MILAN BLAHYNKA

Téměř uprostřed své nové knihy HLADCE A OBRACE aneb Spisy sebrané kdysi (vlast. nákl. za podpory Středočeského kraje, kresba a grafická úprava Jan Weber, Praha 2019, 220 s.) vzpomíná Eva Frantinová, jakou událostí se stala pro ni – na podzim 1975 devatenáctiletou – první publikace její básně: ,,Člověk se zhroutil do té tiskařské černi, plul na voru té první básně odpředu i odzadu četl…“ K té první své tištěné básni (vyšla v LUKu, v prosincové příloze týdeníku Tvorba) se Frantinová stále vrací jako k bodu obratu, jako k datu svého „přešupačení“ od úpisu hudbě k úpisu poezii. „Hodiny na konzervatoři se staly proti idylce v hudebních kurzech také mučírnou, výstupem na horu, před kterou jsem kapitulovala – horolezecké boty mi v sedmnácti letech sundala z nohou poesie.“ Nicméně hru na housle a na klavír na Státní konzervatoři v Praze vystudovala a hudba ji také živila. Neboť poezie sama u nás nikoho neuživí.

Jsou autoři usilující o absurdně absolutní originalitu. Jsou to často spisovatelé stejně ambiciózní jako nakonec až nicotní. Vysmál se jim už KHB: „Není nad původnost, / každý po ní touží, / lidé chodí přes most, / to já půjdu louží.“ Vše jen ze života, nic z literatury, kterou ani nečtou, čtou jen sebe, a tak často objevují Ameriku. Naopak jsou básníci, při pitvě jejichž díla objevuje literární věda, že ve svých vrcholných dílech připomínají své předchůdce i současníky, a štěničkující pavěda volá běda, co všecko a kde ten poklad národní nebo dokonce světové poezie, ten vlastně darebák, drze nakrad a on to není žádný velikán: Shakespeare, Nezval. Jejich literárním udavačům nedochází, že připomínání toho, co čtenář, posluchač nebo divák důvěrně zná, působí pozitivně pro přijetí staronového díla, zjednává mu snadný přístup do jeho mysli, a že právě na pozadí a díky tomuto pozadí vynikne, v čem je nový, v čem je rozhodující přidaná hodnota (Hospodin, Bůh, Buddha i Alláh odpusť ten ekonomický termín) dejme tomu básnické sonáty Edison, přestože fascinující měňavý refrén radost i smutek z života a smrti se rýsuje už v Cendrarsově Panamě aneb Dobrodružství mých sedmi strýců a že např. slavnému Sbohem a šátečku předcházel Cocteau; tak se skutečně jeden dobrák pokusil jako svým domněle usvědčujícím „objevem“ posmrtně stáhnout kůži z absolutního básníka Sbohem a šátečku i Absolutního hrobaře.

Eva Frantinová je z autorů, kteří nepíší jen ze života, ani z autorů vůbec se nerozpakujících těžit tu z hladkého, tu naopak obráceného navazování na klasiky i na současníky (upozorňuje na to nyní už názvem Hladce a obrace); usiluje vyzkoušet všechny možnosti slovesnosti: píše verše, prózu několika typů, publicistiku; publikuje časopisecky, knižně, pódiově s hudbou i bez; vychrlí básnickou skladbu rozměru knihy nonstop jako jednu větu a jindy složí knížku ze sekulárních střelných, někdy až drze blasfemických modlitbiček o pár slovech; a inspiruje se tu životem, tu poklady i kýči velké i pokleslé slovesnosti všeho rodu.

Před devíti lety, 2011, vydala jak životem inspirované verše ve sbírce Kapesní déšť, tak téhož roku sbírku Z hvězdy pod okap, křtěnou živou vodou slavné i neslavné slovesnosti. Ale ani do sbírky jakoby jen „ze života“ Kapesní déšť neodolala vložit Šátek, objevnou parafrázi snad nejslavnější z menších básní Nezvalových. Když v básnické próze Sprostá slova (v knize Prstem po mapě těla, 1999) jedno z těch slov vyřkne na závěr jednoho svého sexuálního zážitku, jakoby schválně nevzpomene Nezvala, který to sloveso měl za jedno z diamantových slov; ponechává na čtenáři Sexuálního nokturna, aby si sám vzpomněl. Sečteno a podtrženo: při veškeré různorodosti své práce se Eva Frantinova plaví na voru poezie.

Však také v zatím poslední své knize Hladce a obrace, složené z pěti set a jednoho záznamu (spočítal-li jsem je dobře), má jeden záznam nazván Na palubě. Je to paluba, jak lze z toho záznamu vyčíst, ošidná, vratká a kluzká, neboť poezii, které Frantinová propadla, zdá se dnes odzvoněno, a „co je dnes básník? Nula!“ Zažila to nedávno, když své vrstevnice, básnířky svého a též jejich mládí, verbovala do antologie Dámská jízda. Poezie pro některé z nich byla už minulost. Ale Frantinová nemůže a nechce připustit, že básník je dnes nula: „Ne tak docela. Jak a kde.“ Desítky básníků přímo vyvolává jménem nebo jejich dílem (některé opakovaně: Nezvala, Závadu, Sýse…). Některým vděčí za svou volbu pro poezii, v níž našla své osvobození a příklad jak šťastně, byť nikoli snadno žít. Jiné naopak připomíná, aby je vysvobodila ze zapomínání a zapomnění. Poezie jí, byť vykázána z dvoran slávy sezónních prchavých celebrit, není Popelka. Naopak:

„Poezie stojí nejvýše – obsahuje v sobě hudbu i malířství. A také sochařinu a fotografii! Slovo je úžasný materiál, můžeš ho hníst, míchat s jinými slovy a významy, můžeš ho i vymýšlet (…). Je to hra, z které má největší potěšení hráč, o které nikdy nevíš, jak a kdy skončí, hra, kterou vykládají kritici – ale proč jí rozumět?“

Hladce a obrace je však nejen chvalozpěv na poezii, ale i osobní vyznání. Kdo se napříště odváží vzít do recenzního prádla kteroukoli knihu Evy Frantinové, aniž si v této ódě na básně a básníky přečte třeba Jak dostat do básně sníh, úvahu Co je poezie, záznamy Ze světa básnických samot, Udice jedné básně, Psát si jak lidé pískají, Dopsáno nebo Nepotkat básníka, a přece ho spatřit, vystaví se riziku, že bude vedle jak ta jedle.

Ale Hladce a obrace není jen o své autorce, ale je to i nepominutelný pramen ke kulturním, zvláště hudebním a slovesným dějinám od šedesátých let podnes. Frantinová se ptá, zda „může básník zatrpknout“, zda ho „může převálcovat doba“, zda „může zavrhnout své knihy a odvézt je jednoho dne do zaopatřovacího ústavu Zánik“, a není slepá, ví, že se tak děje, ale dělá vše, aby přece jen zachránila, co se dá. Připomíná kamarádky společného básnického mládí, Jitku (Badoučkovou), Blanku (Albrechtovou), Jiřinu-Gabrielu (Zelenou-Veinerovou) a další, které už nepíší, ale i objevuje dnešní básníky „z čeledi tichých“, několikrát se vyznává z obdivu k „nejskromnějšímu současnému básníku“ Josefu Prskavcovi.

Rád se přiznávám, jak si cením záznamů, kde se Frantinová přiznává k tomu, co pro ni znamenal a znamená básník mého života Nezval, a připadá mi, že Hladce a obrace jde přímo stopou Nezvalových kapitol Z mého života, zejména na stránkách, kde evokuje „zběsile krásnou“ dobu svého mládí:

„Chodit Prahou a recitovat Seiferta, Halase, Horu, tu Kainarovu o holkách a vesmíru, který ti jednoho dne vezmou, číst Hrubínovy Lásky a slyšet jména Skarlant, Žáček, spatřit Petra Skarlanta na rohu Polské ulice v medových manšestrácích, jindy vidět, jak někdo žasne nad sbírkou Nadechni se a leť, ‚To je to nejlepší, co Karel napsal!‘, a jindy slyšet o Závadovi: ‚Byl strašně hodnej, po mně chtěl jednou pusu, vážně…‘ ‚Hodnej je, mně také odepsal, píše mi, ať pokračuju…‘ trumfovala jsem.“

Předností i Achillovou patou jejích pohledů na známé i zapomínané a neznámé osobnosti je ryze osobní zkušenost s nimi, ať se s nimi potkávala stále, ať třeba jen jednou. Čtenář ať si sám přebere, v čem poznání o nich prohlubuje, v čem jim straní nebo výjimečně i křivdí.

Nostalgie? Jistě. Tuny nostalgie. Hladce a obrace má dva nosné pilíře: poezii a hluboké zázemí v rodině, jejíž část pohltila Osvětim. Stesk po rodičích a po štěstí u dědečka v Josefově Dole. Po hustě a jmenovitě zalidněném dětství, po místech, kde všude žila a byla, po nesčetných místech v Čechách i v Izraeli. A při tom všem i nadhled, humor. Jeden záznam za všechny: „Slepice plaší smrt.“ Je to – na křídle travestie názvu slavné Halasovy sbírky – legrační historka o knihkupci, jemuž se daří prodávat knížky poezie, když ke každé přidá pár vajec („lidi berou i básně“); není samoúčelná, Frantinová se od ní odpíchne a spočítá, kolik (vajec) ji její knížka vlastně stála.

Hladce obrace je kdákavá slepice, která snáší (přirozeně nejen zlatá) vajíčka – a přitom plaší smrt; smrt poezie a lidskosti.