BOHUMILA SARNOVÁ

Normálně si člověk v běhu dní ani nepřipouští starosti nad rámec své žité přítomnosti. Chodí do práce, vrací se do kruhu své rodiny, pokud není právě singl. Velkou část času zabere starost o děti a jejich aktivity. Baví se s přáteli, má rozličné koníčky, rád jí, prochází obchodní domy, markety, sportuje, sleduje televizi, sedí u svého PC, navštěvuje divadla a kina a tak stále dokola. Podotýkám, každý dle svých existenčních možností. Někdy ho vytrhne ze zajetého koloběhu zpráva – jakákoliv, která naruší jeho zajetý režim. V tom nastraží uši a zapřemýšlí.

Většinou prvoplánově vyvstane myšlenka – jak je to možné! Co se to děje. Pokud událost ale neohrozí právě jeho, či jeho nejbližší okolí, navrátí se do svého kruhu, do své ulity jistot. Ale, jak už jsem uvedla v začátku, jsou věci, které v nitru člověka pojednou rozvíří panický neklid. Neklid, vyzařující z toho, co se děje mimo normální život obyčejného smrtelníka. Neklid, který vyvolá řadu otázek s jednou zásadní v čele: ohrozí mne něco takového! A jakým způsobem? A dá se s tím vůbec něco dělat? Tak přesně takové pocity jsem měla já, když jsem docela nevěřícně hleděla na již potemnělou televizní obrazovku po zhlédnutí dvoudílného filmu režiséra Jiřího Svobody, s názvem Vysoká hra. Film byl odvysílán na ČT I v lednu. Ve filmu se často objevovalo slovo systém. Je to v tomto případě důležité slovo. Co je to systém? Nestrkej do něj, obyčejný občane, prsty! Sešrotuje tě! Pro toho, kdo film neviděl, uvádím, že se jedná o vysokou hru v politice, zadávání důležitých zakázek, manipulaci okolo voleb v jejím systému, v soukolí, kde navazuje jedno na druhé, jako v dobře namazaném strojku orloje. Kolik takových her je rozehráno okolo nás! Her, které nemůžeme vnímat, protože nás „systém“ do jejich dění nevpustí. Nejsme jejich součástí. Vyskytujeme se pouze na konci řetězce, jsme těmi pěšáky, o které ve skutečnosti „systému“ naprosto nejde. Pěšáci, kteří na tyto vysoké hry pokaždé dojedou. Sice ne hned. Systém vše zpracovává důkladně, pomalu, vytrvale, vychytrale. A to i za cenu ztrát nejvyšších, totiž lidských. Tam, kde dociluje vysoké zisky, musí se zákonitě odehrávat na opačném pólu i stavy v mínusu. A kde jsou ty mínusy, si umíme dobře představit. Kde režisér Jiří Svoboda čerpal, čeho byl svědkem, kdo mu sdělil klíč k rozšifrování soukolí zvaného „systém“ vysoké politické hry? Z pozice režie se jedná o velmi odvážný počin od člověka, který již nepříjemný zážitek z útoku na svou osobu zažil, ihned po tzv. „sametové revoluci“ po roce 1989. Obdivuhodný a nebezpečný čin už s ohledem na osoby z kruhů podnikatelů a politiků, které se mohou ve filmu poznat. Sama jsem byla po skončení filmu ohromena faktem, jak je bezmoc iritující, zmrazující. Je to skřípění zubů nad nemohoucností. Film je de fakto „školením mužstva“, v tomto případě obyčejných lidí o tom, jak to ve vysoké politice zřejmě chodí. To nebyla pouhá gangsterka, za hřmotu výbuchů, pěstních soubojů, honiček aut a jiných nesmyslností. Vysoká hra je filmem, který je mementem a obrazem toho, kam až sahá lidská zvůle a nenasytnost moci. Korupce, podplácení, úniky informací všeho druhu a „spravedlivá odplata“ pro toho, kdo do „systému“ strčí prsty. Zašťourals do toho, tak se nediv a zaplať v konečném řešení – vlastním životem. Jak už jsem uvedla, oba díly odvysílala ČT I. v lednu tohoto roku. Stalo se tak těsně po odvolání ministra dopravy Vladimíra Kremlíka, a posléze jeho nahlášení nabídky jeden a půl milionového úplatku. Nastalo zcela viditelné šíbování s fakty a domněnkami, pravdou a lží, výmluvami, mlžením a téměř vymetením problému za dveře, do větru a rozprachu, jako by se nic podstatného nestalo. V tomto případě šlo mimo jiné o spor, zda budou sledovány důmyslným systémem pouze SPZ automobilů, či pouze vytypované osoby sedící uvnitř vozu, či všichni řidiči šmahem. Svobodův film byl také prošpikován odposlechy na bázi vysoké výkonnosti nejmodernější techniky. Náhodně, ptám se! Jenže v reálu jde určitě o vysoké hry, do kterých nenahlédneme, ani díky komentářům v rádiu a televizi. Známe přece pořekadlo o vlku, který se nažral a koza zůstala celá, ne? Jen vzpomeňme na nucené odchody a odvolávání vysokých elitních důstojníků ze zpravodajských, kriminálních a politických služeb. Již delší dobu se táhne vyšetřování zavraždění slovenského novináře a jeho přítelkyně na Slovensku. Kauza, která zasáhla až do špiček politiky. Také na konci filmu Jiřího Svobody končí hlavní protagonista s prostřelenou hlavou. Podobnost čistě náhodná? Řeší se snad situace v případě nepohodlných jedinců ať filmových, či skutečných tak, že už realita splývá s fikcí? Vážím si za tento film Jiřího Svobody. Filmové umění zde posloužilo k otevření očí lidem, kteří žijí svůj život, ve zdánlivě klidném a příjemném prostředí.

Ještě jen krátké přiblížení osobnosti režiséra Jiřího Svobody. Narodil se v roce 1945 na Kladně. Vystudoval režii na Filmové akademii v Praze. V osobním životě byl poslancem Federálního shromáždění, v letech 1990 – 1993 předsedou Ústředního výboru KSČM. V roce 1992 byl napaden a zraněn neznámým útočníkem. Z jeho filmografie uvádím jen namátkou film podle předlohy Valji Stýblové Skalpel prosím, film z období druhé světové války Zánik samoty Berhof, z popřevratové doby podle kauzy Orlických vražd vznikl film Sametoví vrazi, nebo historickou fresku Jan Hus. Výčet jeho prací je daleko větší. Film, o kterém zde píši – Vysoká hra, k němu posloužil jako předloha román senátora a bývalého vyšetřovatele Václava Lásky „Advokát“. Možná v očích některých kritiků dvoudílný film Vysoká hra nedosahuje patřičných uměleckých parametrů. Možná mají připomínky k obsazení jednotlivých postav filmu, k prostředí, k akcím, k zápletkám atd. Co člověk, kritik obzvlášť, to jiný názor. Ale, jak už jsem výše uvedla, tento film je syrovým obrazem toho, jak to asi ve vysoké politice chodí. Film – až mrazí.

V ten samý víkend jsem ale také zažila dvě velmi příjemná odpoledne, rovněž u ČT I. Již po kolikáté, nedokážu ani říct kolikrát, jsem sledovala rovněž dvoudílný film Babička. Klasika natočená režisérem Antonínem Moskalykem v roce 1971. V současné době je autorka předlohy filmu Božena Němcová vzpomínána snad denně, v rádiu, v televizi, v tisku. Vždyť je vzpomínáno 200 let od jejího narození. Pravda, vedou se již dlouho spory a dohady, zda toto datum narození rok 1820 je správné. Zda se nejedná spíš o rok 1816, 1817, či 1818. Nejasnosti v matrikách, ztracené zápisy, dopisy, archivy, korespondence od vysoké šlechty počínaje, až po školní zápisky konče. Práce vědátorů, literárních historiků tuzemských i zahraničních. Ale co je to oproti skutečnosti, že se malá Barbora narodila, že skutečně fyzicky existovala, ať už se narodila dříve, či později. Byla li opravdu urozeného původu, nebo prostého, co na tom záleží. Byla a je to česká spisovatelka, která zanechala v literárním světě viditelnou a významnou stopu. Barbora, Barunka, Betty až po její konečné jméno Božena, pod kterým vešla ve známost ve světě literatury. Tolik pozornosti, jaká je jí věnována, to si ani ve svých snech nedokázala představit. Jak by také mohla, umírající v bídě a kruté nemoci. Sama si jednou povzdechla, že by chtěla vidět svět za 200 let. Nemohla tušit, že v roce dvoustého výročí jejího narození bude její jméno a tvorba skloňovány ve všech pádech, promítány filmy o ní i filmy dle její tvorby. Slavný pohřeb, který jí byl vystrojen, jí již nenavrátil krušný životní úděl. Ale to, co zažívala při tvorbě, při psaní, kdy se nořila do šťastných představ života osob, které zobrazovala na stránkách listů, to jí činilo život snesitelnější. Tam za ní nemohla bolest, bída, žal a zklamání, tam byla šťastná. A podařilo se jí, vtáhnout nás do svého světa dílem, které pro nás zanechala.

Babičku Boženy Němcové jsem četla mnohokrát. Vracela jsem se k ní i při konfrontaci tohoto díla s jinou literaturou. Literaturou faktu. Porovnávala jsem autorčinu vizi s reáliemi. Sledovala jsem různé pořady na toto téma v rozhlase i v televizi. Velmi mne zaujala kniha Miroslava Ivanova: Zahrada života paní Betty. Autor ve své knize nezkoumá pouze osobu Boženy Němcové. Zabývá se jejím možným původem, jejími rodiči. Svůj okruh zájmů rozšířil i o studii ilustrátora Babičky Adolfa Kašpara, který obdržel zakázku na ilustrace ve svých dvaceti čtyřech letech. Ještě coby nedostudovaný akademik. Když shlédl jeho ilustrace Josef Václav Myslbek, velký kritik svých kolegů i studentů, prohlásil: „Lituji, že Božena Němcová nevidí tyto perly.“Adolf Kašpar studoval velmi pečlivě kraj, zvyky, oděvy při svých pobytech v Ratibořicích, v Babiččině údolí. Bedlivě a dychtivě nasával atmosféru místa, kam Božena Němcová děj své knihy zasadila. Tento skvost, literární i výtvarný vyšel poprvé nákladem České grafické Unie v roce 1903. Poprvé vtiskl literárnímu obrazu Babičky i obraz vizuální. Všechny ilustrace zhotovil mladý umělec v průběhu jednoho roku. Přiblížil tak podobu postavy babičky všem čtenářům.

Tím druhým umělcem, který dal babičce laskavou tvář, takovou, jakou autorka vykresluje svými slovy, se stal beze sporu filmový režisér Antonín Moskalyk (1930–2006). Tento režisér, pro připomenutí, má na svém kontě na příklad úspěšné seriály Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky, Četnické humoresky a řadu filmů a inscenací. Při výběru titulní postavy svého dvoudílného filmu Babička, měl víc než šťastnou ruku. Herečka Jarmila Kurandová je babičkou, které věříme všechno. Srdečný projev, lásku, pochopení, cit, ale i prožívanou bolest, stesk a zármutek. I při výběru pro ztvárnění Barunky nemohl Moskalyk vybrat lépe. Libuška Šafránková naplnila svou roli dětskou a posléze i dívčí roztomilostí, zvídavostí, okouzlením, a především nádherným vztahem ke své milované babičce. Všechny postavy filmu jsou plnokrevné, lidské, ať už se jedná o figury kladné, či záporné. Nic zde není přes čáru, přeslazené, či k zatracení. Vedení kamery v exteriérech i interiérech, výběr pohledů na krajinu, provedení zámkem, vše s velkým citem a umem. Moskalyk celé dílo zahalil do poetického pláště, místy až se surreálními prvky. A to právě dodává celému filmu romantizující kouzlo. Režisér velmi ctil podtext, který v díle Němcové vytušil. Je to jemné předivo, které nelze jen tak lehce nahradit pouhým a strohým textem scénáře. Jeho film je poezie sama. Od začátku, až do samého konce. Aniž bychom si prvoplánově uvědomovali ještě jeden důležitý moment, celé dílo v nás nepřímo probouzí pocit lásky k naší zemi, k naší krásné řeči, pocit vlastenectví. Něčeho co Němcová ve svém díle neustále zdůrazňovala a prosazovala. To, co je i v dnešní době velmi potřebné. Výběr hudby, která film provází, je neskutečně poetický a s dějem souznějící. Autorem hudby je hudební skladatel Luboš Fišer (1935–1999), významná postava s ohledem na tvorbu k četným a žánrově rozdílným dílům. Jeho pestrá filmografie má široký záběr – od hudby k dětským snímkům, kriminálním, historickým až k poetickým i komediálním. Spolu s Antonínem Moskalykem vytvořili perlu české kinematografie, kterou vzdali nádhernou poctu naší paní Boženě Němcové.

Popsala jsem zde své zážitky ze sledování dvou děl, dvou, shodou okolností děl dvoudílných. Jedno od druhého se diametrálně liší. Oba filmy jsou od našich renomovaných režisérů. Obou si nesmírně vážím za jejich tvorbu. Prvně zmiňovaný film Jiřího Svobody Vysoká hra mne doslova vyděsil. Vtáhl mne do problematiky doby, které jsme součástí a která na nás, tu více, tu méně doléhá a formuje náš současný život. Druhý film Antonína Moskalyka mne naplnil radostí i steskem, poetičnem i smutkem, s důrazem na to, že vždy při jeho sledování si budu neodmyslitelně spojovat malou a šťastnou Barunku z filmového obrazu, se skutečnou postavou Boženy Němcové a s jejím pohnutým osudem. Oběma režisérům díky za ztvárnění života drsné reality i snové krásy.

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ