MILAN BLAHYNKA

Vítězslav Nezval

26. května 1900 – 6. dubna 1958

V čase, kdy se moji vrstevníci po odpoledních honili za míčem nebo pukem, obtěžoval jsem v parku mezi gymplem a hřištěm pohledné spolužačky verši básníka Sbohem a šátečku, který mě uhranul asi hlouběji než i ty nežádoucnější z nich, a říkal jim, drže je za ruku, Manon je můj osud, a také jako druhý verš postupně Zdena, Blanka, Ilja (ano ta Ilja, rodičům připadalo, že je to jméno pro ni) je můj osud, Manon (Zdena atd.) je všecko co neznal jsem dosud / Manon (Zdena atd.) je první a poslední můj hřích / Nepoznat Manon (Zdenu z kvarty, Ilju ze své třídy, Blanku ze septimy, zbožňovanou i Jiřím Veselským, už tehdy básníkem, který psal slohové práce veršem) nemiloval bych. Zdálo se mi, že to dívky dojímá, nicméně Zdena přestoupila do ústavu anglických panen kdesi v Čechách, po jeho zrušení se prý provdala za důstojníka letectva a je lékařka, jiná, nejmenovaná, už roky před maturitou mě ranila, zradila s fotbalistou B. z Bé, i ostatní sešly z očí (na studia, do manželství, do exilu), sešly z mysli – a zbyla mi načas jen básníkova Manon jako rozum, který mi uletěl.

Básník Nezval, kterého jsem do konce oktávy zhltal celého a navíc (díky nepřeberné knihovně svého nejlepšího kantora na střední škole, laskavého a moudrého doktora Dlouhého zvaného Longus) kdeco z celé devětsilské avantgardy, ten básník tehdy ještě žil. Teige a on „vypustili z jedněch úst / poetismus jak bengál hvězdy / tehdy žil ještě Marcel Proust / a dadaisté měli sjezdy“, a podle těch veršů jsem si říkal, jaké to mám štěstí, že Nezval ještě žije a že mu to stále hravě a přesvědčivě píše. Líbila se mi moc sloka „svět viďte pane Goeringu / hrál jako cikán na jedinou strunu / chtěl dostat Rusko s vámi do ringu / a sám si sednout na tribunu“ (na obdivu k ní jsme se po desetiletích shodli s Jiřím Kuběnou), nevadilo mi, že jsou to verše z poemy, pro niž půlka národa básníka zatratila.

Ani ve snu mě nenapadlo, že někdy vstoupím, ba opakovaně budu přijímán v jeho bytě. Jsem sice zvědavý, ale i příšerně plachý, a tak jsem na rozdíl od Jiřího Veselského, Jiřího Kuběny a mnoha jiných skvělých klubajících se básníků slova, obrazu, scény a filmu nikdy neměl ve zvyku obrážet příbytky velkých tvůrčích osobností, a ani výjimečně jsem nesebral odvahu klepat na dveře žádného básníka, jehož jsem uctíval, tak jako jsem se vždy ostýchal oslovit dívku, pro niž jsem zahořel; snad též proto šly mé ambice zpravidla k šípku a taky jsem propásl moře dalších úžasných bytostí. Ostatně jsem ani ještě nevěděl, kde vlastně básníkovy dveře jsou. Ale jak říká Jakub Fatalista a jeho Milan Kundera, bylo patrně „psáno tam nahoře“, abych do nich vstoupil.

Stalo se tak možná za odměnu, že ani dlouhé roky posměchu pro mé okouzlení podivuhodným kouzelníkem nenahlodaly mé zaujetí pro jeho dílo.

Na olomouckou filozofickou fakultu jsem zamířil veden touhou stát se žákem profesora estetiky Bohumila Markalouse-Johna, autora Rajského ostrova, Moudrého Engelberta a Dořiných milenců. Nikoli bez obtíží jsem se na fakultu dostal, estetika však nebyla tzv. hlavní obor, studovat se dala jen s nějakým oborem hlavním a mně se to podařilo až po druhém semestru; vzali mě původně na bohemistiku a malou rusistiku. Teprve z té se mi poštěstilo přestoupit na estetiku, na niž jsem chodil jaksi navíc už v prvním ročníku, když ještě žil, přednášel a vedl fascinující seminář Markalous-John, který Nezvalovi rozuměl a rozuměl si s ním. Tam jsem se cítil jako u svých.

Trochu jsem se třásl, jak se svým zaujetím pro Nezvala a pro avantgardu dopadnu u největší hvězdy olomoucké bohemistiky, autora monumentální monografie o Otokaru Březinovi, u Oldřicha Králíka. Už před maturitou jsem četl jeho přísnou kritiku Nezvalova Řetězu štěstí. Do Listů pro umění a kritiku napsal roku 1936, že to není (ten výrok se mi zaryl do paměti) „živé dílo, nýbrž mechanický panák“. Nicméně ani v Králíkově semináři jsem se netajil a ani nesnažil utajit zaujetí pro Nezvala, ani to nešlo, vždyť jsme celý semestr probírali právě tehdy vydanou jeho sbírku Křídla. Žasl jsem týden co týden, co všecko nás někdejší přísný kritik Řetězu štěstí taktně přiměl vyčíst ze sbírky poezie zdánlivě oficiální. A ještě větší úžas jsem zažil, když nadešla doba volby diplomky. Oldřich Králík mi tehdy navrhl, abych ji napsal o Nezvalových baladách, a to ne o 52 villonských Roberta Davida a o villonských baladách v Manon a v Loretce. Cože, divil jsem se. Pouhé čtyři nevillonské České baladyKřídel postačí snad na diplomovou práci? Oldřich Králík se usmál mé momentální zabedněnosti. Věděl, co nás už naučil: že podstatou balady není žádný pochmurný děj ani tragická osudovost, ale proměna, proměna zemřelé matky do země dané ve vonnou mateřídoušku, proměna topičových očí ve světlo. Zarděl jsem se, ano, Podivuhodný kouzelník a taky Edison jsou balady. Diplomka se mi pak psala skoro sama, snadno jsem ji obhájil a fakultu šťastně absolvoval.

V té době jsem už psal do Hosta do domu a do Nového života, v jehož redakci jsem nalezl laskavého příznivce v doktoru Jaroslavu Janů, k němuž jsem nosil své recenze a překlady. Ten se mě optal, jakou diplomku jsem na fakultě psal, a když to zvěděl, zřejmě na redakční radě měsíčníku se o tom Nezvalovi zmínil. Básník, který si od mladé generace zažil po roce 1945 a zejména po únoru 1948 dost nedůvěry, výpadů a útoků, byl zvědav, co nějaký další mladý o něm zplodil, a tak si mou práci vyžádal. Pan doktor Janů mu ji předal – a Vítězslav Nezval mě pozval k sobě do Baranovy ulice 4. Je to na Žižkově, ale jde se tam od Flory na Vinohradské.

Už jsem se párkrát přistihl, co mi (a co jiným) vyvádí zlomyslná potvora paměť, a tak jsem si našel první ze čtyř zápisníků v červenohnědých deskách, do nichž jsem si od dubna 1954 zapisoval, co jsem četl, co jsem viděl – a to nejen v Olomouci, ale i v Praze, kam jsem náruživě jezdil – v kině, a v divadle, koncerty, na nichž jsem byl, a co mi z těch knih, her, filmů, baletů, hudby a také z besed a přednášek v knihovnách utkvělo a co mi při tom i jindy napadalo. A občas jsem si zapsal, i kdo mě kam pozval a o čem byla řeč.

Už dlouho jsem sice byl skálopevně přesvědčen, že jsem byl u Nezvalů poprvé v čase jahod, jen jsem si nebyl jist rokem: těsně po skončení fakulty 1956? Nebo až o rok později? Na roční dobu byl bych snad i přísahal, jen se mi zachtělo si to ze zápisníku potvrdit a zjistit rok. A zažil jsem šok.

V tom zápisníku čtu výjimečně červeným inkoustem (předtím a potom jsem jako Nezval psal inkoustem zeleným nebo obyčejnou tužkou): 2. února 1957. NEZVAL – telefon v pátek. Přijďte v sobotu. Poledne. Výtah. Nikdy jsem neměl telefon (takových nás bylo; kdo chtěl koho přece jen k telefonu, poslal tzv. telefonní výzvu, kterou poštovní služba přivezla na kole do bytu a šlo se na poštu telefonovat z kabiny v hovorně). Na poštu jsem doslova běžel, ale nemohu se upamatovat, zda jsem mluvil s básníkem, anebo mi jeho vzkaz někdo tlumočil.

Trnul jsem, celý život z různých důvodů trnu, byl jsem nesvůj, s jakou budu přijat? Nedostane se mi námitek a výtek? Čeho jsem se k básníkově nelibosti nechtě dotkl? Měl jsem zlou zkušenost s méně slavnými autory, bývají někdy hákliví, nedůtkliví a jak! Obzvlášť ostražití bývají vůči kritikovi ještě začínajícímu – vidí v něm předem nepřítele a kdeco si vyloží jako útok na sebe.

Jako knihovník (ještě před státnicemi jsem nastoupil do zaměstnání v knihovně nedaleko fakulty) jsem představoval na jedné besedě řadu spisovatelů a o jednom jsem pohovořil s velkým obdivem k jeho dílu, ale potom jsem poznamenal jako zajímavost, že se narodil o deset let později přesně v den narozenin slavného velikána poezie. Má poznámka básníka velice rozběsnila, dal se slyšet, že jsem o něm nedokázal říci nic jiného; jako bych vůbec nešetřil uznáním pro jeho verše. Nedošlo mu, že jsem to hloupě naivně mínil jako poctu. Neměl prostě velikána rád; slavný básník pořád ještě psal, a dobře, zkrátka zacláněl. Co mě čeká v Baranově 4?

Domy ani se známými obyvateli se tehdy nezamykaly. Výtah mi pomohl do šestého patra. Až mnohem později jsem se dověděl, že zdviž občas nepremáva a že jednou, když odcházel z návštěvy u Nezvalů Jan Werich ještě s kýmsi a výtah byl mimo provoz, poznamenal pekařův císař a císařův pekař, než zdolal nekonečné schodiště: „A teď už narazíme na naftu.“

V šestém patře byly dva byty. V jednom bytě bydlel tehdy už slavný violoncellista Miloš Sádlo, ve druhém básník Nezval. Přišla otevřít usměvavá paní Fáfinka. Že Nezval tak říká své partnerce, od roku 1948 své manželce, věděl jsem od Jiřího Veselského, který Nezvala několikrát navštívil, poprvé myslím pod záminkou, že přináší pozdrav od Jakuba Demla. Má mě úsměv básníkovy ženy upokojit před případně nerudným básníkem, anebo je to dobré znamení?

Než jsem si stačil cokoli pomyslet, do chodby plavně veplul jako velryba sám Básník a stiskl mi ruku. Spadl mi kámen ze srdce. Jeho stisk si budu pamatovat do smrti.

Když mě vítal roku 1996 na prvním Bítově Jiří Kuběna, stiskl mí ruku zvláštním způsobem; až za velkou chvíli mi došlo, že to byl způsob Nezvalův: stisk neformální, vstřícný, přátelský. Řekl jsem o tom pak své ženě s tím, že kdyby se Kuběna narodil v den Básníkovy smrti, měl bych to za důkaz metempsychózy. Byl jsem shovívavě poučen (má první žena byla do podobných jevů zasvěcena jako tehdy u nás málokdo), že stěhování duší souvislost mezi Nezvalem a Kuběnou nevylučuje. Až jsem poznal Jiřího Kuběnu z jeho díla, z jeho deníků, dopisů a rozhovorů s ním důkladněji, říkal jsem si, že způsob, jak mi stiskl ruku při mém prvním setkání s ním, napověděl mi o něm nemálo. Hlavně mi podal klíč k mimořádnému, zdánlivě nepochopitelnému obdivu monarchisty, homoerotika a hluboce věřícího křesťana k básníku rudé revoluce, Ženy v množném čísle a poémy Stalin.

Octl jsem se v chodbě, která mi připadala velice dlouhá, vlevo nika s velikánskou lednicí, kuchyně a dva pokoje, ložnice, jak jsem pak zjistil, když Básník na podzim stonal a přijal mě vleže; napravo jídelna naproti kuchyni, a pokoj s velkým psacím stolem, s klavírem křídlem, s televizí a se stolkem s křesly. Jiné veliké křeslo trůnilo v šeru na konci chodby, ne ke spočinutí, byla na něm kupa časopisů a knih a nad ním velký obraz, Nezvalův portrét od Josefa Šímy. Patří dnes ke skvostům naší Národní galerie.

Básník mě pokynul do jídelny k prostřenému stolu. Vida, poledne ze vzkazu znamenalo oběd. Už nevím, co jsme jedli, možná jsem to nevnímal ani tehdy. Měl jsem oči jen pro Básníka, který byl spontánnost, pohoda sama, a pro paní Fáfinku. V ní, zdaleka už ne štíhlé, jsem rozpoznával půvabnou ženu po básníkovu boku na snímku z prvomájového průvodu ke konci třicátých let a podivuhodnou bytost, o níž se až roku 1958 v básnickém pásmu Život básníka dočtu, co pro něho znamenala jako jeho skřivánek (už z prvního setkání s ní si vybavuje, jak ho vzala její řeč: „tak švitoří skřivánek, kdykoliv dá se do zpěvu“). Venku byl únor, čas, kdy musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout, v bytě příjemné hřejivé teplo díky nejen radiátorům. Snad už u jídelního stolu se Básník podivil, že znám nejenom Revoluční sborník Devětsil, kde poprvé vyšel Podivuhodný kouzelník, devětsilský ročník sborníku Život, v němž byla poprve tištěna Depeše na kolečkách, Disk, Pásmo a ReD, ale také zapadlé časopisy, do nichž psával, splendidní Český filmový svět a jeho majitelku a redaktorku Zet Molas, hudební leták Tam-tam E. F. Buriana, Ctibora Blatného, Jiří Mařánka, v něm byl uváděn jako spoluredaktor, měsíčník Hudba a škola, a ovšem jeho revue Zvěrokruh.

Machroval jsem, že je to mé řemeslo, a náhle jsme byli ve dvacátých letech a v pokoji vedle, vytáhl jsem z tašky Revoluční sborník Devětsil, který mi svěřil dr. Ladislav Dlouhý, a poprosil jsem, aby mu Básník vepsal do knihy dedikaci. A Nezval se rozvzpomínal.

Cestou do Olomouce jsem si ve vlaku zapsal heslovitě do zápisníku (v závorce uvádím kurzivou vynechaná slova a obraty): „Historie vyloučení Karla Schulze z Devětsilu. Vančura přišel: jsme to pitomci, tisknem plagiáty (Hughesův ústav pro sebevrahy, Stevenson). Schulz byl mystifikátor – historie s (jeho) rozšiřováním (fámy, že má) syfilis, aby mu nechodili za dívkou.“ A na to úvaha, jak bude nesnadné shledat články do vydání v Díle: „Vlastimil Fiala – začátek války – pálilo se (vše, co mohlo gestapo zabavit) odnesl si domů rukopisy. Vnímavý.“ U mladičkého Nezvalova přítele prohlídka nehrozila. „Za války práce pro rozhlas – Řepa, pseudonym podle jména tchánova (…).“ Ptám se na pseudonymy a N. říká, že „jinak nic pod pseudonymy netiskl, ani pod značkami, že to jako nikdy nebylo srovnatelné s jeho povahou.“ No, jako by pozapomněl na tři knihy věčného studenta Roberta Davida. Přesto díky této poznámce nevěřím na věrohodnost zmínek (v posledních desetiletích) o údajně dalších jeho pseudonymech, pro něž na rozdíl Robereta Davida neměl vážný důvod, o tvrzeních vesměs nedokumentovaných, vágních a zlomyslných; Robert David nebyl vlastně pseudonym, ale role, do níž byl zahnán, když se na čtyři léta upsal surrealismu, striktně odmítajícímu pravidelné a rýmované verše, které Nezval nedokázal dlouho nepsat vedle veršů volných.

A řeč přišla na fejetony Z mého života, které začaly vycházet v týdeníku Kultura 1957 krátce před mou první návštěvou v Baranově 4. Zapsal jsem si, co o nich N. řekl: „Člověk musí táhnout jako tahoun. Velice dobré pro práci. Budu psát jen pravdu. Cení si svého názoru na kult v umění. Kult básníka – něco jiného než politika. Básník nemá totiž tu moc jako politik. Kult Macharův. Bude psát o Kalistovi. Wolker od něho, i Píša si získávali erudici. Napíše to. Pokud jde o politické delikty Kalistovy, nic mu po nich není. Nebyl básník, ale dobře znal fr. poezii (Apollinaira). O Teigovi by se mělo psát – znal a propagoval Sov. svaz.“ V týdnech a měsících, které následovaly, kapitoly Z mého života jsem přímo hltal a časem zjišťoval, že v nich N. vyprávěl a rozvíjel, čeho se dotkl už při první mé návštěvě. Vyznamenával mě a zároveň zavazoval svou důvěrou, že poznám, o čem je sice dobré vědět, protože to literární kritice a historii pomáhá porozumět temným stránkám básnického díla, ale na čem by si chutě smlsli nepřátelé poezie a básníka, jichž je za všech dob dost, zkrátka bulvár.

V 25. kapitole Z mého života se Nezval vrátil ke cause, o níž mluvil už při mé první návštěvě: „Kdysi odhalil Vladislav Vančura, že jakási povídka Karla Schulze je plagiátem Stevensonova Klubu sebevrahů. Schulz, ač jsme ho měli rádi, byl vyloučen z Devětsilu, po nějaký čas žil ještě v naší blízkosti a pak, zvláště po svém odjezdu do Brna, se nám ztratil. Já jako člověk muzikální jsem měl rád Schulze už proto, že jeho teta Anežka Schulzová byla Fibichovou přítelkyní. Taková věc jako literární plagiát byla pro Vladislava Vančuru věcí, kterou si nesměl dovolit moderní umělec, který se hlásí ke komunismu. Vančura byl starší a vyzrálejší než my ostatní. Nesnesl nic přízemního, puritánem však nebyl. Věděl dobře, co je člověčina.“

Když jsem četl citované řádky, uvědomil jsem si, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem si přestal zapisovat, o čem mi N. vyprávěl. Stalo se tak během jara, kdy jsem zjistil, že to, o čem hovořil, vydalo po dvou třech týdnech na kapitolu v Kultuře 1957. Připravil jsem se tak o možnost na základě srovnávání ústní vzpomínky a psaného textu plně porozumět způsobu jeho práce a řádně docenit jak ji, tak básníkovu noblesu.

V závěru první návštěvy Básník mimoděk prozradil, proč má rád doktora Janů, díky jemuž se o mně dověděl: „Janů je citlivý pro poezii. Obracejte se na něho (výslovně, že vás posílám).“

Že mám zase přijít, až pojedu do Prahy, to jsem si věru zapsat nemusel. Už 2.-5. března jsem byl v Praze zas, v neděli na Justlově přednášce o Dykovi, na výstavě Oty Janečka, večer v D 34 na Žebrácké opeře a mezitím mj. u Nezvalů. Pro mého přítele Radoslava Lošťáka mi Básník podepisuje Absolutního hrobaře. Pozorně sleduje, jak jsem pokročil v soupisu jeho článků o poezii, umění a kultuře. Už při první návštěvě se zmínil, že po něm v Československém spisovateli chtějí výbor z jeho esejistiky, ale že na to nemá čas ani seznam, kde všude co publikoval. Navrhuje mi, abych výbor připravil já. Byl jsem v sedmém nebi: „Dohodli jsme se, že připravím k vydání teoretické věci, a to brzo. Říká mi, abych pracoval svým tempem. (…) U každého autora se zastavujeme. Nezval mi dává (další) tipy časopisů, kam psal.“ Někdy později mi prozradil, že mi v nakladatelství za výběr textů, za jejich ediční přípravu a za doslov vyjednal nejvyšší možný honorář. Popravdě, ne snad z nějaké své falešné skromnosti jsem řekl, že možnost práce na výboru z jeho myšlenek je mi ctí, ba poctou, a dělal bych to i zadarmo. Básník mě zarazil: Tohle nikdy neříkejte, budou si myslet, že si své práce nevážíte, a podle toho s vámi budou nakládat. Uvědomil jsem si, že mluví z osobní zkušenosti.

A když jsem pak po jeho smrti a podle jeho přání začal připravovat k vydání svazky jeho Díla, které už neměly být pouhým výborem, ale tzv. sebranými spisy, v nichž vyjde i to, co v padesátých letech by cenzurní dohled nebyl připustil, nakladatelství mi poslalo smlouvu, podle níž jsem měl dostávat honorář poloviční ve srovnání s honorářem, který mi Básník vymohl za mou první edici. Honoráře za ediční práci měly tehdy, ostatně až do osmdesátých let, tak nízký strop, že ani nejvyšší možná částka se nedala srovnat s odměnou za jakoukoli jinou práci včetně uklízečské. Smlouvu jsem vrátil s tím, že zřejmě došlo k omylu, přišla nová smlouva; nakladatelství dobře vědělo, že svědomitá práce na edici, která vyžaduje porovnat různé verze rukopisů a otisků se honoruje opravdu mizerné.

V jarních a letních měsících jsem si zapsal do knihy četby, návštěv a také plánů řadu nápadů pro doslov k Nezvalovi, ač jsem tehdy psal větší texty o Jaromíru Johnovi, o Sedmikrásce Jaroslava Durycha, připravoval jsem se k rozsáhlé studii Básnické dílo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, která pak vyšla v prvním čísle posledního ročníku Nového života, zastaveného údajně i kvůli ní v polovině roku, a také recenze, mj. pro Světovou literaturu, organizoval olomoucká setkání Milana Kundery s posluchači filozofické fakulty a s veřejností. V červnu jsem se navíc ještě ženil a odešel z úvazku v knihovně, kde mi chtěl opatrný, byť vlídný ředitel posuzovat přípustnost toho, co v mimopracovním čase píšu a publikuju. Během posvatebního týdne v hotýlku v Deštném, kam jsem vlekl kufr knih, časopisů a výpisků, jsem na pařeze v jahodovém lese za bystřinnou Orlicí naklepal na kufříkovém psacím stroji Kolibri úplný rukopis výboru Moderní poezie. Ta vyšla pak ještě před Básníkovou smrtí roku 1958 jako první svazek nové knižnice Otázky a názory. Rukopis edice jsem poslal Básníkovi a vzápětí rukoval na dvouměsíční vojenské cvičení do Slavičína a pak pod Tatry.

Jak je mi už osudem, po téměř celé léto jsem trnul, jak Básník můj výběr a doslov přijme a co za změny a úpravy bude vyžadovat. Jak úžasné bylo mé překvapení, že Básník mi rukopis pochválil a nenavrhl žádný škrt nebo doplněk, ani změnu jediné formulace v doslovu. Jistě by si uspořádal výbor sám jinak, ale možná si řekl, že výběr a názor jeho ještě mladého čtenáře a editora má smysl.

S takovou důvěrou a velkorysostí jsem se v životě setkal jen třikrát čtyřikrát.

Skoro zbytečně dodávám, že ve všech případech u básníků a redaktorů, kteří znali a milovali Nezvala. První z nich byl Ľubomír Feldek, který mou edici, Moderní poezii nosil dlouho v kapse a po desetiletích mě přizval k práci na svém výboru a překladu Nezvalovy poezie.

Leč zpět do šestého, nejvyššího patra Baranovy 4. Kteréhosi krásného dne mi Básník dopřál pobytu na terase a vzpomínal, jak Konstantin Biebl fascinovaně shlížel z této terasy do hloubi ulice, jako by jí byl přitahován. V 57. kapitole Z mého života se k této fascinaci vrátil v jiném kontextu, ve vzpomínce na neuvěřitelnou havárii na výletě s přáteli ve voze jednoho známého. „Policie zprvu myslela, že všichni cestující jsou mrtvi. Byli všichni těžce zraněni a Kosťa s nimi. Při náraze cítil prý v hlavě slabé zapraskání, jako když zašustí papír, a vědomí ho opustilo. Tvrdil po této zkušenosti, že smrt pádem nemůže být zlá, a oči mu svítily, když rozvíjel svou myšlenku.“

Zážitek z terasy Nezvalova bytu a vyprávění v citované kapitole Z mého života přispělo k tomu, že jsem se dal přemluvit Davidem Vodou ke knize Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (2011), k tříleté práci na knize dokumentů a dohadů o Bieblově smrti pádem z jeho bytu v ulici Na Výtoni 7, kam jsme zmíněnou kapitolu Z mého života zařadili. Byl bych se dal pohnout ke zpočátku málo nadějné dřině, nebýt občasného pobývaní u Nezvalů?

Na onu terasu jsem po smrti Básníka už nevstoupil, nebyl důvod, a když jsem po smrti paní Fáfinky pověřen její závětí bděl celé horké parné léto 1970 nad notářským přebíráním Nezvalovy knihovny a listinné pozůstalosti pracovníky Památníku české literatury a po bytě byly porozkládány rukopisy, osobní doklady a dopisy, nemohla se otevřít ani okna, natož dveře na terasu, aby průvan papíry nevymetl do ulice.

Pracovníci Památníku se na mne zprvu zlobili, že jsem nepřistoupil na návrh odvézt vše na Strahov a až tam v klášterních zdech přece jen chladnějších pozůstalost třídit. Brzy mi však děkovali, že jsem vynutil, aby se odevzdávání písemností a knih dělo pod notářským dozorem v básníkově bytě. Vyloučilo to podezření, že se cokoli číkoli vinou ztratilo: vždyť tam byly dopisy se slavnými už surrealisty a jinými tuzemskými i zahraničními známými osobnostmi, kresby slavných českých i francouzských výtvarníků, věci snadno lukrativně prodejné za franky a za dolary.

Nemohu zde vypsat vše, co pro mne znamenaly návštěvy v Baranově ulici 4, na to by padlo celé číslo LUKu a ještě by to nestačilo. Pobývání v bytě Básníka a jeho ženy podstatně spoluurčilo vlastně celý můj další život až po dnešek. Z toho, co jsem v bytě načerpal v podobě opisů, výpisků a zápisků, těžil jsem ještě při práci na třech svazcích Nezvalovy poezie v České knižnici v letech 2011-2013.

Pro pravdivou představu o Nezvalovi a pro hlubší porozumění jeho dílu není snad marných pár zážitků, na které se nedá zapomenout.

Nezvalovi neměli děti, Nezval byl dlouho přesvědčen, že jeho vinou („babičko bez vnoučátek / co dělá ten který ti je měl dát“). Teprve v padesátých letech mu dala jeho uhrančivá milenka Olga Jungová syna Roberta a jeho ruská překladatelka a interpretka, bohemistka Nina Nikolajeva dceru. Obě děti jsem měl příležitost vidět, Roberta poměrně dobře poznat, dceru uvidět na dači u Moskvy roku 1959 jako miminko (netušil jsem, že je to básníkovo nemluvně) a pak setkat se s ní už dospělou při její návštěvě Prahy. Obě děti svému otci jako by z oka vypadly, o básníkově paternitě nemohlo být nejmenší pochyby. Pro Roberta byla paní Fáfinka laskavou „tetou“, rád k ní chodil, měla ho ráda. Říkávala o něm, že stejně jako Slávek vidí za roh. O dceři se patrně nedověděla, nevěděl jsem o ní ani já.

Malá živá bytost však u Nezvalů nechyběla. Při jedné návštěvě jsem si všiml líbezné kočičky, která vypadala jako větší koťátko, jak šplhá po zácloně nahoru. Nezvalovi se jí ujali roku 1946, když ji našli za nečasu schoulenou ve vchodu do domu. Brávali ji s sebou i na chatu v Nespekách, kde i skončil její život a kde ji s přáteli, s malířem Viktorem Nikodemem a jeho ženou Boženou, paní Bo, v červnu 1957 pod starými borovicemi také pohřbili. Básník se s ní rozloučil sonetem Na smrt kočičky, kterou Vlastimil Fiala zařadil do posmrtně vydané sbírky Nedokončená: „…Viděl jsem tě včera umírat, / jako když umírá člověk, kočičko. / Smrt je vždycky těžká pro toho, kdo má rád. // Padla ti s mou slzou pod víčko… / Jedenáct jar a odplížila ses bílým hlohem, / sbohem.“

Po Mistrově smrti, jiným slovem jsem Nezvala nebyl s to oslovovat, nakladatelství uvažovalo, že jednotlivé svazky Díla VN, jehož hlavním editorem jmenovalo Jiřího Taufra, budou připravovat různí editoři podle toho, kdo bude mít čas. Paní Fáfinka, která další vydávání musela schválit, dala svůj souhlas s pokračováním Díla za podmínky, že všecky svazky budu připravovat já, protože mě tím pověřil – byla u toho – Slávek, jak o něm vždy mluvila. (Tady malá odbočka. Jeden dobrák před lety vyrukoval se „svědectvím“, že viděl paní Fáfinku, jak na ulici šedesátých let pozoruje dívky v mini a volá, že to by se Víťovi líbilo; to slyšel špatně nebo si celou scénu vymyslel. Pro paní Fáfinku a pro skutečné přátele byl Nezval vždy Slávek. Jak to napsal Nazim Hikmet v básni na rozloučenou s ním? „Sláveček byl, Sláveček není / Nezval trvá.“)

Po Mistrově smrti jsem se díky paní Fáfince dostal do Nezvalova bytelného psacího stolu, který voněl tabákem a v němž byly uloženy mj. Nezvalovy diáře z nakladatelství Orbis ve velejemné kůži, které jsem si směl půjčit, okopírovat a napsat o nich studii. (Dnes jsou ve fondu Nezval v Literárním archivu PNP a výborně posloužily k výstavám o Nezvalovi.) Žel dochovaly se jen z některých let, ale přesto jsou nedocenitelným pramenem poznání způsobu básníkovy práce, ale také jeho snů i života a schůzek s přáteli, návštěv, vývoje jeho názorů; básníkův denní rozvrh jako na dlani. Zvlášť cenné jsou zápisky z cest. Dennodenní záznamy z prvních měsíců (básník nikdy nebyl s to psát do diářů po celý rok) umožňují obdivovat intenzitu a způsob Nezvalova života a tvorby.

U toho stolu Básník nepsal, nejvýš klepal do stroje své články a čistopisy svých knih. V tom bytě jsem však byl za jeho života bezděčným přímým svědkem i vzniku jednoho jeho textu. To volali z redakce Kultury 1957, že už potřebují dát do tisku další kapitolu Z mého života. Básník se zeptal, zda je v redakci písařka, a když ji měl na drátě, bez jediné přestávky, bez jediného hledání slova nebo lepší formulace a opravy jí nadiktoval celou kapitolu, a to přesně v obvyklém rozměru. Měl útvar a rozměr každotýdenního fejetonu už v sobě, tak jako měl a má ji má v krvi každý zkušený básník formu sonetu nebo villonské balady. Tehdy jsem pochopil, jak se mu mohlo podařit žít naplno mnohdy bouřlivé roky a přitom napsat tak mnoho básní, próz, her, monografií, statí a dopisů, z nichž vydané Depeše z konce tisíciletí (1981, přes pět set stran) se soustředily jen na listy a lístky k dílu a jsou pouze zlomkem z dochované a zčásti ještě ani nedohledané korespondence. Jen co žen obšťastnil i dlouhými mnohými dopisy! Své dopisy si básník od některých adresátek vyžádal a uložil do hloubi svého stolu. Paní Fáfinka se mě ptala, co s těmi balíčky převázanými růžovými i jinými stužkami a jinými intimitami. Zničit? Dnes se tomu říká ochrana soukromí. Navrhl jsem je dát do Literárního archivu s tím, že nebudou otevřeny dřív než za padesát let. Nevím, zda tak učinila.

A už nevím, od koho jsem slyšel, jak si Nezval vynutil otištění jedné své básně, která se zdála redaktorům Rudého práva nepublikovatelná, protože neodpovídající socialistické morálce. Když nepochodil ani u šéfredaktora a dostal k telefonu nejvyššího pána nad kulturou v předsednictvu Ústředního výboru KSČ a i on se zdráhal, Básník se ho údajně optal, zdali jemu se snad nelíbí krásná ženská stehna; a zda potěšení z nich chce upřít našemu lidu. Mám chuť historce uvěřit, rýmuje se mi s tím, čeho jsem byl svědek, když telefonoval s tehdy ještě téměř všemocným Václavem Kopeckým. Mluvil s ním ostře jako rovný s rovným o nedůstojném jednání s vynikajícím spisovatelem. Moc lituju, že jsem nesebral odvahu se optat, o koho tehdy šlo.

Pro mnohem pozdější práci na svazcích souborného Díla se mi dostalo zvláštního impulzu. Při jedné návštěvě sotva jsem u bytu zazvonil, otevřely se dveře a odcházel z návštěvy profesor Roman Jakobson, Nezvalův přítel od dvacátých let. Jakobsona jsem obdivoval jednak jako čtenář jeho Základů českého verše a mnoha statí, jednak jako posluchač jeho oslňující přednášky pár dní předtím v aule olomoucké filozofické fakulty a do třetice i pro vtipný způsob, jak v kavárně olomouckého Národního domu, kde si povídal s dávným přítelem docentem Kopečným, zesměšnil očko nasazené na něho co podezřelého profesora z USA; tajný v sousedním boxu nahrával jejich rozhovor. O tom jsem už před časem psal. Nezval mě mezi dveřmi svého bytu představil jako svého mladého krajana z Moravy, který o něm dobře píše; dostalo se mi vlídného úsměvu a podání ruky a Jakobson výtahem odjel. Básník mi ještě v chodbě vypověděl, jak mu Romka vyčetl, že v dosud vydaných svazcích nejsou verše, které o něm napsal, ani dedikace mu adresované. Vyhrkl jsem „ty ze všech nejvíc Romane / odpovídáš mým skrytým pákám / vyluzuji zpěv i kdákám / jak se mi namane“ (Skleněný havelok) a Nezval vzplanul: Romka má pravdu, já to vše, co do Díla nemohlo projít, já to všecko tam vrátím. No, to už nestihl, až ve svazku XXXIV, Nezařazené básně (1988, můj název Zavržené básně neprošel) jsem je do Díla zařadil sám. O Jakobsonovi psal Nezval i v kapitolách Z mého života, které jsem pro vydání v Díle připravil k vydání, ale na protest proti škrtu několika řádků o Adolfu Hoffmeistrovi nepodepsal. Pro ten svazek jsem pořídil i rejstřík, důkladnější, než byl v třetím vydání knihy roku 1965. Ani rejstřík neprošel: kvůli jménům jako právě Jakobson. Důvod? Nepřátelé Československého spisovatele hledají, co by v jeho knihách bylo na udání, a knihy sice nečtou, zato tím ostražitěji procházejí rejstříky, nejsou-li v nich nežádoucí jména, a najdou-li tam Jakobsona, dají si práci a zjistí, jak se o nich píše, a může se stát, že kniha, která už bude v tisku, půjde do kytiček.

Už při první návštěvě jsem se opovážil – byl jsem tehdy externím redaktorem beletrie v KNO, Krajském nakladatelství Olomouc – poprosit Básníka, aby napsal esej do jedné mé plánované edice. Měl rád Wolkera a v nevyhlášené soutěži s jeho Svatým Kopečkem, jedinou básnickou skladbou, na jakou se podle něho dalo žárlit, napsal Podivuhodného kouzelníka. Měl jsem sen založit a redigovat edici Trojhvězdí, v níž jsem chtěl vydávat vynikající básnické skladby nebo sbírky s vynikajícím výtvarným a brilantním esejistickým doprovodem. Jako první svazek jsem si vybájil Wolkerův Svatý Kopeček s reprodukcemi barvami hýřících obrazů Svatého Kopečka od Bohumíra Dvorského, a s esejistickým úvodem právě Vítězslava Nezvala; pro druhý svazek jsem pomýšlel na Seiferta se Svolinským a už nevím s kterým esejistou. Nezvalovi se návrh zalíbil, Dvorského dílo znal a esej slíbil. Cenzura však odmítla obrazy, na kterých putovala na Svatý Kopeček procesí poutníků, a než se snaha zlomit zákaz domnělé propagace náboženství dovedla ku konci, ostatně snaha marná, Básník zemřel a s ním i projekt edice Trojhvězdí.

V pokoji s klavírem, s psacím stolem a televizí Nezval zapadal po obědech do ušáku velkého jako Brno tak, jako asi zapadalo slunce nad Atlantidou, ale nikdy v něm neusnul. Jednou se mi připomněly veršíky, jimiž jeden almanach komentoval, co si František Halas dal navrhnout pro svou práci od přítele architekta: „Křeslo Heythum udělal / básnivé vám křeslo / tajnou páčku do něj dal / aby hodně neslo.“ Jak jsem Nezvala uctíval, napadla mě neuctivá představa, jak těžce se bude ze svého křesla zvedat. Zazvonil telefon na poličce v chodbě, a Básník se bez nejmenší námahy nikoli zvedl, ale ladně vznesl a šel k aparátu. Od té doby jsem si jist, že na skutečné básníky jsou krátké fyzikální zákony, zemská přitažlivost a tíha, tíha života.

Na podzim 1957 Nezval stonal s těžkou chřipkou, dověděl jsem se o tom v telefonní kabině na poště, když jsem se ptal, zda domluvený den návštěvy platí. Platí, přijďte, i když Sláveček leží. Paní Fáfinka si postěžovala, že v Praze nejsou citrony. V Olomouci kupodivu byly i dovezl jsem je, paní Fáfinka je míchala s cukrem nebo medem a Básník jásal, že to je ten nektar antických bohů; a vyčítal si, že si celý život kazil zdraví špatnými drinky. Z té chřipky ještě vyvázl, zesnul až o Velikonocích příštího studeného dubna.

Po návratu z Itálie mě ještě v pátek zvaný Velký pozval k návštěvě o velikonočním pondělí odpoledne, ať přijdu i se svou ženou, bude-li se mnou v Praze; chtěl slyšet, jak se mi daří rešerše textů do nejbližších svazků Díla. V poledne toho mrazivého pondělí jsme se dověděli od pokladní výstavy v Umělecké besedě, že podle rozhlasu Nezval v noci zemřel. Ze sváteční a pracovní návštěvy se stala návštěva kondolenční. Uvidím ještě někdy ten byt zázračnější než poklady, které se otvírají o Velikonocích, o jedněch z nichž napsal Podivuhodného kouzelníka, o jiných Prahu o Velikonocích?

Naštěstí paní Fáfinka se rozhodla udržovat až do konce života Básníkův a svůj byt v podobě a velkorysé pohostinnosti jako za Slávečkova života, a nejen to, dublovala a často úspěšněji suplovala oficiální péči o jeho odkaz. Přijímala a vítala badatele o Nezvalově díle, překladatele i média. Uměla rychle rozeznat, kdo přichází s vážným zájmem, tomu snesla modré z nebe, tedy Nezvalovy knihy, které návštěva neměla, a kdo z pouhé zlomyslné zvědavosti. Nad četnými skříněmi vestavěnými do zdí byly skříňky plné balíků autorských výtisků Nezvalových knih, další balíky ještě přikupovala, aby mohla návštěvníky knihami bohatě vybavit. To se ví, že ani jistě nemalý důchod po národním umělci vdově nepostačoval, padl snad celý na vysoké poplatky vyměřované tehdy za tzv. nadměrný byt, honoráře z knih nepokrývaly náklady na provoz velkoryse vedené domácnosti. A tak paní Fáfinka postupně prodávala neobyčejně cenné obrazy, pokrývající stěny, Národní galerii s tím, že do konce jejího života zůstanou v bytě, z něhož se tak stávalo vlastně básníkovo muzeum, knihovna a archiv.

Mně, editorovi Díla, paní Fáfinka umožnila projít skřínku po skříňce a zásuvku po zásuvce celou Slávečkovu literární pozůstalost. Pravda, byly s tím i problémy. Zpočátku jsem si zapisoval, kde který rukopis najdu, až si ho budu muset pro opis k vydání půjčit, a když jsem ho později podle svých poznámek hledal, nebyl na místě. „Byli tady filmaři (z rozhlasu / z televize), ale neodnesli si nic,“ nicméně rukopis nebo dokument zabloudil jinam a našel se až časem. Nezbylo než pozměnit systém, každý dokument hned opsat, ofotografovat na supercitlivý film anebo si ho k opisu půjčit. Při té probírce a třídění dokumentů, rukopisů, dopisů mi paní Fáfinka vydatně pomáhala; když jí někdo volal, odkázala ho na jindy (je tu MB, pracujeme), a já se dovídal o malířích Viktoru Nikodemovi a Bedřichu Vaníčkovi i jejich ženách a o mnoha dalších přátelích, kteří Nezvala a jeho partnerku od jejich prvního bytu ve Střešovicích navštěvovali, ale také o životě za první republiky, za Protektorátu i po válce, dovídal jsem se o tom, čeho jsem se nedobral v časopisech, knihách a memoárech, a také, jak se na přátele i nepřátele a známé díval a co o nich říkal Básník. Je mi líto, že jsem si při cestách domů stačil zapsat pouze část z jejích vzpomínek.

Při smutném třídění pozůstalosti po Fáfinčině smrti (co podle její závěti přijde do knihovny a literárního archivu Památníku národního písemnictví, co dědicům, co do antikvariátu) jsem si říkal, a nyní mě to trápí ještě víc, jaká je to škoda zlikvidovat byt, který už byl muzeem Básníka, jako se památníky významných autorů v mnoha zemích stávají a jsou hojně navštěvovány domy nebo byty, kde žili a kde jsou k vidění jejich díla a prostředí, v němž ta díla vznikala nebo dostávala definitivní podobu. Sondoval jsem ještě předtím u vlivných přátel Básníka, zda nelze proměnit byt v Památník VN, ukazující nejen jeho dílo a genezi toho díla, ale i setkání a kontakty Básníka s osobnostmi od Mahena, Šaldy, Šímy, Martinů přes Bretona, Eluarda, Erenburga a Pasternaka až k Picassovi a ovšem k druhům z mládí, pak z Devětsilu, z Osvobozeného divadla, ze Skupiny surrealismu v ČSR a také z válečných a poválečných let od Vlastimila Fialy a Jiřího Taufra až po Milana Kunderu. Zachovat Básníkův byt jako jeho památník se mi zdálo rozumnější než zakládat nějakou Společnost Vítězslava Nezvala. Neuspěl jsem, kult básníků nebyl v kurzu, tím méně je jím dnes a není ani pomyšlení na dnešní rekonstrukci Básníkova bytu s jeho nádhernými obrazy, velkolepým pohostinným stolem, klavírem a velikánským křeslem.

„V překrásném měsíci máji / kdy kvete celý svět“ je tomu letos už 120 let od narození Básníka ve znamení Blíženců. A je tu také šance, když už nemůžem do světa, navrátit se zpět k dílu, s nímž se dá procestovat celý svět od Broadwaye s palácem kde to hučelo jak na rozvodné desce a od amienské hospody rozverných studentů odjíždějících na prázdniny a přijíždějící Manon, které se nechce do kláštera, až po Černé moře, moře z pohádek. Což nám nemluví z duše verše „Co platilo včera, dnes neplatí, / zítřek je vždycky tak trochu třaskavá směs, / opravdu, zítra není nikdy dnes, / a dnes se nikdy více nevrátí.“ A nedáme se nakazit Básníkovou vizí měst, „v nichž se neloupí a nekrade / ani zlato, ani stříbro, ani city“, měst „v kterých nejsou kasárny a kryty“ a „v kterých jako perlorodky řek / zrodí se zas časem nový zlatý věk“? Nezval napsal Matku Naději. Není Básníkem Naděje?

Po Jiřím Kuběnovi, který se k Nezvalovi natrvalo přihlásil na prahu šedesátých let, a po Jiřím Veselském, inspirujícím se Nezvalem i žárlícím na něho, v posledních desetiletích se z hlubokého vztahu k němu postupně vyznali zejména tři básníci: Karel Sýs, Martin Reiner a Petr Kukal, tři co do typu, věku, vyznání, přesvědčení a charakteru básníci tak rozdílní, že v tom nelze nevidět znamení, jak je Nezvalův odkaz stále téměř obecně živý; jak ještě nabyl nové naléhavosti ošklíbáním a útoky, které ho měly smést; a jaká je to škoda, že pobýt i v hmotném bytě Básníka už nelze než virtuálně.

Anebo není to naopak štěstí? Návštěvy skutečných muzeí zavánějí jakousi kulturní povinností, pravým opakem poezie, totiž svobody.