ZDENĚK HRABICA
Po celém světě je spolupráce se státní mocí vysoce oceňována; v USA jsou agenti FBI a CIA považováni za opravdové vlastence. Nejinak je tomu v sousedním Německu, není nad to, když někdo pomáhá BND. Ani v Polsku už tomu dneska není jinak, u nás se o dotyčných agentech BIS zatím jenom šeptá.
Uši Vlasti milené jsou v každém režimu nezbytné. Moc na nich často i stojí i leží.
Jsme zemí Josefa Švejka, tudíž víme lépe, než vědí jinde, o co běží.
Pamatuji, jak jsem byl v budově redakce Světa v obrazech v Pařížské 9, Praha 1, kde sídlily orgány novinářských organizací, svědkem návštěvy náměstka ministra vnitra a někdejšího kolegy z Mladé fronty Jiřího Křižana. Jednal s činovníky nově vzniklé novinářské organizace, nástupnické po Českém a Československém svazu novinářů. Bylo to po 17. listopadu 1989. Vysoký ministerský úředník přišel s požadavkem nejvyšších míst, vyšší místa nad ně již nebyla. Požádal, aby několik desítek českých novinářů bylo vyňato ze seznamu údajných agentů tajné spolupráce s StB.
Mám sloní paměť!
Prý je potřeba je zachovat pro budoucnost. Pro Vlast. Byli jsme i před Rakouskem a budeme i po něm.
Dožili se penze, někteří působí v českých médiích dosud.
Patří k nejhorlivějším, nejradikálnějším v řadách těch, kdo dlouhé roky odhalují zločiny komunismu. Z různých stránek, často účinněji než se daří Ústavu pro studium totalitních režimů. Odhalují složky bezpečnostních složek, zločiny Pohraniční stráže na hranicích „studené války“, zveřejňují krycí agenty rozděleného světa, nastavují tváře doby v dramatických příbězích světa za i před „železnou oponou“.
Včera psali o úspěších sovětské kosmonautiky, reportáže o strážcích hranic a kriminální příběhy o rozkrádání socialistického majetku, třicet let píší a vydávají knihy o zákulisí práce tajných služeb, zvláště KGB nebo Stasi.
Jednotlivě, se zpožděním polévají symboly doby a upínají sochám na hrdla oprátky.
Někteří z omilostněných od dědičného hříchu nás v redakci tehdy vcelku populárního týdeníku Světa v obrazech nahradili i střídali. Měli na klopách placky „Havel na Hrad“ a trikolóru za čepicí.
Dílo zkázy dovršili.
Život šel a jde pořád dál. Kupředu pravá, byli jsme občany druhého řádu.
Nedávno se mne jistý neznámý optal, jak jsem mohl vytvořit v roce 2019 fotoknihu s čínským fotografem: „Člověk – fotoportréty.“
Považoval jsem jeho dotaz za urážlivý; prý se tohoto neznámého muže někdo dotazoval na moji spolupráci s Číňanem. Kdybych se obrátil na Policii ČR, která má pomáhat a chránit, nic bych se nedozvěděl. Její součástí, už s koncem SNB, nejsou kdysi vžité odbory Státní bezpečnosti – StB. Všechno přešlo jinam; další mé soukromé pátrání by mi však nic nevyvrátilo. Vždyť kolem nás dneska existují nejenom zvídavé kamery (máme jich už skoro kolem dvou tisíc), existují nařízené odposlechy, speciální zařízení ve vybraných ubytovacích zařízeních, vetřelci do soukromí, ale světe, drž se – existuje i rozvětvená síť donašečů, práskačů, ochotných Bretschneidrů. Obávám se je nazývat agenty.
Situaci chápu, obrana a bezpečnost státu má racionální jádro i v nynějším světě. Síť má své opodstatnění; trochu mi však nejde na rozum, že existuje i velmi rozvětvená agenturní spolupráce s četnými spřátelenými zařízeními, které aktivně operují na území České republiky. Nevybírají si oblasti svého zájmu. A sahají do nejvyšších pater české politiky. Jsou i proevropské a internacionální.
Vždy jenom v našem bytostném zájmu? O tom silně pochybuji; jedinci, vybraní a mnohonásobně zvolení europoslanci Evropského parlamentu z České republiky mi to nadosmrti vyvrátili.
Jsou to ještě pořád v profesním zařazení nebezpeční agenti, jako byli včera, nebo jde již tentokrát o opravdové vlastence? Jako je tomu prý v celém „demokratickém světě“?
Nerad bych se dožil podobné doby, kdy zase vyjdou v masovém nákladu nové tzv. Cibulkovy seznamy. A sestra bude opět soudit a obviňovat bratra, že se zapletl.