JAKUB STEIN

Mobil se ozýval tak dlouho, že nezbylo než zaplašit podezření, že mršky viry se šíří i takto, a hovor přece jen vzít. Zvlášť když nevolá žádný otrapa, ale pan Roubíček.

­– Kohn. Taky myslej na to, jestli je Louvre už vodevřený?

– To není správná otázka, dal se slyšet vždycky akurátní pan Roubíček. Chtějí určitě vědět, co vodevřeli, když už se nám namlouvá, že s nejhorším je šlus a začíná se povolovat. Jde jim o to, dalo-li by se v Louvru i do kavárny, když už jsou za vodou restaurace. Proč se ptaj, taky jim je jak houska na krámě, že každý takový podnik riskovat je blbost.

Pan Kohn se zasmál, vložil dramatickou pauzu a problém vybalil:

– Taky jim jistě vrtá hlavou, pane Roubíček, jestli zákaz pro restaurace nebyl bez výjimek; jestli platil ausgerechnet pro všecky restaurace.

­– Jistě nemyslej restaurace pro nejlepší lidi, třeba v senátu.

– To vědí, že tohle je mi putna s malým pé, to vědí, že myslím na restauraci kapitalismu.

­– Ale ale, pane Roubíček. Co jich napadá, na restauraci kapitalismu šáhnout nelze. Ta je first jak Amerika, totiž slavné Státy s největším počtem svobodně nakažených.

Pan Kohn se znovu zasmál. Počkal, až se přidá i pan Roubíček. A jen to shrnul:

– Ona se ta největší a nejsvětější restaurace zastavila sama. Coronavirus a Covit19 nebo kolik je zlo non plus ultra. Ale jak to říká české přísloví? Všecko zlé je k něčemu dobré…

– Každý rub má svůj líc, zazpíval do mobilu pan Roubíček a pan Kohn pokračoval:

– …a pandemie je skoro stejně velké zlo jako totáč, totiž totální globalizace, legitimní děcko kapitalismu a jeho restaurace, která už natahuje bačkory.

– Co taky jinšího kromě ještě moldánek by mohla natahovat, když sama vláda radí i po opatrném otevření těch restaurací, kde se jí, zavřít se pěkně doma, šít roušky, zírat na bednu, radši nikam nejezdit a věřit, že se globalizace přece jen zázračně zvetí – v zájmu bank, jednoho procenta panstva, jemuž patří na planetě víc než devětadevadesát procent lidí, a taky v zájmu zběsilého rajzování šéfů (a jejich milenek a milců) takzvaných neziskových dobročinných organizací do exotických končin a co největší turistiky do sexuálních rájů.

– Tak nashle, pravil pan Kohn, – nashle v lepším Louvru v lepších časech. Odložil mobil a podivil se, že nepřispěchal žádný pan vrchní a odpadla nutnost platit. Každý rub má svůj líc.