FRANTIŠEK UHER
Smrt přichází nenadále, tak se přihodí, že vyjde kniha-pohrobek. Neboť interval mezi dokončením rukopisu a vydáním je během na dlouhou trať. Často spíš stáním uprostřed trati. Několik dnů před smrtelnou dopravní nehodou Miroslav Polreich s úlevou konstatoval, že dokončil rukopis knihy ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA – Vyšší forma diplomacie (vyd. Česká citadela, 232 str., 2019). Konstatoval to s připomínkou, že psal s otevřeným hledím, padni komu padni.
Miroslav Polreich byl diplomat, proto za otevřené hledí zřejmě pokládal velice diplomatické, šetrné, ohleduplné a vskutku shovívavé formulace, koncipované s nadhledem a objektivitou. Dovoluje čtenářům nahlédnout nejen do zákulisí diplomatických služeb řady zemí, samozřejmě zejména českých, jejich úspěchů, problémů i naivity po změně společenských poměrů. Neboť nahlédnout na jeviště plné diplomacie a tzv. tajných služeb dává člověk, který dokonale poznal zákulisí, hlediště (v době, kdy sám „nesměl“), zná kvality i nešvary prostředí a hodnotí některé aktéry událostí. Odhaluje mnohé svérázné souvislosti a vztahy, schopnosti, neschopnost, charaktery a převlékání kabátů, které – stejně jako nedostatek schopností – předvedli mnozí exponovaní jedinci. Někteří v těch převlecích vystupují dosud, pochopitelně s marnou snahou o věrohodnost a přesvědčivost. Překvapivě otevřeně mluví o poměrech v armádě, které jsou v mediálních sférách trochu tabu.
Zkušenosti, znalosti, přehled i osobní známosti umožnily Polreichovi zasvěcená vyjádření a odhalení různých spletitých vazeb mezi velmocemi, jejich satelity a obecně i mezi jedinci. Někdy svoje závěry formuluje zkratkou, s aforistickou přímostí. Viz třeba: „Postojem hlupáků je servilita.“ Jak platná je tato pravda dosud, kam oko pohlédne, na tuzemské i zahraniční bázi! V posuzování osob hrají u Polreicha významnou roli inteligence a vzdělání, většinou bez vzájemného přímého propojení. Vzdělání, rozumí se vzdělání odpovídající svěřenému působení. Inteligence, která nemusí bezpodmínečně souviset se vzděláním. To spíše s charakterem.
Pozoruhodné jsou Polreichovy prognózy. Nikdy už se nedozvíme, zda záměrné nebo vyslovené na základě znalosti obecně platných postulátů, ale až neuvěřitelně potvrzované současnými událostmi. Půl roku před smrti napsal věty, které jsou živé a neobyčejně aktuální třeba při pomyšlení na jedny ušetřené generálské epolety. Cituji zkráceně: „Zpravodajské služby musí být intelektuálním centrem, majícím schopnost a odvahu hledat nová řešení… Naše pseudoideologické nabízení Ruska a Číny BIS nemá s realitou nic společného a vede jenom k zakrývání podstatných problémů a je tudíž kontraproduktivní.“
Polreich se v úvodu zabývá současným stavem světa, pozicemi a praktikami velmocí, činností českých zpravodajských služeb v minulosti i v současnosti, listopadovými událostmi 1989, disentem a jeho funkcí. Poukazuje na to, jak se někteří lidé přiživili na již uzavřených dohodách, vydávali a vydávají za svoje zásluhy cizí peří. Otvírá pohled na nesváry mezi exponovanými lidmi, na politické i ekonomické omyly napříč politickým spektrem, které dlouhodobě poškozují republiku, na postoje, zásluhy i vědomé prospěchářské úlety. Z hlediska čtenářů snad můžeme být tolerantní a respektovat slogan, že nic nezkazí jen ten, kdo nic nedělá.
Polreich při svých vysokých nárocích na inteligenci, vzdělání, charakter a objektivní přístup k řešení různých svízelných situací taktně, ale otevřeně ukazuje konkrétními směry. Jeho kniha stojí za přečtení. Zvedá oponu, postavy na jevišti jsou za hrdiny i za trapné šašky. Znovu připomeňme: Nečerpal z archívů a literatury, jak to činí mnozí současní autoři, převážně již nepamětníci poučující pamětníky, přesvědčující starší čtenáře, že všechno, co prožívali, se odehrávalo odlišně, než pamatují. Polreich čerpal z hluboké studnice vlastních zkušeností, znalostí a schopnosti třídit zrno od plev.
Zajisté se najdou oponenti. Potrefené vrány, jakož i ti, kteří na určité události nahlížejí z jiného úhlu, ať již pod různými tlaky nebo podle vlastního vědomí a svědomí.
O svobodě se hodně mluví, existuje však pouze jediná: Svoboda vědomí, svoboda vlastního názoru. Nemělo by docházet k okřikování a hanění těch, kteří neplují na stejném voru. Kam se podělo kdysi halasně provolávané „nesouhlasím, ale udělám všechno, abys mohl vyslovit svůj názor“.
Polreichovi připočtěme k dobrému, že dává nahlédnout pod pokličku a mnohé jeho postuláty plně odpovídají našim současným poznatkům a stanoviskům.
Doslovy nebo předmluvy ke knihám rozličných žánrů bývají často zdvořilostním, někdy dokonce pouze přátelským pohlazením po srsti, konstatováním konstatovaného, oprašováním oprášeného. Tentokrát tomu je jinak. Věcnou předmluvu k Polreichově knize napsal Jan Schneider. Většina z nás je ovlivněna romantickým či dobrodružným prizmatem literaturního záběru, zejména pak zjednodušujícím, časově omezeným filmovým viděním, nejednou zdivočelým, tendenčním a primitivním. Viz populární akční naivity Iana Fleminga s Jamesem Bondem. Skutečnost je prostší. Mnoho špionů, vyzvědačů či rozvědčíků možná nikdy nevzalo do ruky střelnou zbraň. Schneider vystihuje Polreicha jako muže mnoha paradoxů a svůj názor zasvěceně zdůvodňuje. Především však vyzvedává Polreichovo dominantní stanovisko, že ve zpravodajské službě se nesmí lhát, neboť každá lež je kontraproduktivní, stává se snadno průhlednou a usvědčuje sama sebe. Tento základní stavební kámen respektuje i Jan Schneider. Jeho analytický přístup podtrhuje význam a prospěšnost Polreichovy knihy.