MILAN BLAHYNKA

Moc se mi líbí snad vůbec nejkratší báseň ve sbírce NEPOKOJNÁ STRIEBORNÁ MOLEKULA, Priestor medzi mužmi (Spolok slovenských spisovateľov, Bratislava 2019, 68 s., fotografie Antonína Bosáka, neméně působivá obálka Milana Senka), verše pod třemi hvězdičkami, tj. bez názvu: („vravíš / hľadajme toho koho milujeme) / veď nič iné sa hľadať nedá / možno okuliare.“ Nad jinou o pouhých čtyřech řádcích (Úschovňa veršov) vyniká nejen méně slovy, ale hlavně humorem, který její náběh ku kýči o lásce elegantně zachraňuje věcnou pointou „možno okuláre“. Autorka sbírky Lydie Romanská, jak dokládá její minisnímek na zadní měkké desce, brýle nenosí, má je jen na čtení a není to slovenská jmenovkyně české autorky, tak jako M. (sice Miloslav, ale na Slovensku známý jako Milan) Blahynka (slovenský kritik a esejista), jsem nebyl já, byť ho pár dobráků v době dělení ČSR zlovolně ztotožnilo se mnou. Romanská je děvucha ze Svinova, která má Slovensko ráda jako mnozí z nás, ale navíc nejen pořídila a přeložila „Výběr básní z knih pěti současných slovenských básníků“ Být knihou a v rukou se ti otevřít (2019), ale ještě si opovážlivě dovolila napsat celou svou zatím poslední sbírku slovensky.

Nejsem s to odhadnout, jak tento nezvyklý počin může být přijat na dnešním Slovensku. Četl jsem však už jednu velmi kladnou slovenskou recenzi a redaktor sbírky, slovenský esejista a básník, jemuž důvěřuji, Peter Mišák, připojil na závěr knížečky kapesního formátu lapidární a pronikavou poznámku: „Fascinujúce je pozorovať toto kaleidoskopické skladanie a rozkladanie videnia svet(l)a. Na takúto poéziu treba mať nažitý vek celého ľudstva.“ S tím do písmene souhlasím, dodám jen: autorka „do vreciek s vesmírmi“ a do své „obavy z kozmického tresku“, „hodinu před polnocou“ vetkla snad všecky své erbovní motivy postele, kuchyně a zahrady, svou žízeň po lásce a taky svou provokativní erotiku. Protože český, jen na rychlé velké prachy orientovaný velkoobchod vede ze Slovenska jen drahé výtvarné a encyklopedické publikace, a malé knížky slovenské beletrie, natož s odpuštěním poezie, až na výjimky knihkupectvím neméně omezeným nenabízí, dovolím si tu uvést jednu celou báseň, v níž je Romanská celá: má název „ak mi ráno telefonuješ“ // možno som otvorila oči skor / ako si zdvihol ruku / skor vyšlahol behúň pod dverami / idem po ňom bosá / zastihneš ma neoblečenú / moja koža visí na ramienku / nie som v nej a ešte o tebe neviem / aby si ma dobehol stláčaš čísla / já zatiaľ natiahnem svoj neoprén / vynorím sa v plnom svetle / otvorím tvoj barytónový prívlastok / dvere už žiadnu rolu nehrajú.“

Opravdu, v této poezii žádné dveře, vrata, závory „žiadnu rolu nehrajú“, ale to není to hlavní, co chci k této sbírce říci. Za rozhodující, proč jí věnovat pozornost, mám průkopnickou odvahu moravské, vlastně slezské autorky, česky píšící po celý život (má na kontě na pětadvacet knížek poezie, prózy, esejistiky, střihla si i dvě monografie), napsat a na Slovensku publikovat verše ve slovenštině, českými básníky sice obdivovanou, ale osobně nevyzkoušenou. A tu nelze nepomyslet na Jana Kollára, který průkopnickou knihu slovenské poezie, Slávy dceru, napsal v první polovině devatenáctého století celou česky a do jeho rodné mateřštiny ji aspoň zčásti přeložil ve dvacátém století až Ľubomír Feldek. Čeština tehdy posloužila slovenskému básníkovi, aby jeho životní zaujetí došlo co k největšímu počtu čtenářů. Co však vede českou básnířku psát slovensky? Rozmar? Zdvořilostní skromná oplátka výměny role? Nebo prostá svévole a pýcha ukázat, co vše dovede?

Milan Kundera přešel na franštinu a dobyl doslova svět, jiní zkoušeli anebo i zkouší se štěstím vpravdě vrtkavě střídavým aspoň dočasně jazyk Goethův, ale co pro boha živého si Romanská slibuje od Slovenska, jehož počet potenciálních čtenářů je poloviční než u nás?

Jsem si jist, že to je další doklad básnické jasnozřivosti. Nejenže na Slovensku je čtenářská obec mnohem otevřenější než v českých krajích, hlavně v metropoli, ale básnická produkce je tam průkazně na vzestupu, je inspirativnější než gros krajově a lokálně rozdrobené básnické produkce české, jejíž vysokou úroveň zachraňuje pár velkých osobností doposud žijících a tvořících, s nimiž však národní společenská reprezentace, přímo tragicky rozpůlená, téměř vůbec nepočítá, neschopna docenit význam a moc básnického slova. Nemyslím, že Nepokojná strieborná molekula strhne k následování početné české básnické talenty, aby hledaly i nalézaly svou možnost v hluboce mélické slovenštině, melodické, i když nerýmují a sázejí na volný verš (jak je tomu ve sbírce Lydie Romanské). Ale neprohloupí, když si při nejbližší cestě do Bratislavy nebo do Vysokých Tater Nepokojnou striebornou molekulu opatří a dají se nakazit její důvěrou v šance a budoucnost poezie.