MILAN BLAHYNKA
Po důkladně a přesvědčivě komentované reedici Sklepní práce (2018) došlo nyní na obzvlášť aktuální knížku Bezejmenná (opět Akropolis, Praha 2019, 172 s., ediční příprava zase Milan Machovec), která potvrzuje, že Egon Bondy byl především básník, jak je to správně na prvním místě v jeho charakteristice ve Wikipedii i v Janouškově Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 na rozdíl od jiných příruček, pro něž je Bondy především filozof.
Básník? V Bezejmenné hned na druhé stránce, zamýšleje se nad tím, že něco se s ním děje, má za svůj handicap, že „naprosto postrádá schopnost fabulace“.
Není to naopak jeho přednost? Dar fabulace často jen kazí básníky, kteří jí nepotřebují. Bezejmenná, ve své 1. části formálně prozaický deník doby, kdy Bondy objevoval magickou přitažlivost a životní možnosti Vysočiny, je úchvatnou básní v próze.
Dalekozorný básník? V konfesi Esej se zmiňuje o tom, jak roku 1969 napsal poměrně dlouhou politologickou práci, kterou po víc než patnácti letech vytáhl a shledal, že její „první, analytická půlka zůstala dodneška platná – a asi už platnou zůstane“, zatímco druhá je „plna idealistických snů a přání“. Totéž lze říci o mnoha stránkách Bezejmenné, autorem redigovaných „v Domašíně 9.-17. 10. 1986“, tedy po 35 letech.
Nelze necitovat odstavec o všem tom „žvanění o lidských právech“, které se „brzo, velmi brzo už stane směšným tváří tvář novému nebi a novému peklu“:
„Ano, žvaní se o lidských právech nejen v kruzích naší opozice, ale hlavně zvenku. Bez lidských práv snad se ani nejdou vysrat. A vykládají o nich, až uši zaléhají. O těch právech sytých lidí s autem, chatou, každoroční dovolenou kdekoli po světě. Přemnozí mluvčí lidských práv rozhodně hovoří i o právech hladových. S těmi zajisté jedu na jedné lodi. Ale čas mluvení přechází a začne čas jednání. Zůstane v něm z lidských práv víc než papír na vytření zadku? Nechci nikoho obviňovat z pokrytectví, chci mluvit jen o krátkozrakosti. Neboť si asi budeme muset dřív či později uvědomit, že věk svobody – a to jest věk lidských práv – přešel.“
Neméně dalekozorná je poznámka pod čarou, kterou ve své patrně poslední knize připojil Bondy k článku psanému pro samizdatové Vokno:
„Program oslabovat SSSR za každou cenu, tedy i za cenu stupňování zbrojení, či dokonce konfrontace, je programem pro šílence a idioty. Celé mé životní dílo mí dává právo napsat tato slova a apelovat právě na mladé, aby se nad nimi bez ukvapení zamysleli.“
Stačí nahradit zkratku SSSR slovem Rusko, a nemůže být pochyb o dnešní platnosti Bondyho poselství z roku 1986.
Ve 2. části A. (alter ego Bondyho), A., který neměl rád les, ale moře a hlavně oblaka plynoucí po jasně modrém nebi (jak tu nevzpomenout na verše Josefa Čapka z koncentračního tábora), básník A., nezapomínaje na to, co mu dal taoismus, potvrzuje svrchovanost a dominanci básnického pojetí světa.