JAROSLAV KOJZAR

Letadlo se pomalu snášelo. Cítil změnu rychlosti. Jako by ho tlačila neznámá síla do prsou. Byl připoutaný k sedadlu a ani nevnímal, jak stoj klesá z několikatisícové výšky dolů. Mělo to trvat několik minut, ale jemu se zdálo, jako by to všechno trvalo věčně.

V tisícině vteřiny, možná, že šlo přece jen o několik vteřin, si uvědomil, že někde za ním je v rakvi mrtvý člověk. Voják, který zahynul ve válce a on je jedním z těch, kteří ho vezou domů. Hlavou mu neustále probíhal, od okamžiku, kdy se vznesli z rozjezdové dráhy mezi vysokými horami, jež předpokládala, že letadlo řídí „mistr pilot“, film, který nešel zastavit. Ten muž za ním, už položený v rakvi, zahynul kousek od něj. Bylo to před několika hodinami a ještě chvíli před tím s ním Tomáš hovořil. Byl trochu jiný, než ti druzí, kteří byli s nimi na misi. Na rozdíl od nich opravdu věřil v Pána, denně se modlíval a chodíval občas za ním, za svým kaplanem, protože přemýšlel o morálních křesťanských hodnotách světa, které upadaly a jako by se pak ztrácely v neohraničeném prostoru.

„Proč Bůh nezasáhl?“ Otázek bylo víc, když na trhu nedaleko jejich základny sebevražedný atentátník zabil sebe a několik dalších lidí, mezi nimiž byly především ženy a děti. Docela malé děti hrající si na silnici před domem a jimž se museli při svých kontrolních jízdách vyhýbat. Někdy Tomáš s nimi jel. Seděl uvnitř pancéřovaného vozu, z něhož bylo vidět jen malý kousek krajiny a byl tak chráněn proti běžnému útoku. Obyčejně však volil místo vedle „svého vojáka“.

Znovu mu něco v mozku připomínalo, že ten mrtvý za ním byl opravdu jediný věřící z celé jednotky. Chodili sice za ním i jiní, ale bylo to jen proto, že uměl poslouchat a mlčet a v pravé chvíli vyslovit pravé slovo. A snažil se i v osobních věcech pomoci. Ostatně byl pro to v semináři cvičený a později i v kurzech, které absolvoval. Jen klidný kněz schopný vyslechnout mohl mít v takových situacích úspěch. I ten „jeho“ za ním takto přicházel, když další atentátník zaútočil, ať již kdekoli v blízkosti jejich základny. Zajímavé bylo, že vojáci Tomášovy jednotky se z každého takového útoku vzpamatovávali dlouho, přesto, že se jich momentálně netýkal.

Přitom venku, za kasárnami, ti místní, ti postižení, jako by okamžitě na všechno zapomněli. Stačilo jim snad jen pomodlit se ke svému Bohu, a další den jako by bylo zapomenuto. Kdyby chtěl, mohl slyšet jen „Alláh je moudrý“. A on, Tomáš, na Alláha nevěřil, i když byl přece také Bůh. Jiný Bůh. Ale existují vůbec jiní bohové? Mohou být dva bozi anebo nemohou? To jim v semináři neříkali. To však byly otázky, které se nevyslovují, protože Bůh je skutečně jen jeden.

Ten voják za ním, „jeho voják“, tak o něm alespoň v duchu přemýšlel, v ten poslední okamžik stál čelem k jednomu afghánskému vojáku. Vojáku, který několik týdnů byl s nimi a choval se přátelsky, kterého učili zacházet se zbraní, krýt se a bojovat, najednou se proměnil. Tomáš ho uviděl kousek před sebou. Muž, který toho moc nenamluvil, ostatně hovořili s ním přes tlumočníka, jak tady bylo zvykem, najednou jako by povyrostl. Postavil se do prostoru a za ním v dálce se tyčily hory, které ho ještě více pozvedly. Vytáhl pistoli a vykřikl: „Alláhu akkbar“ a začal střílet. Do prsou zasáhl jediného muže, „jeho vojáka“, než se kdosi z dalších vojáků vzpamatoval a odpověděl mu stejně. Na místě byli mrtví. Oba. Oběť i vrah. Jen v uších znělo „Alláhu akbar“.

Proč najednou ten druhý voják se ze vstřícného muže stal vrahem? Pro Boha, ale jiného Boha. Jiného Boha? Copak jsou dva Bozi někde v nekonečnu? A pokud by to bylo skutečně tak, který z nich má vlastně větší pravdu, a který nechá zbytečně trpět své ovečky a jejich rodiny a děti čekající na ně kdesi daleko?

I ten Tomášův měl svou rodinu. Ukazoval Tomášovi fotografie ženy a dvou dětí. Chlapce a holčičky. Čekali na něj kousek od Prahy v domku u lesa. Do armády se přihlásil proto, že chtěl hájit „evropské křesťanské hodnoty“. Tak mu to říkali nadřízení, ale on věděl, že se přihlásil proto, aby svět žil v klidu a míru, v křesťanské lásce, aby se neumíralo hladem a žízní, aby každý dosáhl na svého „Spasení“. Také peníze jistě hrály svou roli, ale nebyly to nejpodstatnější. Ti druzí v jednotce neměli takové cíle, ani tolik nábožného přesvědčení. Někteří naplno říkali, že jsou nevěřící. Respektoval to. Nevnucoval se jim.

Tomáš byl povahou stejný jako ten voják za ním. Věřil ve svého Boha, sloužil mu poctivě, i když mnohdy se trápil mnoha otázkami, na něž neuměl odpovědět.

Jedna z nich se týkala i jeho samého. Pocházel z katolické rodiny, ale katolickou nebývala vždycky. Někde v generacích předcházejících měl židovské předky. Židovství už však dávno celá rodina pověsila na hřebík a Jehovu zaměnila za Boha. Přišlo to samo sebou, ani to nikdo nepostřehl. Najednou to bylo a děti začaly být vychovávány křesťansky. Stejně jako děti jejich dětí. To Tomáš nepamatoval. Od rodičů však věděl pokračování tohoto příběhu. Bylo to za války. Někdo si vymyslel, že jeho předci jsou židi, i když chodili do katolického kostela a modlili se „Otčenáš“. Takových bylo ovšem tehdy nemálo. Celá rodina skončila v Terezíně, aby bratr a sestra jeho otce a také matka, Tomášova babička, byli odesláni transportem do Osvětimi. Nikdo neví, co následovalo. Prý, jak později vypátral jeho otec, bratr a sestra, jakožto dvojčata se staly doktoru Mengelemu pokusnými králíky, a babička šla rovnou do plynové komory. Jak otcovi sourozenci skončili, se však nikdy nikdo nedozvěděl. Jen mohl domyslet.

Když o tom později Tomáš přemýšlel, ptal se: Proč to Bůh nebo Jehova všechno dovolil? Vždyť šlo o nevinné děti? Znal jediné vysvětlení, s nímž se musel smířit: Pán Bůh to chce. Ale chce to Bůh opravdu?

Když jednou stejnou otázku dal jednomu ze svých učitelů v semináři, odpověděl mu větou, kterou později Tomáš sám užíval: Bůh nemůže rozhodovat o našich jednotlivých osudech, každý si svůj osud musí prožít a je přijat do Věčnosti, podle toho, jak se choval za života. Je to vlastně odměna za život v křesťanské lásce a pokoře. Je proto třeba se chovat podle Evangelia.

Jenže ona otázka ve skutečnosti zodpovězena nebyla, zůstala.

Letadlo se dotklo přistávací plochy. Zbývalo několik desítek metrů, aby zastavilo. Tomáš měl mluvit nad rakví a při tom stále nemohl najít odpověď na otázky: Když jsou ve válce dva cíle, jsou i dva Bozi? Který je ten pravý? Proč nepomohl? Proč nechrání alespoň děti, které přece ještě nemají nic společného s hříchy ostatního světa? Ani vlastně s budoucími hříchy vlastními? A existuje vůbec nějaký Bůh a my si to jen namlouváme, protože, pokud by existoval, pak by alespoň ty děti nechal žít…

Letadlo zastavilo. Čekala ho smuteční promluva a po ní modlitba. Vyšel na letištní plochu. Zůstal podle předpisu stát. Postupně byla rakev čestnou stáží vyzvednuta z letadla. Pietní program mohl začít…