginu a podobných lékárenských chemikálií na tlumení bolesti hlavy i těla?

Již delší dobu mi leží v hlavě námět, který si nezadá ani za mák se sobě podobnými tématy. Obehraná písnička, nebo nic nového pod sluncem, či dokonce otravné opakování. I když, opakování je přece matkou moudrosti. Ale ne ve všem a ne vždy. Jak klamné jsou děje, které okolo nás probíhají. Jak stejné a přece jiné jsou. Záleží, v jaké časové rovině nás, lidstvo, zastihnou. Když se píchne do vosího hnízda a nic se nestane, znamená to, že už tam vosy prostě a jednoduše nejsou. Ale někdy číhají „za rohem“. A v celém šiku, mračnu, houfu. To je potom rachot a jen tak se nepodaří utéct. A věřte, nevěřte, teď se šťourá v jednom kuse. Z počátku nenápadně, lehce, opatrně. Posléze se přitvrdí, i vyčkává a tak stále dokola.

Proč se ale zabývám tím výše zmíněným písmenem „K“? Úzce totiž s činěním jedinců šťourajících do věcí veřejných souvisí. Posuďte sami: kůrovec, klíšťata, koronavirus, karanténa, krize, Kolář, Koněv. Ale také „K“ jako karambol, kotrmelec, kverulantství, konina, či kravina. Nebo také „K“ jako katarze. Zajímavé písmeno pro tento rok, že? Kolik se toho ještě na nás nasype v letošním roce! Kriste pane, jak by podotkla moje babička. Shodou okolností také její jméno začíná od „K“, Kateřina.

I další osobnost, tentokrát z politických kruhů (KSČM), která stále častěji glosuje současnost, nese jméno a to nadvakrát – tedy křestní i příjmení na „K“ – Kateřina Konečná. Politička, která to má v hlavě dobře porovnané a její postoje, vyjádření, vystupování – vše má jasnou hlavu a patu, prostě dovede správně ťuknout hřebíček na hlavičku.

Je tu i další politik, kritizující vše a za všech okolností, věčně v ironické a nic neříkající opozici a nebýt od „K“, tak se ani nehodí o něm hovořit – Kalousek. Při přání pokoje zesnulému, je zviditelňována a vytahována na světlo boží i postava senátora Kubery. Jsou hledány příčiny a zavinění jeho úmrtí. Všechno se hodí do politického krámu s nabídkami štvaní, pomluv, konspirací, intrik. Vody jsou kalné a k bahnu je tudíž až nepříjemně blízko. Za každým uvedeným jménem či názvem lze vypsat dlouhé pojednání. Každé písmeno „K“ by zde vydalo za pár hustě popsaných listů. Byla by to pestrá mozaika! Každý z jejích kamínků by se mohl stokrát obrátit v dlani, tisíckrát posoudit, zda jej vložit do celkového výsledného obrazu, či nikoliv.

Doba kornatí nejen v důsledku koronavirové krize. Dopadá na nás jako těžká houně, jako deka nasáklá nastřádaným balastem. Květen, máj, doba vzpomínek na dávné události. Máme je uloženy hluboko ve vědomí. Posloucháme, díváme se a nechápeme. Uplynulé události jsou nám před očima otáčeny. Líc je rub a rub je líc. Ptám se úplně obyčejně, možná naivně, nevěřícně. Proč? Ano, žijeme v roce 75. výročí od ukončení II. světové války. Války, kterou jsem já nezažila. Jsem dítě poválečné.

Trubači novot v otázkách historických událostí jsou ještě mnohem mladší nežli já, snad někteří i o více než polovinu. Kde berou své jistoty pro svá nová tvrzení o válečných událostech? Vím, existují archívy, dokumenty. V těchto vodách bádají teoretici, filosofové, akademici, vojenští historici, politici. Je tu však jedno ALE. Od „sametové revoluce“ uplynulo 31 let. Nezůstal v naší zemi tak říkajíc kámen na kameni. Bylo rozbito a převráceno vše, kam se člověk podívá. Privatizace rozvrátila, co mohla, postupně byl rozkrádán majetek, nůžky nerovností ve společnosti se rozevřely až na doraz. Beztřídní společnost? Houby s octem! Vznikly sakra rozdílné třídy: chudí, nuzní a bohatí. Michael Kocáb z Pražského výběru, působící v té době v politice, si pokládá za čest, že jeho přičiněním odešly poslední zbytky sovětských vojsk z našeho území. No budiž!

Ale moje otázka míří jinam. Když se všechno toto dělo v naší již „svobodné a demokratické“ společnosti, proč se již tenkrát neuváděla na pravou míru „fakta“ o osvobození Prahy, o Vlasovcích, o Rudé armádě, která (podle nynějších výkladů) dorazila do Prahy pozdě a vůbec ji tedy neosvobodila, o Koněvovi, který vlastně nemá žádné zásluhy na osvobození Prahy. Proč se až v roce 2020 likviduje socha maršála Koněva, osazuje se pamětní deska Vlasovcům. Vypadá to, jako když se čeká na příhodnou dobu, až vymřou poslední pamětníci, kteří by mohli ještě podat pravdivá svědectví té hrozné doby. Proč se komunální politik obrací, snad o pomoc, do Bruselu přímo k šéfce! Proč se vláda nevyjádří k takovým postojům! Jak může komunální politik suplovat konání ministra zahraničí! Jak může komunální politik vzkazovat veřejně předsedovi KSČM Vojtěchu Filipovi, že mu rozbije hubu! Jak mohou tyto bezvýznamné politické figurky rozvracet vztahy mezi zeměmi, už tak docela napjaté! Proč to všechno teď, 75 let po ukončení šílené války. Proč zavládla v národě nenávistná nálada, které je až hystericky namířena na východ. Sdělovací prostředky vše usazují, s prominutím, na prdel. Obracejí situace, týkající se odstranění sochy maršála Koněva, ze kterých plyne, že si Rusko začalo. Ale původ rozbrojů je přece úplně na opačné straně mince – u nás. Člověk myslící logicky, třeba i se selským rozumem to musí vidět, ať už je jeho vztah k ruské mocnosti takový, nebo onaký.

Nedávno jsem sledovala v televizi pětidílný německý dokumentární cyklus o Rusku, natočený v roce 2018. Tvůrci jej nazvali Rusko z výšky. Kdo se nepodívá, nepochopí. Je to obrovská země, vždyť se rozprostírá na dvou kontinentech. Oplývá vším, co lze na naší Zemi vidět. Moře, horské velikány, širé pláně, pouště, tundry, rozsáhlé lesy, neobydlená území se spoustou zvěře. A nerostné bohatství? Nedozírné množství. Dokument zachycuje nejen obrovský záběr přírody ale i úchvatný pohled na města úžasná nejen svou historií, ale i současností. Proč by se mělo Rusko handrkovat se zemičkou naší velikosti? Co by tím získalo? Rusko, jak říkají odborníci na slovo vzatí, nikdy nevedlo války dobyvačné, ale vždy jen obranné! Naopak do Ruska si to namířili v minulosti Napoleon, Hitler a nebýt současné nebezpečné atomové doby, nepokusil by se o vpád i Trump?

Po celý květen jsem sledovala v televizi na ČT II. pentalogii Osvobození. Ruský válečný koprodukční film, natočený v roce 1971. Jedná se o strhující panoramatický záběr na osvobozující boje Rudé armády, Poláků, Jugoslávců, rovněž o sondu do záměrů fašistického Německa, ztvárnění historických postav celého obrovského dramatu II. světové války. Uvědomovala jsem si, že bojové scény, velmi náročné a věrohodné přese všechno nemohly vylíčit skutečnou krutost války. Nemohly zachytit tu obrovskou bolest nad utrpěnými ztrátami jednotlivých lidí. A o člověka jde ve válečné vřavě především. On je tím terčem, tou třtinou, která je smetena. Po skončení každého dílu jsem byla znovu a opět ohromena, co vlastně válka znamená. Takové filmy se dnešní mládeži nedoporučují, vedly by je přece tím nesprávným směrem. K cynickému pohledu na válečné utrpení jsou školeni jinými protagonisty naší doby. Bojují s hrdiny hvězdných válek, prožívají výbuchy, řítí se prostorem, hledí na maškary monster a hlavně zabíjejí, byť jenom virtuálně, v počítačových animacích. Za úspěch považují, kolik zabijí během hry vojáků. Uniká jim proč zabíjet, pro co. Jen si hrají. Figurky jdou přece opět vrátit do hry. V reálu je to jiné. Člověk má život jen jeden. Slova jako soudruh, komunista jsou jim předkládána na podnosech klamů a lží, kde splývají s pojmem fašista. Ještě se pozastavím u jednoho filmového snímku. Vysílala ho ČT II, v sobotu 9. května v hlavním večerním programu. Jednalo se o koprodukční snímek německo – italsko – rakouský, natočený v roce 2004. Čili poměrně nová záležitost, týkající se zmapování posledních dnů Adolfa Hitlera. Film s názvem Pád třetí říše byl natočen na základě vzpomínek Hitlerovy sekretářky Traudi Jungeové. Ta na sklonku svého života sepsala paměti, podle kterých vznikla napřed kniha německé autorky Melissy Müllerové. V češtině kniha vyšla v roce 2003 pod názvem Do posledního okamžiku. Ve filmu jde o strhující obraz posledních deseti dnů Hitlerova života, až do momentu jeho sebevraždy. Zmiňovaná ruská epopej líčí postup a osvobozenecké boje Rudé armády, až po dny vítězství. Film Pád třetí říše líčí chování, myšlení, zrůdnou vůdcovu filosofii, fanatismus. Je sondou do povah nacistických pohlavárů. Odhaluje v celé nahotě krutost nacismu, zaslepenost, pocit nadřazenosti, zvrácené představy o uspořádání světa v případě vítězství. Je dobré, vidět takové filmy, o kterých zde píši, v rychlém sledu za sebou. Některé historické události se v dílech (v ruském i německém filmu) protínají a nacházíme v nich styčné body. Dokresluje to jen fakt, že byl takový skutečný sled událostí v historii osvobození. I tento film zachycuje utrpení obyčejných lidí, žijících v tehdejším Berlíně. Dvanáctiletí vojáčci Hitlerjugend, vyznamenávaní vůdcem, končící v kráterech po granátech. Děs v dětských očích tváří v tvář smrti. Otřesné obrazy z lazaretů. Film je velkou obžalobou šílence, který zfanatizoval národ a který, v momentu porážky byl ochoten svůj národ i obětovat. Jeho heslo – když budeme poraženi, nezaslouží si německý národ žít! Zde je na místě jen opakovat: Zrůdná filosofie, zrůdné myšlení. Ten, kdo se hlásí k takovému odkazu, zasluhuje hluboké opovržení. Doba se nějakým způsobem láme. Pociťuji to hlavně v tomto roce. Fašizující projevy jednotlivců, nenávistné výpady proti vládě, prezidentovi, proti některým poslancům, kteří hájí svými postoji to, čím byla a ještě snad je naše vlast. Jsme na hraně a je jen otázkou času, zda vytrváme, nebo sklouzneme tam, kam jsme již nikdy nechtěli. 21. století není zatím ve svém vývoji ideální. Hrubost, hulvátství, podvody, zloba, útočné výpady, násilí, vyhrožování, přeřvávání, netolerance názorů. To jsou průvodní projevy zatím jedinců. Ptám se, proč ale nezakročí proti takovým lidem stát? Proč vše nechává bez povšimnutí, proč nestíhá takové projevy? Proč je jim dáván prostor v médiích! Nelze přece nad tím mávnout rukou, jako nad dotěrným hmyzem! Soudy trestají lidi za mnohem menší přestupky proti spolunažívání v zemi. Proč jim nevadí projevy některých politiků, kterým není žádný sprosťácký projev v urážení a napadání dost, a stále přitvrzují! Naopak jsou hájeni a ochraňováni a světe div se – státem! Nechápu to a nejsem sama. Žel, tyto nálady a postoje k nám proudí ve valné míře z našeho hlavního města. Měla jsem nesmírně Prahu ráda. Studovala jsem tam. Ráda jsem se do ní navracela. Díky tomu, co je v Praze předváděno, už to není ta moje matička měst a vůbec se mi už nechce ji navštívit. I když sama Praha za to nemůže. Stále je to ta perla mezi městy, stověžatá, se stříbropěnnou Vltavou. Snad se i ona dočká lepších časů, moudřejších obyvatel a pokrokovějších názorů. Jaro je překrásné období, alergici prominou. Probuzený život flóry i fauny se hlásí o svá práva, o své místo pod sluncem. Kéž by si jednou lidé uvědomili, že i pro ně existují neměnné přírodní zákony a dokázali je užívat ku prospěchu všech na této nádherné planetě zvané Země.

Z jarní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ