ZDENĚK HRABICA

Členstvím v KSČ a KSS v někdejším Československu prošly miliony. Statisíce tím získaly, statisíce za to pykaly. Jedni nosili hrdě hlavy na krku a milované straně věřili, jiní se ve víru času změnili ve filištíny. V potměšilé a mazané chytráky. I těch u nás bylo a pořád je jako kdysi ve frontě na maso. Vzali a posud berou do rukou štíty a vedou líté boje s bolševiky.

Nyní jsme svědky nevídaného: nově jmenovaný ústavní soudce se v inaugurační řeči před senátem stydí za své někdejší členství v Komunistické straně Československa.

Nově jmenovaní ministři přiznávají své pochybení. Stydlivých přibývá.

Noví ministři nerostou na stromech. Když vyrostli, dávno již všechno odvolali.

Daj-li jim medajli či nedaj-li?

Když před třiceti lety čas oponou trhnul, začali ztepilí hřebci s kobylkami i mimo maštale řehtat v obráceném gardu.

Buďme si, co jsme si, jací jsme a jak si přejeme, ale nebuďme šelmami podšitými. Úzkoprsými šosáky a tupci.

Pozdní lítost je však také lítost!

Co bude zítra?

Nic není věčné, ani láska k jedné slečně.

Stydliví znovu povyrostou namísto hub, které vlivem změny klimatu možná už nikdy neporostou.

Je hodně náčelníků a málo indiánů, vezmi z dlaně chlup, když není.