VÁCLAV FRANC

„Tak Irma to má už taky za sebou,“ povzdechl si Eduard Mlynář u televizní obrazovky.

Mladá hlasatelka ve večerních zprávách dojatě sděluje národu: „Dnes odpoledne zemřela v motolské nemocnici po krátké těžké nemoci ve věku 84 let jedna z největších českých hereček Irma Hojná. Naší divácké veřejnosti se nesmazatelně vepsala do paměti celou řadou postav, namátkou vzpomeňme barmanku ve filmu Jaro v nedbalkách, úřednici Janu ve filmu Padělky nebo život či manželku Hedviku primáře Krále v televizním seriálu Operace se zdařila, pacient zemřel. Velkých rolí byl bezpočet, ať už na divadle, v televizi či filmu. Do posledních chvil svého plodného života stála na divadelních prknech, které tolik milovala, které pro ni znamenaly život. A přitom život se s ní vůbec nemazlil. Právě naopak. Jako mladá dívka musela projít strašnou zkušeností se sovětskými vojáky, kteří ji na sklonku války znásilnili. Tím víc měla odvahy do života. Nastartovala ji pro velké herectví, mistrovství v nejryzejším slova smyslu, spojené s člověčenstvím. Irma Hojná byla v minulosti za svoje občanské postoje postihována komunistickým režimem řadou zákazů, hlavně po roce 1968, ale vždy si našla cestu k divákovi svým upřímným hereckým i občanským postojem. Za svoje neohrožené projevy a sympatie s disentem, zejména v 80. letech, byla po roce 1989 vyznamenána profesním oceněním, v roce 1992 Cenou divadelní akademie za celoživotní činnost a v roce 2010 u příležitosti 80. narozenin převzala od prezidenta republiky státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury. V Irmě Hojné ztrácí naše kultura ženu bojovnici, která i přes nelehký životní úděl neměnila svoje občanské postoje.“

„Tak to vidíš, Robine,“ promluvil Eduard Mlynář na svého jezevčíka, jedinou živou bytost, která mu na sklonku života zůstala věrná. I Robin se na křesílku napřímil, jako by chápal vážnost situace.

„Jak je to dávno, co jsme spolu hráli divadlo?“ začíná vzpomínat prošedivělý důchodce na roky dávno odváté životem. „Pohádku O moudrém zlatníkovi. Kdo jiný by mohl hrát princeznu než Irma. Naše Irmička, jak jí říkal táta. Ona byla talent už jako dítě. My jenom odříkávali roli jako básničku, ale ona hrála celým tělem. Už tenkrát byla krásná, ty její dlouhé blond vlasy, vysoká byla a ze všech holek ve třídě jí nejdřív rostla prsa. Však jsme do ní byli pobláznění všichni, nejvíc Olda Čermák; jak já mu záviděl, že hraje moudrého zlatníka, protože na závěr mohl dát Irmě pusu, pochopitelně takovou dětskou, to bylo v roli. Jak jsem zazlíval tátovi, že mě jako kantor a režisér v jedné osobě neobsadil do role zlatníka. Záviděl jsem klukům, že mohli Irmu vyprovázet ze školy. Já nemohl, já bydlel ve škole u náměstí, ale Irma až na okraji Hrádku. Měla přísného otce, moc přísného, chodil ve vysokých holínkách, z toho jsme měli strach. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby nepřišla ta válka?“

Robin si položil hlavu na opěradlo křesla a jeho oči se chápavě zaposlouchaly do monologu stárnoucího muže.

„Večer se na Irmičku podíváme v televizi,“ ukončil řečnění Eduard. „Taky bych se měl podívat na materiály, co mám ve skříni. Už kvůli tátovi!“

---

Druhý den při pravidelné procházce s Robinem a věrnou hůlkou, která Eduardovi usnadňovala chůzi, si koupil ve stánku svoje tradiční Naše Noviny. Hned na titulní straně uviděl svoji Irmu.

ZEMŘELA VELKÁ OSOBNOST ČESKÉ KULTURY! Včera odpoledne zemřela v motolské nemocnici po krátké těžké nemoci ve věku 84 let jedna z největších českých hereček Irma Hojná… Nikdy neustoupila ze svých postojů, názorů a pravd. Jako mladá prožila znásilnění sovětskými vojáky… Nikdy se nezaprodala za mrzký peníz totalitnímu režimu, nikdy nepodlehla vábení sirén a nestala se lacinou šmírou na prknech, které znamenají svět… na sklonku života, kdy již jen stěží mohla vykonávat svoje milované povolání, v jejím případě spíše poslání, stála na straně svobody a pravdy… v našich vzpomínkách zůstane navždy zachována v četných rolích neohrožených žen, jež vždycky pozvedly hlas, když se spravedlnost vytrácela, kdy bezpráví bylo povýšeno na právo, kdy lidská důstojnost byla zašlapávána do země… nikdy nezapomeneme!“

V klidu domova si Eduard ještě jednou pročítá noviny. „Já bych málem zapomněl, chtěl jsem se podívat na ty staré materiály,“ podíval se vyčítavě na Robina. „A ty mi nepřipomeneš!“

Vyndává zašlé krabice plné starých papírů a fotografií: „ Tady to je. Já už to pomalu všechno zapomněl, ale …“ těžce vstává z bolavého kolena.

„Tak to vidíš, Robine, jednou to stejně někdo vyhodí, koho by to zajímalo. Jen mě mrzí, že jsem tátovu památku neočistil, on přece za nic nemohl.“

Chvíli listuje. Bere do ruky dopis, pomalu se rozpadá, stokrát překládaný, někde nejsou písmena ani čitelná, jak ukápla občas slza. Pak začne potichu číst: „Moji nejdražší, odpusťte mi, že jsem se dobrovolně rozhodl odejít z tohoto světa. Ale nemůžu už dále snášet všechny ty křivdy, lži a ponižování. Moje milovaná Marie, děkuji Ti za vše, co jsi pro mě v životě udělala, jak jsi snášela útrapy posledních let, kdy jsem nemohl být Tobě oporou. Děkuji Ti, že jsi mi dala syna, řádně jej vychovala v úctě k pravdě a spravedlnosti.

Můj milovaný Edo, věřím, že časem pochopíš, že jsem nemohl jinak, že časem pochopíš, proč jsem dobrovolně odešel z tohoto světa, což možná dnes nechápeš. Přeji ti šťastnější život, poslouchej maminku, buď v životě spravedlivý, uč se a nikdy se nenech zlákat lží, abys dosáhl výhody nebo si tím třeba i zachránil život.

Dnes už vím, že jsem se měl raději vzepřít svému našeptávači, ale můj strach, ne o mne, ale především o Vás, mí nejdražší, o Vaše životy, mě přinutil zlu neodporovat. A v tom je moje chyba největší, za kterou jsem draze zaplatil a dnes zaplatím tím nejcennějším, co mám, svým životem. Vyhrožoval mi, že skončím jako kolega Macek, že to taky zařídí a já raději sloužil.

Vězte, že jsem nikoho neudal, nikomu neublížil, ani nepřitížil. Naopak v těch dobách temna jsem se snažil skromně pomáhat pravdě a spravedlnosti. Vím, že se u nás říká, že mám na svědomí smrt kolegy Macka, ale není to pravda.

Možná, že kdybych tenkrát jednal rozhodněji, skončil bych v lágru nebo na šibenici, děti by se o mně učily jako o hrdinovi a ne jako o zrádci a kolaborantovi.

Drahá Marie, ty sama nejlíp víš, že jsem se nikdy necítil být Němcem, že jsem miloval českou vlast, české dějiny, českou literaturu, Masaryka a Beneše. Nakonec i ty, můj drahý Edo, jsi důkazem mé oddanosti presidentu Benešovi, neboť neseš jeho jméno. Nikdy jsem nezradil svoji víru ani vlast. Možná jednou bude očištěno i moje jméno. Ještě jednou Vás prosím za odpuštění a oba Vás líbám. Váš milující manžel a otec Rudolf Müller 3. II. 1948“

Má slzy na krajíčku. „Vidíš, Robine, takhle skončil můj táta.“ Bere do rukou fotografie. Uvědomuje si, jak byl jeho otec Rudolf vlastně mladý, když dobrovolně odešel z tohoto světa. „Otec, neuměl ani pořádně německy, věřil v Masaryka, v Beneše, v první republiku. A jak byl přísný, když nás učil ve škole. I když jsem všechno napsal dobře, tak jsem dostal jedna mínus nebo dvojku, aby ostatní děti neřekly, že mně nadržuje. Několikrát jsem mu říkal, že je to nespravedlivé, ale on mi vysvětloval, že život není peříčko, že se mi to bude v životě hodit, že si na něj ještě vzpomenu. A taky jsem si na něj vzpomněl, mockrát.“

Robin už zase poslouchá svého páníčka.

„Copak by můj táta někoho udal nebo přived do koncentráku? Ale vysvětluj to lidem.“ Chvíli bylo ticho. Robin zpozorněl a tušil, že se děje něco ošklivého. Nastražil uši a byl připraven svého páníčka bránit.

„Dobře jsem udělal, že jsem odešel z Hrádku, když ani máma tátu dlouho nepřežila. Ona věděla nejlíp, že táta byl bez viny. Trápila se, hrozně v těch prvních letech po válce zestárla. Snažila se lidem vysvětlovat, jak to bylo, ale nikdo ji nechtěl poslouchat. Nikdo. Chřadla, někdy mám dokonce pocit, jestli tomu infarktu nepomohla, ale… chtěla strašně za otcem, nechtěla už žít v tom poválečném světě. Přišlo mně, jako by se usmívala, že už má pozemské starosti za sebou, že už je u Rudy, tak říkávala tátovi, když na něj vzpomínala.“

Chvíli bylo ticho, jen nástěnné hodiny odpočítávaly neúprosně čas.

„A pak jsem si změnil jméno, Eduard Müller, Eduard Mlynář, bylo to tak lepší, všechno, co jen připomínalo, Německo bylo podezřelé. To jsem si slíbil, že jednou musím vypátrat pravdu. To kontakty s Hojným mu zlomily vaz. Pochopitelně, že měl několik svědků, kteří svědčili v jeho prospěch, ale stejně to bylo málo.“ Připadal si jako obhájce při závěrečné řeči.

„Dostal sice jen pár měsíců, ale pro nevinného člověka to byl strašný trest. Ten nešťastný dopis, ve kterém otec žádal, aby se Hojný přimluvil u zkoušky z němčiny.“ Eduard bere do ruky další lejstro: „24. 5. 1942 Odbornému učiteli Rudolfu Müllerovi z hlavní školy v Hrádku vystavuje se toto vysvědčení. Prosím tohoto muže při zkoušce bráti v ohled, tentýž je německy smýšlející a tvoří výjimku od ostatních učitelů. Heil Hitler W. Hoffmann“

„A vlastně ten dopis dokazuje, že táta nebyl žádný Němec, ani německy pořádně neuměl. Ale Hojný se za něho přimluvil u Moravce, aby udělal zkoušku z němčiny, postaral se prostřednictvím Hellerové a Ticháčka, že okresní vedoucí NSDAP Hoffmann vydal pro předsedu zkušební komice Němce Zimpricha…“ čte Eduard a už má zase oči podlité vodou.

„Hojný mu pořád tvrdil, že je Němec, že by se měl rozpomenout, kam patří. Táta se jen bál, ale nikoho neudal. Nakonec se vrátil z kriminálu před vánočními svátky v sedmačtyřicátém; kdybys ho viděl, Robine. To už nebyl on, jen posedával, pořádně s námi slovo nepromluvil. Jednou se ho máma ptala, ale jen mávnul rukou. Nic neřekl. A pak… vrátil jsem se domů z práce a máma mi řekla, že táta ještě není doma. Chodíval vždycky kolem čtvrté z fabriky. Dělal ve skladu, učit už ho nenechali. Hledal jsem ho a na půdě… jako dneska to vidím, jak tam ty nohy … “ Teď už se Eduard vodopádu slz neubránil.

„Robine, já hlupák jsem si myslel, že třeba z neopatrnosti táta někde něco řekl, že prostě toho kolegu Macka má na svědomí, takový jsem byl hlupák. Proto se táta oběsil, ale pak mi to nedalo a jednou, tady to někde bude…“ chvíli se přehrabuje v papírech.

A už zase čte:

Výpověď Antonína Smutného, dělníka na dráze. Od listopadu 1941 vězněn v Buchenwaldu, vrátil se domů v květnu 1945, s výše jmenovaným sepsal kronikář Hrádku

V. Provazník dne 12. listopadu 1947.

Byl jsem uvězněn krátce po zatčení v říjnu 1941 na cele společně s Karlem Vránou, toho jsem znal, pracoval jako dělník na pile. Pokud vím, tak se Vrána nevrátil z koncentráku, asi zahynul za války, neboť nás krátce po onom případu, který chci vypovědět, přeložili každého na jinou celu a víc jsem jej neviděl.

Věděl jsem, že Vrána roznáší nějaké letáky a sháněl jídlo pro děti a manželky těch, které sebralo gestapo. Ale víc nevím, protože v té době, bylo lepší nic nevědět, protože by to z vás mohli vymlátit. Taky jsem se Vrány na nic neptal, jen jsem se dotazoval, koho všechno sebrali, ale on taky nevěděl nebo ke mně neměl žádnou důvěru.

Pak k nám na celu přidali dalšího muže, v první chvíli jsme si mysleli s Vránou, že je to provokatér. Vypadal nápadně, odlišoval se od nás, byl drobné postavy, nosil brejličky. Myslel jsem si, že je to nějaký úředník. Představil se jako učitel Václav Macek. Vůbec dost mluvil, jako by chtěl ten svůj příběh někomu říct, než umře. Já ani Vrána jsme ho před zatčením neznali. Jen jsem si v duchu říkal, že jestli vydrží výslech, tak to bude zázrak. Spíš jsme mluvili vyhýbavě a on si dal obličej do dlaní a naříkal, že to bude jeho konec, že mu ani my nevěříme. Věděli jsme, že do cely nasazují provokatéry, mysleli jsme si, že je to taky provokatér.

Za pár hodin pro Macka přišli k výslechu. Večer ho dovlekli na celu, krev mu tekla všude, košili měl rudě červenou, chroptil a mysleli jsme si, že je to jeho poslední hodinka. Snažili jsme se mu pomoci, dávali mu obklady, těžce mluvil, měl i vymlácené zuby a v ruce držel skla z těch učitelských brýlí.

Po chvíli se uklidnil a zdálo se nám, že spí. S Vránou jsme se střídali a pozorovali, jestli ještě žije. Kolem půlnoci se najednou posadil a řekl nám: Chlapi, otočte se, já to budu muset skoncovat, protože bych to příště nevydržel. Dělejte, že spíte, abyste z toho neměli malér. Naštěstí o mně nic nevědí, kdybyste to přežili, pamatujte si, že mě udal Josef Hojný.

Vrána mu chtěl něco říct, ale on jen pomalu zvednul ruku a naznačil, abychom byli ticho a otočili se.

Otočili jsme se. Pomalu jsem nemohl ani dýchat, nic jsem neslyšel, jen jak křuplo sklo z těch jeho brejliček, pak takové krátké syknutí a pak už nic… chvíli jsme čekali, co bude dál. Neodvážil jsem se ani otočit, až po delší době, Vrána vstal a šel k učiteli Mackovi. Z obou zápěstí mu tekla krev, trochu jako by chrčel, ale jenom chvíli… Ještě chvíli jsme pro jistotu počkali, aby už byl opravdu po smrti. Potom Vrána zabušil na dveře. Vtrhli k nám do cely, oba nás odtáhli k výslechu, ale já tvrdil, že jsem spal, že nic nevím. Dostal jsem hodně ran, ale nic jsem neprozradil. Takže mohu odpřísáhnout, že mi učitel Václav Macek řekl, že jej udal Josef Hojný.“

„Tak to slyšíš, Robine, řada lidí nepřežila, jiní se báli, další měli špatné svědomí. Něco se ztratilo, ale nakonec jsem svou vytrvalostí došel k cíli. A to jsem zjistil, že Macek měl doma ukryté knihy a byl v kontaktu na jednoho, co bojoval ve Španělsku, nějakého Šulce, v okolních lesích se schovával. Macek mu nosil jídlo. I když se mi to nepodařilo potvrdit, myslím si, že Macek si myslel, že jej sebrali právě kvůli tomu. Při výslechu zjistil, že o španělákovi nic nevědí. Musel to být silnej chlap, tady vnitřně a…“ odmlčel se Eduard. „Ach jo, Robine, já už jsem tak starý… jako ty, potvoro jedna,“ položil dokumenty na stůl a chtěl položit ruku na srst svého jediného posluchače, když zazvonil zvonek.

„Kdo to může být?“ K Eduardovi už dávno nikdo nechodil, nakonec zůstal sám, ani se neoženil. Chvíli trvalo, než se došoural ke dveřím. Robin mu byl v patách. Zvonek zatím několikrát nedočkavě zazvonil.

„Kdo je to?“ řekl Eduard a dveře zajistil řetízkem. Nemá zájem o nějaké podomní obchodníky se starými hrnci.

„Dobrý den, já jsem Michal Forejt z Našich Novin,“ ozývá se za dveřmi.

„Co si přejete?“ nedůvěřivě vyzvídá Eduard.

„Nezlobte se, že obtěžuji, ale dostal jsem na vás kontakt od pana Oldřicha Čermáka z Hrádku, respektive od jeho dcery, prý jste spolužáci a chodili jste do školy s Irmou Hojnou?“

„To je pravda, ale co potřebujete ode mne?“

Novinář Forejt doufá, že tentokrát našel zlatonosný zdroj informací. S Čermákem to byla slepá stopa. Alzheimer. A kdo ví, co je Mlynář zač, je stejný ročník jako sklerotik Čermák? Jestli je tady zbytečně, šéf ho přetrhne. A uzávěrka se blíží. Konečně se dveře otevřely.

„Já jsem novinář z Našich Novin, víte, já musím napsat do sobotní přílohy sadu reportáží o zemřelé Irmě Hojné a hledám všechny, kteří s ní přišli do styku a mohli by…“

Robin si hosta pozorně prohlíží. Zavrčí, asi se mu nelíbí.

„Robine, dej pokoj,“ okřikne jej Eduard.

„Víte, děláme magazínovou přílohu o paní Irmě, je to docela kláda, potřeboval bych hlavně věci kolem jejího znásilnění na konci války, jestli o tom něco víte?“ kuje železo mladý novinář.

„Mladý muži, co vy víte o válce,“ trpce se pousměje Eduard, když už sedí v pokoji. „Můžu nabídnout kávu?“

„Nezlobte se, ale fakt spěchám,“ omlouvá se Forejt. „Já bych potřeboval hlavně to znásilnění…“

„Když jsem viděl Irmu v televizi, tak jsem si vzpomněl a teď se tady právě přehrabuju všemi těmi materiály kolem naší Irmičky, je toho hodně, jestli vás to bude zajímat, tak je vám to k dispozici, budu rád, když někdo konečně napíše pravdu, vnese do celé té záležitosti světlo, já totiž…“

„Nezlobte se, ale já opravdu nemám moc času, ty materiály to je paráda, super, to bych si vzal, že bych to prostudoval v redakci, ale teď…“

„Třeba by vás zajímalo, že Irma psala dopis Hitlerovi k narozeninám, tady máte český překlad a opis, našlo se to v materiálech jejího otce.“

Forejt rychle přelétává očima po listu papíru:

Můj Vůdče, jako žákyně školy v Hrádku nad Lesy osměluji se Vám napsat nejvroucnější přání k Vašim narozeninám s přáním zdraví a završení Vašich nelehkých úkolů v boji za novou Evropu, jakožto s přáním, abyste nadále držel ochrannou ruku nad naším národem v rámci Protektorátu Čechy a Morava. Věřím, že ve Vaší osobě nacházíme jistotu, jak bylo určeno prozřetelností, když stanovila, že na této půdě budou vedle sebe žíti Čech a Němec ve společenství. Tj. naše svoboda, svoboda českého národa v Říši velkoněmecké. Půjdeme tak, aby dva národy byly národ jeden, v jedné Říši s jedním vůdcem ve víře v Boha a ve vítězství nového světového názoru. V těchto zásadách chci žít, jak mi velí mé přesvědčení.

To slavnostně prohlašuji u příležitosti Vašeho životního jubilea, tomu chci s láskou sloužit a napomáhat ke konečnému vítězství pod vedením Vůdce Říše německé Adolfem Hitlerem.

Vaše oddaná Irma Hojná

Dne 20. dubna 1942 v Hrádku nad Lesy“

Eduard si při čtení té Irminy slátaniny představoval, jak Irma sedí u stolu, okusuje násadku pera a čeká, zatímco otec diktuje:

„Tak piš,“ naklání se otec nad dopisní papír.

Na první řádce trůní dvě slova „Mein Führer“, Irma neví, jak dál.

„No tak, piš,“ povzbuzuje dceru otec, „als Schüler von der Schule…“

Irma začíná psát, pere se s každým písmenkem. Němčina jí moc neleze do hlavy.

„Jak se píše Schüler? Co to píšeš?“ záhlavec přistane na světlých vláscích dívenky. Má z otce strach. Škrtá a píše dál.

„Co to je za čmáraninu? Vem si nový papír!“

Irma poslušně vezme nový papír.

„Co z tebe, holka, bude? Ani německy pořádně neumíš. A pořádek, to je to nejdůležitější, pořádek a řád! A ty! Podívej se na sebe, takhle se chová německá dívka?!“

Irma krasopisně nadepisuje. Dává si maximálně záležet, aby byl otec spokojen. Chce, aby nekřičel. Píše: „Mein Führer!“

Otec si připadá jako „Führer“, rozhoduje, velí, i když zatím jen dceři Irmě, ale už brzy přijde den: „Der Tages komm…“

„To je hustý, to bych si s dovolením vzal, ale víte, mně by přece jen zajímalo, jak to bylo na konci války, to znásilnění…“ naléhá Forejt. Jestli z toho dědka nevytáhne nějakou pikantnost, tak je v háji. Vypadá, že by mohl něco vědět, ale jestli se bude vykecávat o blbostech… Zase bude mít jen takové obecné plky, co budou mít všude, v Zítra, v Mladé budoucnosti, v Bliku… prostě všude.

Eduard je spokojen, konečně se někdo dozví pravdu. Čekal dlouho. Už nevěřil, že by v dnešní době, kdy pravda dostává na frak, mohla ještě někoho zajímat. Irmě to neublíží, té nechtěl ublížit. Tak že by přece jenom na slovech pana prezidenta něco bylo: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!

„Moc toho tedy nevím o konci 2. světové války a jejím znásilnění. Bylo mi sotva patnáct a…“

„To chápu, ale informací je hrozně málo…“ snaží se vymámit z jalové krávy tele Forejt.

„Opravdu nevím. Bydleli na kraji městečka. S takovou věcí se patnáctiletá holka nebude chlubit. Ještě v květnu Irma i matka zmizely. Říkalo se na Moravu, odkud Irmina maminka pocházela. Hojného sebrali, byl ve vazbě a potom odsouzený za kolaboraci.“

„Za kolaboraci?“ podivil se Forejt. Tomu dědkovi fakt přeskočilo, co to tady kecá, nějaký dopis Hitlerovi. Zase má smůlu jako s tím Čermákem.

„Za války udal učitele Macka a měl toho na svědomí víc, tady mám protokoly ze soudu po válce, jestli vás to zajímá,“ Eduard hledá v materiálech. „Třeba tady mám spisy při líčení před Lidovým soudem, kde byl Hojný usvědčen, že podle informací Gestapa v Praze byl okresním zpravodajcem Moravcovy tajné bezpečnostní služby a…“

„Rád si to přečtu,“ povzdychne si Forejt, „ale víte, mě by zajímalo to znásilnění,“ jako zaseknutá gramofonová deska vrací k tématu Forejt.

„Hojný ve vězení zemřel, říkalo se všelicos, že mu někdo ve vězení pomohl na onen svět. Víte, ani bych se nedivil. Umřel na jaře 1947, ale… “ vedl si svoji Eduard.

„Ale to znásilnění,“ Forejt nervózně pokukuje po hodinkách. Uzávěrka jej tlačí.

„Tady třeba Hojný píše,“ vytáhl ze spisů jeden list Eduard: „V roce 1940 vydal jsem protižidovskou knihu Národ bez ctnosti, která byla mimo jiné přijata s pochvalou i od hlavního archivu NSDAP v Mnichově. Moje paní vydala ilustrovanou knihu Arijské pohádky. Pracuji pro národně socialistické hnutí veřejně přednáškami a novinovými články. Na výzvu mého dobrého přítele nynějšího ministra Emanuela Moravce napsal jsem rozsáhlou knihu Základy národního socialismu, která nebyla nedostatkem papíru vydána.“

Asi se zbláznil, myslí si Forejt, kdybych tohle přinesl do redakce? Jak bych asi dopadl? „A to znásilnění?“ naléhá.

„Nevím, ale myslím si, že si to nevymyslela. Já to četl v těch jejich pamětech, jak jen se ta kniha jmenuje, já ji tady někde…,“ Eduard se zvedá a jde ke knihovně.

„To teď není důležité,“ pospíchá Forejt. „Co ti vojáci udělali, to je přece strašné, patnáctiletá holka a u hlavy samopal…“ snaží se vyburcovat Forejt pamětníka.

Eduard se u knihovny zastaví: „Já nechci dělat těm vojákům advokáta. Mladá holka, ničemu pořádně nerozuměla a za otce nemohla, ale…“

Tak je to v háji, pomyslí si Forejt, tady taky nic. Můžu to zabalit, protože do uzávěrky je pár hodin a šéf ho roztrhne jako hada.

„Mám svoji vlastní teorii, trochu mě k ní navedla paní Břízková…“ rozpovídá se Eduard.

„Kdo? Břízková? Kde bych ji našel?“ chytá se stébla naděje novinář. Zapíná diktafon.

„Ta už taky nežije, ale… těsně po válce vypravovala, že když přijeli Rusové, pořád se ptali, kde jsou fašisti. A její muž ukázal směrem na obec, že tam je jeden fašista! Vojáci jeli směrem k baráku, kde žil Hojný. Nebyl doma, ale Irma ano, nakonec nikdo je v Hrádku neměl moc v lásce. Hojný se choval povýšeně jako nadčlověk, jak to hlásala ta jejich teorie. A tak se třeba někdo i rád pomstil…“

„Víc nevíte?“ zklamaně vypnul novinář diktafon.

„Nevím, ale na Irmu často vzpomínám, když pak hrála ve filmech… byla krásná jako děvče, ale vyspěla, byla to krásná ženská. Jen jsem u těch filmových rolí měl takový divný pocit, já měl polepený kádrový posudek, protože můj otec byl jako kolaborant odsouzený, i když to kolaborant nebyl… kdyby vás to zajímalo…“ ukazoval Eduard na papíry na stole.

Forejt se zvedl.

„Ona, dcera fašisty, se producírovala po filmovém plátně, jako by se nic nestalo. Občas jsem doufal, že Irma řekne, jak to bylo za války, kdo byl její otec, ale nedočkal jsem se. Ptal jsem se, jestli měla odvahu říct pravdu alespoň svým dětem. Jaké měla pocity, když psala blahopřání Hitlerovi? A kdy se vlastně víc musela přetvařovat? Jestli tenkrát nebo v těch dalších poválečných letech? Jestli ji hryzalo aspoň občas svědomí a strach, že pravda jednou vyplave na povrch? Vidíte, chtěl jste znát odpovědi a zatím jsem já vás zahrnul spoustou otázek, na které neznám odpovědi,“ zakončil svoji meditaci Eduard.

„Nezlobte se, to co říkáte je strašně zajímavé, ale čas mě tlačí,“ novinář byl na odchodu.

„Vezměte si všechny materiály, všechno, všechnu pravdu o Irmě, ať se lidi dozví konečně pravdu…“

„Děkuji, moc děkuju, moc jste mi pomohl, to jsou hrozně zajímavé a důležité informace, určitě je použiji v zítřejší příloze,“ rychle bere papíry a pospíchá ke dveřím.

„Já vám děkuju. Už jsem nevěřil, že to někoho bude zajímat,“ na chodbě si tisknou ruce jako dva velcí přátelé.

Eduard s Robinem osaměl. „Tak vidíš, Robine, konečně se mi podařilo očistit jméno mého otce,“ podívá se na otcovu fotografii, pohladí ji pohledem, „konečně se dočkáš, tati, a já budu moci v klidu umřít. Už se těším na zítřejší noviny, bude tam příloha o Irmě a o tobě, tati… pojď sem, ty potvoro chlupatá, já mám takovou radost.“ Robin vrní na klíně svého pánečka, který jej dlouze hladí.

---

Ráno Eduard nemůže dospat, rychle bere vodítko. Robin už kňučí u dveří. Dneska nepůjde oklikou, ale přímou cestou do trafiky pro noviny. Už se nemůže dočkat, po tolika letech, bezmála sedmdesáti.

Drží noviny v ruce. „NAŠE PANÍ IRMA HOJNÁ! Vidíš, Robine, je to tady! NAŠE PANÍ IRMA HOJNÁ!“ Směje se jako malé dítě. Takovou radost už neměl dlouho. Očima přelétne stránku, dole si všimne jména redaktora: Michal Forejt! Rychle si sedá na první lavičku, vyndává brýle z pouzdra. „To je on, Michal Forejt. Tak jak nám to napsal?“

Noviny jsou vyplněny spoustou fotografií z Irminých velkých rolí. „Ale sluší jí to, viď,“ ukazuje rozesmátý Edurad noviny jezevčíkovi.

Kdo by z našich čtenářek neznal usměvavou a laskavou tvář herečky Irmy Hojné, jistě si ji vybavíte především v roli Hedviky, manželky primáře Krále v seriálu z nemocničního prostředí Operace se zdařila, pacient zemřel…“

Tady vzpomíná na Irmu kolegyně z divadla: „Ona byla opravdová, nikdy si na nic nehrála, milovala pravdu, vlastně miluje, protože já věřím, že se zase vrátí na prkna, které znamenají svět. Škoda jen, že minulý režim tolik pošramotil naše charaktery, že nedovolil velikánům, jako byla Irma ukázat svoje velké mistrovství. Bohužel, ty roky naší generaci už nikdo nevrátí.“

Eduard Mlynář sedí na lavičce, nevšímá si ani Robina, ale ten nemá na skopičiny náladu, tuší, že se dnes děje něco pro jeho páníčka důležitého.

„Tak tady to taky není,“ otáčí další list Eduard. „Další celebrita vzpomíná na Irmu, tak tady to bude, to je to znásilnění… to ho zajímalo nejvíc.“

Čte, jak sama Irma v nějakém rozhovoru na znásilnění vzpomíná: „Na znásilnění žádná žena nevzpomíná ráda. Navíc jsem byla ještě dívka, naivní a izolovaná od krutostí světa. Snažím se tu hroznou zkušenost ze života vytěsnit, nerada se k tomu vracím. Ale můj život tento hrůzný zážitek provází stále.“

„Tady je o jejím otci,“ s nadějí čte Eduard dál noviny: „Otec za 1. světové války narukoval a prošel jako legionář anabázi přes celé Rusko do Vladivostoku. Vrátil se domů v roce 1920. Bojoval proti bolševikům, a když se vrátil, rozhodl se u armády zůstat. Často se stěhoval od posádky k posádce. Byl zvyklý velet, rozhodovat a nést zodpovědnost za sebe i druhé. Těžce prožíval konec Československa. Byl za války v odboji. Neseděl se založenýma rukama, byla to vlastně povinnost bojovat, zvláště pro legionáře, účastníka bitvy u Zborova, ale byla jsem dítě a dětem se takové věci neříkaly, protože stačilo málo a celá rodina skončila v koncentráku nebo přímo na popravišti. A po válce nebyl čas ani si o všem v klidu promluvit, protože otec měl řadu povinností. Nakonec toho na něj bylo mnoho a brzy po válce zemřel.

Kdyby se dožil února 1948, určitě by skončil špatně… Jak říkával tatínek, každá negativní zkušenost může člověka posílit, když se z ní poučí. I já jsem se v životě neustále učila a vlastně učím dodnes. Nemusím se stydět ohlédnout se za sebe. V dobách, kdy se vyplatilo mlčet, přitakávat a hřát se na výsluní režimu, jsem nemlčela, třeba i nehrála, ale prožila jsem svůj život v pravdě. A kdybych dostala druhou šanci: Nežila bych jinak!“

Nevěřícně kroutí hlavou, to snad není možné. Redaktůrek nic nenapsal o fašistické minulosti Irmina otce, natož o nějakém učiteli Müllerovi, ani slovíčko, ani zmínku. Listuje přílohou dál. „Tady!“ úlevně vykřikne. „Tady je něco o mně,“ jakoby omluvně se pokusí usmát. Ale „…Irmin spolužák a rodák z Hrádku Eduard Mlynář vzpomíná, jak brutálně na sklonku 2. světové války znásilnili sovětští vojáci…“

Eduard smutně upustil noviny. Brýle obřadně uložil do pouzdra.

Robin nechápavě sledoval počínání páníčka, že by to byla nějaká nová hra?

Šouravým krokem se stařec a jeho pes vydali k domovu.