VÁCLAV PELCMAN

Při příležitosti vzniku československého státu, který byl pro mnohé státy světa již od svého vzniku trnem v oku, se přece jen občas objeví něco smysluplného a neotřelého. Já za takové považuji některé počiny z kulturní oblasti.

Tak například knížku s názvem NAŠI PRADĚDOVÉ U ZRODU ČSR (Noos). Pod tímto námětem by se mohl ukrývat nepřeberný počet zajímavých prací. Nakladatel Jiří Krutina vybral čtyři drobné práce autorů z řadových občanů soustátí Rakouska-Uherska, kteří se tak mohli zviditelnit „díky“ nedobrovolné možnosti zabíjet a s možností být zabit v období první světové války. Jeho úvod mne mile překvapil svou uměřeností a kulturností, protože se obešel bez známých sloganů používaných při podobných příležitostech zejména politiky.

V prvé části knihy dostal prostor text praděda T. Martince Antonín Coufal, z notesu Moje zápisky, zde pod názvem Svědectví Antonína Coufala z ruských legií. Vyprávění působí zkraje až naivně, ale značně věrohodně, zejména do doby, kdy se někteří vojáci dobrovolně vzdali do ruského zajetí. Vypravěč pak bezelstně líčí život v carském Rusku až do začátku bolševická revoluce. Lze věřit jeho postřehu o převaze Čechů nad Rusy v praktickém životě, kulturnosti a přizpůsobivosti válečné době. V období, kdy se čeští vojáci zapojovali do vnitřního konfliktu v Rusku lze již spatřit jakési jednotící hledisko velení v líčení těchto událostí. Jazyk vypravěče se stává vyzrálejší, ale i když to byl jistě schopný člověk, nemohl se v tehdejší nepřehledné vojensko-politické situaci sám tak vyhraněně orientovat. Tehdy již dobře pracovala propaganda politická a vojenská a případná opozice by jistě nezůstala bez represe (vlastizrada). Ale budiž. Jsou to jeho názory, které nemá nikdo právo překrucovat nebo zpochybňovat. Jsou cenným svědectví jednoho řadového občana. Známe sofistikovanější názory. Jeho svědectví o paktování Ukrajiny s Německem a Rakouskem předznamenává stejnou činnost v období druhé světové války i v současné době. Praděd byl po válce odměněn funkcí strážníka.

V druhém oddílu knihy dostává příležitost další účastník bojů, pradědeček tentokrát Ing. Jiřího Krutiny Vladimír Bažant jakožto Dobrý voják Bažant, s podtitulem Z antimilitaristy vojákem Rakouska-Uherska, československých legií i Rudé armády (s komentářem nakladatele knihy a pravnuka). Autor o své poznámky přišel, a tak vše nahodile popsal v devatenácti kapitolách od mobilizace, po zběhnutí až po návrat do vlasti a dále činnost do roku 1945. Je to vyjádřeno ze stanoviska v současné době až „vlastizrádného“. Jeho vyprávění, i když kusé, je naprosto věrohodné a hodnocené z pohledu „pod kůži“, tj. bez ohledu na jakékoliv vnější dobové ohledy. Pravnuk J. Krutina text doplňuje o vynikající „Kontemplaci“, která navíc svědčí, že mu cosi po pradědovi uvízlo v genech. Já bych tuto Kontemplaci nechal studentům filozofie, žurnalistiky a vůbec všem promyslet. Kdyby byli všichni čeští vojáci, té doby v Rusku působící, stejných názorů, proběhlo by vše bez zbytečných obětí na životech (na všech stranách) a společenský vývoj na celém světě by postoupil mílovým krokem. Vladimíra Bažanta měl prezident republiky vyznamenat tím nejvyšším státním oceněním, a ne „jen“ Zborovskou medailí, a to ale až v roce 1947 (gen. Svoboda). Nově vzniklá republika neměla tehdy pro komunistu žádnou prebendu za válečnou odyseu.

V třetím oddíle knihy dostal slovo další český „praděd“ Antonín Boháč, a to s úvodem jeho žijícího syna Jaromíra, včetně jeho invektivy proti budování socialismu, kdy, na rozdíl od jiných, otci komunisté přidali (vnutili) další půdu, aby ho tak přinutili vstoupit do JZD. Otec sám se až k takovému sdělení nedostal. Své vyprávění ve Válečném deníku náhle ukončil. To, co se dochovalo, nepostrádá na zajímavosti, humoru a má jistou vyšší uměleckou úroveň, včetně zdařilé básně. Boháčovy osudy po válčení na srbské frontě nejsou uvedeny.

Poslední část knihy tvoří Vzpomínky čsl. legionáře Františka Veselého. V třinácti kapitolách popisuje své zážitky z poválečných událostí v Uhrách, bez jasných časových údajů a příčin válečných událostí. Pravděpodobně šlo o stabilizaci ČSR po jejím vzniku (1918-9), což vyplývá z podtitulu Z bojů v košickém okolí na ochranu Slovenska roku 1919. Původně italský legionář byl plynule nasazen na tuto službu. Podobné potíže bylo třeba řešit i v českém pohraničí (Děčínsko). Ani o jeho dalších osudech se čtenář nic nedozví.

Slovo k danému tématu již dříve a mnohokrát dostal i jiný praděd, a sice Jaroslav Hašek, jak ve svém díle (Velitelem města Bugulmy), tak v dílech svých přátel a úryvkovitě i jinde, např. Medvědí tanec od I. Douskové (viz LUK, 20. 7. 2016).

Pověstná bitva u Zborova proběhla 1. až 2. července 1917 a zažil ji Ludvík Svoboda jako velitel 3. č. střel. pluku a praděd Vladimír Bažant jako střelec, oba v pluku Jana Žižky z Trocnova. Bitvu u Zborova sledoval v Petrohradě i T. G. Masaryk. Kl. Gottwald (19 let) tehdy podle J. Kutiny sloužil v rakouské armádě.

Většina tehdy sloužících vojáků bojovala sice většinou nedobrovolně a zpočátku nevědomě proti záměru směřujícímu ke vzniku samostatného státu. Tak jako mnozí dnes pomáhají vědomě jeho zániku, ne v nebezpečí života, ale pro výnosné prebendy. Inu, svět se mění k…

Mnozí vojáci tehdy nestačili ani napsat domů dopis a zbylo po nich jen jejich jméno na památnících padlých (jako mého strýce), pokud je někde postavili, ale na takové občany se dříve nezapomínalo.

Záslužná publikace je doplněna mapkou míst bojů a přesunů našich hrdinů i fotografiemi autorů a následných událostí: procesí v čele se strážníkem, okupace 1938 a osvobození 1945.