JIŘÍ KNOPP

Přišel jsem na poštu a stoupl jsem si za posledního v zástupu čekajících. Když se fronta nehýbala, upozornil jsem toho posledního pána, že si jdu sednout, ale až na mě přijde řada, že opět zaujmu své místo. Ten starý pán něco zahučel a dlouze si mě prohlížel. Také já jsem několikrát po něm hodil okem, jestli ho neznám, ale nic mi jeho podoba neříkala.

Když jsem byl úřednicí obsloužen, čekal na mě ten pán známý-neznámý a zeptal se:

„Nebyl jste tak nějak v roce 1950 ve Vojenském ústavu v Praze?“ Jak se říká, začínal jsem být doma.

„Ano, byl jsem tam elévem od roku 1949.“
„Tak to musíš být Jirka Knopp. Já si dobře pamatuju, jak jsi napsal a nakreslil na nástěnku takového vojáka s opaskem pod břichem a nápisem – ‚Každý velitel zlostně zasyčí, když vidí vojáka, který nosí opasek jak hasiči‘.“

Tak tomu říkám paměť. On si pamatuje, co jsem nakreslil a napsal před sedmdesáti lety! No, to snad není možné. Dávno jsem na své první satirické pokusy zapomněl. Velmi mě potěšilo, že mé veledílo, které jsem vytvořil ve svých patnácti letech, přetrvalo v hlavě geodeta, pana Kozlera, který se po vyučení ve Vojenském zeměpisném ústavu a pár letech praxe jako praporčík Československé armády stal civilním geodetem.

Seděli jsme na lavičce u fontány na Benešově třídě a vyprávěli jsme si, jak jsme těch sedmdesát let prožili. A přitom jsme k sobě neměli daleko. Já mu vyprávěl o leteckém měřickém snímkování a on jak se účastnil vyměřování a vytyčování té Benešové třídy a celého okolního sídliště, kde jsme se po tak dlouhé době sešli.

A ještě k tomu neutaženému opasku na nástěnce. To v roce 1950 přiběhl žák Vláďa Arnstein z vycházky a s očima navrch hlavy nám vyprávěl, že ho sprdnul hrdina Sovětského svazu generálmajor Richard Tesařík za jízdy v tramvaji. Tak to je opravdu unikát. Je to možné, že tenkrát ještě jezdili generálové, hrdinové Sovětského svazu, v obyčejné tramvaji?

Co by tomu asi řekl představiteli Prahy 6, který se nechce dívat na sochu generála Koněva, osvoboditele Prahy ?