IVO FENCL

Berlíňanka Jacqueline Gies (*1967) studovala dějiny umění. Od mládí zároveň žasla nad životem i (snad jen pomyslnými?) zločiny vlastního dědečka Roberta Giese (1902-1974), esesmana a… tajemníka K. H. Franka.

Tento muž zemřel, když jí bylo teprve sedm let, a vždy po válce zvládal až hrobově držet ústa o vlastní minulosti. Nepůsobil ani dojmem muže stíhaného nějakými výčitkami. Žil – a pokusy jej obvinit po něm vždy sklouzly. I navzdory snaze antifašistických organizací unikal trestu. Zaslouženému?

Patrně zaslouženému! Paní Jacqueline se velmi šťastně spojila s Emilem Hruškou (*1958), rovněž právníkem (a také poradcem českých europoslanců, který léta žil v Bruselu a mezi mnoha jinými napsal také knihu o K. H. Frankovi Pán protektorátu), a plodem společného úsilí stala se jim analýza kariéry typického „úředního vraha“. A jednoho z té nechvalné menšiny doktorů práv, kteří nehledí od stolu „za humna“ a nevidí obětí. Které ani málo nezaujme bolest, tragédie nebohých. A vysoký důstojník SS Robert Gies sice netahal v letech 39-45 s K. H. Frankem přímo jako loutkou, ale… Ve spoustách momentů nepochybně ano. Dostal tu šanci, i byl šedou eminencí a možná i našeptavačem někdejšího karlovarského knihkupce. Formuloval přitom mnohá klíčová a šéfem už jen parafovaná memoranda. I včetně toho o „konečném řešení české otázky“; a jak se zdá, ve finále dokonce směle dohlédl na „štěchovický archiv“. Stoprocentně pak mu bylo známo, kam se vypařily insignie Univerzity Karlovy.

V čem měl přitom štěstí? V tom, že formálně nikdy neměl pravomoc rozhodovat. Vždy stál v pozadí a nebylo to jen štěstí. Byla to osobní strategie.

Byl to přitom sám Reinhard Heidrich, kdo v březnu 1942 navrhl, aby se Giese stal ministeriálním radou. Návrh nejprve narazil a Emil Hruška to definuje jako druhý z tří „bojů“ o dotyčného Giese. Ten býval totiž nacisty vnímán i jako „pouhý“ kariérista, jenž ostatně do NSDAP vstoupil až po převzetí moci. Ale to jeho přítel K. H. Frank po Heydrichově smrti rád ignoroval. A přímo píše: „Pokud Gies dosud nemohl absolvovat vojenskou službu, důvod je u představených. Vzhledem k jeho schopnostem jej nemohli během války postrádat.“

Jakkoli nevoják, byl Gies vždy činorodý. Výkonný. Za heydrichiády, v čase likvidace Lidic, stále. Sám Frank přitom byl po atentátu proti hromadným odvetným akcím a jako vždy se bál nepokojů a myslel především na produkci továren, již měl na starost, a „klid k práci“. To Himmler už nebyl takový. A Giese? Fakticky nevíme. Ale úřadoval energicky a jako vždy se mu podařilo zůstat ve stínu. Z právního hlediska nebyla jeho odpovědnost „vymahatelná“. Žil jako had a nebyl hloupý.

Kniha obsahuje i řadu fotografií, kde je zachycen. Jedna je z návštěvy Barrandova, jiná ze společenské akce, kde se 23. 1. 43 baví s jakousi dámou. Půvabnější a intimnější jsou ovšem snímky z jeho svatby na Staroměstské radnici (17. 6. 41). Frank mu šel se samozřejmostí za svědka. Ale… Také rodiče jeho paní to posléze odnesli! „Stejné datum jejich úmrtí 31. 12. 45 vyvolává domněnku, že spáchali sebevraždu v době, kdy byla jejich dcera ve vězení,“ zvíme. Zato jejich zeť získá roku 1944 na Frankův návrh Válečný záslužný kříž 1. třídy. Bylo to tehdy nejvyšší existující nebojové vyznamenání.

Emil Hruška uzavírá knihu takřka třicetistránkovým rozhovorem se spoluautorkou, který se jmenuje Otec mi odkázal svůj pocit viny. Seznámila se s Emilem Hruškou po přečtení (i samostatně vydané) kapitoly Záhadný Robert Gies v knize Pán protektorátu (2015). Začali si psát a nakonec vytvořili i tuto knihu, ale… Ale osobně se domnívám, že důraz na onen „pocit viny“ u Giesova syna je možná trochu zveličen. Tendenčně. A ne, to není atak na spoluautorku (a jejího otce), je to jen konstatování. Také oni přece nad vinou Roberta Giese staršího opakovaně váhali. A zavírali před ní občas i oči.

Frankův stín zemřel na svobodě 26. 3. 74 (na hepatitidu), jeho syn 4. 11. 2018. Dcera žije a je dobře, že se s odkazem dokázala takto srozumitelně vyrovnat.

Emil Hruška a Jacqueline Giesová: Pravá ruka K. H. Franka. SS-Standartenführer Robert Gies. Epocha. Praha 2019. 200 stran