JAN KRISTEK

O propagandě toho už bylo napsáno opravdu hodně. Bylo popsáno mnoho způsobů, triků, podvodů, které používá. O čem se obvykle nemluví, je, za jakých podmínek triky propagandy působí a jak tyto podmínky vznikají nebo jsou uměle vytvářeny.

Propaganda působí jen tehdy, pokud je nabízena jako úniková cesta před něčím, co člověka opravdu traumatizuje. Jinak by se mohla nanejvýš ukládat do paměti, aby pak působila později, v době, kdy již člověk není schopen traumatizující podmínky zvládat.

Podmínkou k tomu, aby propaganda působila, je tedy využít nějakého existujícího traumatizujícího nedostatku; pokud takový není, tak jej uměle vytvořit nebo si jej vymyslet a přesvědčit o jeho reálnosti ostatní (například umělé vnucování pocitu viny).

Takovou traumatizující podmínkou je třeba dnešní zdejší životní úroveň – podmínkou vytvořenou uměle zcela odlišným poměrem mzdy k produktivitě práce, uměle stanoveným nevýhodným kurzem koruny, „odlivem“ kapitálu a vybraných daní.

Toto trauma je ještě zesilováno tím, že je lidem neustále připomínáno řečmi o tom, jak se prý měli dřív hůř. Vylhanost těch řečí je skoro každému jasná, ale o nějaké přesvědčování ani nejde – cílem je touto oklikou lidem připomínat podmínky, ve kterých žijí dnes.

Trauma lidí je navíc prohlubováno ještě tím, že jim pořád dokola vykládají, jak skvěle se dnes mají, a vnucováno, aby si zjevný nesoulad mezi oficiálním tvrzením a skutečností, ve které žijí, vysvětlovali tak, že si za to mohou oni sami.

Trauma z údivu nad tím, jak ohnilé banány se prodávají v dnešních supermarketech je lidem připomínáno tvrzením, že dřív banány nebyly, trauma z dnešních front tvrzením, že stát i kratší frontu za socialismu bylo mnohem horší.

Trauma z dnešní nesvobody je připomínáno tím, že dřív byl prezidentem Svoboda, trauma z dnešní reálné totality tvrzením, jak strašný byl reálný socialismus. Alzheimer je lidem připomínán řečmi o „paměti národa“, Parkinson řečmi o „vládě pevné ruky“.

Cílem očividně a ověřitelně nepravdivých tvrzení ale není přesvědčovat o nepřesvědčitelném. Slouží jen k prohlubování traumatu, které pak umožní další krok propagandy – přijetí nabízených neověřitelných tvrzení ke slepé víře.

Tím, že někdo lidi přinutí, aby ze strachu říkali něco, čemu nevěří, jejich myšlení nezmění. Mysl lidí ale ovlivní tím, když jim nabídne nebo vnutí něco, u čeho nedokážou říct, jestli je to lež, nebo jestli by to přece jen nemohla být pravda, jestli na tom něco není.

Prostor pro přijímání tvrzení dříve nepřijatelných, protože snadno rozeznatelných jako nepravdivých, se vytváří otevíráním známých Overtonových dveří (Overtonovo okno by mělo sloužit spíš k vyhození takových nesmyslů).

Ke snižování schopnosti lidí rozeznat nepravdu slouží také šíření dezinformační mlhy, snižování úrovně vzdělanosti a odnaučování lidí přemýšlet. A také vše, co připravuje lidi o čas a o energii, co jim způsobuje těžkosti a odvádí pozornost jinam.

K tomu, aby lidé přijali ve slepé víře opravdu velké nesmysly, musí mít opravdu velké trauma. K tomu nestačí nedostatek běžných potřeb, bez kterých se lze obejít, omezování lidí v něčem, co není až tak podstatné. Musí jít o omezení důležité životní potřeby.

Pro propagandu „těžkého kalibru“ se proto používá vytvoření nedostatku sexu. Na omezování lidské sexuality jsou proto odpradávna založeny všechny totalitní ideologie – různá náboženství, fašismus i dnešní antikomunismus.

Sexualita je potlačována vnucením nepřirozených sociálních pravidel a systémů, přímými zákazy, ať náboženskými nebo „právními“ (byť třeba pod záminkou „ochrany neživého života“), opovržlivým postojem k sexualitě, připravením lidí o čas a energii.

Nedostatek sexu působí na lidi bez ohledu na to, jestli si myslí, že sex nepotřebují. Lidský organismus a psychika nejsou stavěny na to, aby mohly dlouhodobě plně fungovat bez sexu. Bez něj v podstatě není možné udržet tělo zdravé.

Protože je sex tak nezbytný pro fyzické zdraví člověka, bude mu to při jeho nedostatku i mysl neustále připomínat, myšlenky se budou pořád obracet tímto směrem. Sexuální absence jej povede k náhražkám – návykovým látkám, návykovému chování, návykovým ideologiím.

Lidé, kteří si nechají namluvit, že sex nepotřebují, nebo si to pro jeho nedostupnost „namluví sami“, lidé, kteří si nechají sexualitu takto vzít, jsou v podstatě psychicky kastrováni, a jako volové či jiná kastrovaná zvířata snáze ovladatelní – a také ovládáni.

Lidem je namlouváno, že dřív žádný sex nebyl, dnešní asexuálnost je vydávána za „tradiční“ a „konzervativní“. Přitom tu byla po celou dobu dnes nepředstavitelná sexuální volnost až do sedmdesátých let, kdy nastoupila asexuální kontrarevoluce.

K žádné „sexuální revoluci“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Došlo jen k tomu, že se začalo o sexu víc mluvit, skutečně tradiční sexuální chování bylo prohlášeno víceméně za módní výstřelek, dáno do souvislosti s drogami, a začalo být potlačováno. A pokud se o sexu psalo a dosud píše, převážně bylo a je jeho množství navíc o několik řádů zveličováno, aby tím byli lidé, kteří mají sexu méně – což byli a jsou v podstatě všichni – traumatizováni, záviděli a měli z toho komplexy méněcennosti.

Nejde jen o to, že nedostatek sexu působí největší trauma, a lidé pak jsou ochotni přijmout téměř cokoli, aby toto trauma přehlušili. Sexuální pud se z převážné části překrývá s pudem sebezáchovy, a tak je potlačením sexuality potlačen i ten.

(Prosím neplést sex s rozmnožováním – zachováním druhu – které je k sexu připojeno až druhotně, a není tedy ani jeho primární funkcí, ani funkcí převážnou, kterou by u člověka měla být funkce sociální – třebaže je dnes sex prohlašován za asociální chování.)

Pokud lidem ještě vnutíte, že život existuje jenom před narozením a po smrti, snadno z nich vychováte „dokonale“ bezohledné zabijáky, pokud navíc od dětství hrají počítačové „hry“, přívěsky zabíjecích strojů.

Množství sexu v USA podle reprezentativního průzkumu pokleslo už po roce 2010 na jednu devítinu. U nás byl pokles ještě brutálnější. Podle průzkumů a podle vedlejších ukazatelů jsme dnes zemí s nejmenším množstvím sexu na světě.

Dá se sice namítnout, že stejná metodika může dávat u různých ras odlišné výsledky, ale taková námitka by dnes asi byla tak jako tak prohlášena za rasistickou. Podobně bude v různých zemích různá spolehlivost statistických údajů.

Ještě na začátku devadesátých let byli čeští muži v mezinárodních průzkumech hodnoceni jako nejlepší milenci na světě. O deset let později už jen vyhrávali mistrovství světa v masturbaci. A dnes?

Největším problémem ale přesto není, že čím méně mají lidé sexu, tím větší nesmysly budou přijímat a opakovat. Ani v tom, že budou nemocní, slabí, bez energie a proto snáze ovladatelní. Ani v tom, že se budou ničit návykovými náhražkami.

Největší problém je, že lidé, kteří nemají sex, nejsou schopni se do jiných vcítit, mají daleko nižší schopnost komunikace, s někým se domluvit. Lidé, kteří se nemohou dohodnout na sexu, se těžko dohodnou i na čemkoli jiném.

Pokud se lidé nedokážou domluvit, není možné řízení na demokratickém principu, ale jen řízení autoritativní, hierarchické, arbitrární. Takoví lidé už dokážou jenom poslouchat nebo rozkazovat. Vyhlídky na zavedení systému založeného na spolupráci mizí.