PETR ŽANTOVSKÝ

Asi ten divný pocit všichni znáte. Tu chvíli, kdy držíte telefon, hledíte na jméno člověka, který právě odešel, a rozhodujete se, zda máte z paměti přístroje vymazat jeho číslo. Je to těžké dilema, tím více, čím vám je odešlý člověk bližší. Dodnes jsem nedokázal vygumovat číslo spisovatele Alexe Koenigsmarka (+2013), malíře Jana Součka (+2008), básníků Josefa Šimona (+2018) a Jaroslava Holoubka (+2016) a řady dalších, bez nichž je můj svět mnohem menší a chudší. Nechávám tam ta čísla pro případ, nu – kdyby se stal zázrak a někdo se vrátil, i když dobře vím, že odtamtud už není cesta zpět. Na druhou stranu při projíždění seznamem občas padne oko na některé z těch jmen a znovu vám připomene ztrátu, kterou nenahradíte. Od 4. března další z těch čísel patří Mirkovi Kováříkovi. Myslím, že každému kulturnímu jedinci byl dobře znám jako recitátor a popularizátor krásné poesie.

Znal jsem Mirka někdy od počátku 80. let. On tehdy provozoval v malém pražském divadélku Rubín pořad Zelené peří, v němž představoval mladé začínající adepty múzy poesie. O mnoha z nich jste pak už třeba nikdy – aspoň v literárním kontextu – neslyšeli, jiní ale zase, byli-li dostatečně úporní a pokorní zároveň, vytrvali a stali se básníky. Třeba Miroslav Huptych, abych vzpomněl aspoň na jedno jméno dnes slušně etablované v české literatuře.

Na jednom tom Zeleném peří jsem Mirka Kováříka oslovil s prosbou, zda by neposoudil moje jakési písemné výtvory. Ne že bych si myslel, že to byly nějaké zázraky, ale Mirkovi bůhvíproč padly do noty. O pár let později, to už nás poutalo pevné přátelství, jsme jezdili spolu po vlastech českých, v jakémsi putovním Zeleném peří, kde Mirek recitoval verše oněch poetických greenhornů a mne (a samozřejmě i jindy jiné) si bral s sebou jako živý exponát.

Vzpomínám na ty výlety moc rád. Hned zpočátku jsme si vysvětlili, že společný pokoj v hotelu je společný jen z finančních důvodů, vážil jsem si Mirka, že nic dalšího nenavrhoval, měl velikou porci ohleduplnosti a toho, čemu se hezky česky říká kinderstube. Což jsem mu občas nedokázal úplně oplatit. Jednou, myslím, že to bylo v Českých Budějovicích, přijeli jsme do města o dost dřív před představením, zašli jsme na vínko, ale to rozvazuje jazyk, zejména-je-li méně zkušený. A já tam v tom pořadu – někdy pět let před listopadem – Mirkovi vkládal mezi verše rozmanité silácky protistátní glosy. Naštěstí cenzor buď nebyl přítomen, nebo to byl slušný člověk. I tací se v té profesi tehdy našli, byť se to zdá k nevíře.

Jednou jsem přišel k Mirkovi na večeři – skvěle vařil, hlavně zeleninu a vůbec zdravou výživu. Bydlel na Malé Straně s výhledem na kupoli svatého Mikuláše, až úplně v podkroví, v pátém patře. Když jsme dojedli a začalo se smrákat, šero padalo do místnosti a Mirek vytáhl zpod gauče zaprášený kufr plný poetického harampádí – starých textů, scénářů, programů. Úplně ode dna vylovil ohmataný průklep obšírné básně Jana Zahradníčka Znamení moci. Tento katolický básník je stačil dokončit těsně před svým uvězněním v politických procesech 50. let. Je nabíledni, že po krátkém oteplení Pražského jara padl zase do klatby. Mirek kdysi, v 60. letech, Znamení moci inscenoval, ale od té doby báseň nečetl. Nezapomenu nikdy na ten výjev. Sedím na zemi, proti mně klečí velký recitátor a odříkává velkou báseň velkého poety. Jen pro mne, pro jediného diváka, za té vstupující noci. Měl sice text položený na zemi u nohou, ale ani jednou za těch snad padesát minut se do něj nepodíval. To se říkávalo o Karajanovi, že znal všechny své partitury nazpaměť, ale na dirigentském stolku je měl vždy položené, co kdyby… Karajanovi se to nestalo, Kováříkovi také ne.

S touto vzpomínkou půjdu položit Mirkovi na rakev kytičku. Mimo jiné jako poděkování za ten večer, jeden z nejsilnějších v celém mém životě.

Přiloženou básničku jsem napsal a věnoval Mirkovi k jeho osmdesátinám. Je to už pět let…

 

 

Jak se zelenalo peří

Za věží svatého Mikuláše svatá noc A páše

na nás milosrdné autodafé Kafe vystydlo

a verše – jídlo boží – vynesli jsme z hloží rovnou do podkroví

A najednou to všechno víme:

 

V hlavě jako v propasti tma nedozírná

Slasti propásti? Co zbývá? Leda skýva A co s ní

Ji rozdej havranům Prosni svůj včerejšek a zítřek uspi v Pánu

Krása je vždy divá Ale nepřebývá nechceš-li

A kdo vlastně jsme my K ránu

z těch nekonečných kružnic odešlí?

Umíme látat myšlenky a záplatovat odvahu

A jenom na prahu když zastavíme vejít nedaří se

Do třísel se uhnízdila mračna Po dešti je

každá bolest bílá a smrt bezoblačná

 

Tato tma se nedopíjí do dna

Ona je vždycky bezdůvodná jako potlesk při rozmarné symfonii

pro flašinet troje tympány a spinet

o jamb kulhající Zas a znova

z pouličních lamp se odlupují slova

To básníci prší do kočičích hlav

A zdráv buď každý kdo se nepodivíš

 

Poesie nevymřela po meči Snad po přeslici

Vyhnali ji na ulici mezi zdi a sloupy

Hloupý Honza diriguje Do tlampačů Nezval duje

Zavinutí do viněty hrajem káču o syžety

Bajonety frází házíš na stěnu

A hrách se leda rodí z nich V tom boji za lepší příští

každý někdy zpych‘ a ukryl pravdu v propadlišti

za zpěvu hub nevymáchaných

 

Všechny ty vlečky v parteru si nechávají zdát

o pátém rozměru A přes ostnatý drát nevidí za humna

Zaumná umí být ta naše předsíň k historii

která nepromíjí z krve nic A přece jdem jí

nedbajíce Ale ona – sladkobolná souložnice v saténu

jediná prchá za scénu

 

To nejsou andělé Ti přísedící

Těm se to jenom smálo

když naše peří k ránu zelenalo

Poletíme? Kam?

Za světel svící zas k dalším hádankám

(Pozn. Nekrolog vyšel také ve slovenském Literárnom týždenníku)