SLAVOMÍR RAVIK
Nic není tak svaté, aby se to nedalo znectít,
nic není tak opevněné, aby se to nedalo penězi dobýt.
Marcus Tullius Cicero (106–43 př. Kr.)
Tato moudrá slova, pronesená před dvěma tisíciletími, mají věru dávnou a setrvalou platnost. Navíc se moc sama dopouští smrtelných hříchů, jež kdysi dávno stanovila církev, která sama se jich ovšem často dopouští. Mezi sedmero neodpustitelných selhání patří tedy pýcha a lakomství, nestřídmost, závist a hněv, (skoro jako sourozenci), také smilstvo a lenost. V dnešním světě jim ovšem dáváme kulantní výklad. Tedy pýše a nadutosti říkáme sebevědomí, lakomství coby pohonná síla ekonomiky dává naší přežranosti a nadměrné spotřebě skvostné jméno potřeb a touhy. Nestřídmosti, coby rodné sestře pýchy, se dostalo ekonomického pojmenování. Říkáme jí životní standard. Závist se stala soutěživostí a konkurencí, hněvu se říká přirozená a spravedlivá reakce. Smilstvo se nám upsalo jako projev přírodního zákona a nejsilnějšího pudu. No a lenosti říkáme odpočinek.
Ovšem na mocenské struktury nesmí pohlédnout kritické oko filozofů. Například již citovaný Rudolf Jičín se vyjádřil, jak bylo jeho zvykem, s neuvěřitelnou pregnantností. Napsal totiž, že „v parlamentní demokracii vládnou vůdci masových politických stran. Tito profesionální šplhavci se dostávají k moci podlézáním degenerovaným davům, jejich vulgárním vášním a primitivním představám o malém soukromém štěstí v mravenčí práci, drobných každodenních radostech a stále rostoucím blahobytu. Hlavní metodou, jíž dosahují svého cíle, je žvanění“.
A dále: „Toto ponižující divadlo musí být nutně odporné každému člověku, který si sám sebe trochu cení. Proto je zcela nemožné, aby se v parlamentním systému prosadil hodnotný člověk. Neustále někde blbě žvanit s nějakými idioty, plácat konvenční fráze z jejich politického slovníku, lichotit se hlavounům, přemýšlet, co se musí, má, nemá, může, smí a nesmí říci, věčně se hlídat, ani na minutu nepouštět z mysli svoji kariéru, složitě spřádat kreténské kombinace o vzájemných vztazích nějakých prominentních blbů, aby se to pak využilo pro vlastní prospěch, zajímat se o desítky a stovky všelijakých bezcenných individuí jen proto, že mohou ovlivnit člověkovy záměry, sledovat pečlivě jejich malicherné zájmy, přizpůsobovat se, vymýšlet metody, jak jim co nevhodněji vlézt do zadku, naklonit si je, získat jejich přízeň – kdo tohle dokáže, musí už být pěkné prase.“ Inu, „parlamentní systém je vláda darebáků a mizerů nejnižšího zrna“.
Pro tuto kapitolu, která chce nahlédnout do zákulisí moci, mohl autor textu vybrat vhodnější předehru. Tím spíš, že byli se spolužákem Jičínem, patřičně prohnáni mocí na sklonku minulého století.
Podíváme-li se na soudobou společnost, připomene nám nejspíše stavbu pyramid, které ovšem nemají zdaleka stabilitu egyptských předloh. Na vrchol naší chatrné stavby se vypracovali mocní, někdy jeden, jindy dva či tři, v jádru odkudsi prosazované figury, s krátkodobostí svého života – politického i fyzického. Pod špičkou se nalézají, obrazně řečeno, přisluhovači mocných, prostituti mocných, kteří touží po pozici na vrcholu stavby, a tedy jsou naprosto nespolehliví a ochotní k jakémukoli podrazu.
Potom tu máme sportovce moci, členy nejrůznějších stran a politických hnutí, kteří se přiživují na krmi, která jim padá s bohatého stolu panstva. Jsou to de facto sluhové mocných, jejichž význam vzrůstá s každou politickou krizí anebo s blížícími se volbami. Nejslabší je ovšem podezdívka této konstrukce, tvořená občany. V takzvané občanské společnosti, která ovšem nefunguje, je hlavní postavou občan, nespolehlivý základ této podezdívky. Je to totiž element, který vysedává před obrazovkou televizní bedny, která ho vábí k účasti ve volbách, a manipuluje každou jednotlivou dušičku, aby podpořila některého z kandidátů moci. Na manipulaci tohoto chuděry, zavaleného programy stran, je vynaloženo jednou za pár roků dosti peněz. To ovšem nepočítáme s voliči, kteří prohlédli nespolehlivost stavby, a tedy se ani neuráčí, aby k volbám šli. Někteří z pohodlí, jiní proto, že se jim příčí vybírat svým hlasem kandidáta, z nichž jeden každý je v podstatě stejným členem mocenského klanu. Je to svým způsobem referendum o stabilitě celé pyramidy. Jenomže s neodevzdanými volebními lístky se i nadále v povolebních čachrech tak jako tak manipuluje.
Tedy v konečném důsledku se drolí na podezdívce pyramidy jeden kámen za druhým, což si mocní na vrcholu ani neuvědomují. Ti bezejmenní, kteří žijí na samém spodku stavby, jsou ovšem naprosto nevypočitatelní, budí dojem pevného občanského základu – ovšem nastávají okamžiky, kdy se tito stále zanedbávaní promění v dav. Co dav dokáže, mají pamětníci a zejména historici v dobré paměti, a jen v představě jejich síly se jim ježí chlupy na těle.
A to netušíme, kdo na této zemi pracuje na založení celé pyramidy. My, pozorovatelé, jenom tušíme, že mnohé události se nevyvíjejí bez připraveného scénáře, že za scénou figurují supermocní, možná klubko multimiliardářů, kteří si v zákulisí dění hrají pro vlastní potěšení šachy s figurkami, které netuší, jaký bude příští tah. Nu říkejme jim „rady bohů“, kteří si zahrávají s Bohem s velkým „B“, a nepřipouštějí si, že jednoho dne odejdeme ze světa všichni s prázdnýma rukama ale s bohatým rejstříkem trestů. Tedy ve finále, jak by řekl básník, u poslední večeře a následného soudu, se „pán – nepán sejdem“.
Na počátku naší úvahy bychom se měli zastavit u některých krizových boláků tématu, jemuž říkáme (pseudo)politika. Připomeňme si, že základními stavebními kameny jsou tři dnes už dosti zpráchnivělé součásti – a to moc zákonodárná, výkonná a soudní. Co se obsazení týče, jsou tyto pilíře příslušně zmanipulované pochybnými politickými stranami. Navíc k této „posvátné trojici“ přibyla ještě nejmocnější síla – bankovní svět a jeho finanční elity, kteří hrají v novém kvartetu první housle. To samo je již klíčem k pochopení osudu prostého občana v hudebním divadle dneška.
Systém politických stran, jak je dnes známe, je nadále neúnosný. Žertovné předvolební kampaně, halasně prosazovaných kandidátů, které prostý občan nikdy nepoznal a neviděl, vágní hesla a sliby, na jejichž obsah všichni zapomeneme hned po skončení voleb, roztají stejně rychle jako první sníh. Staré pověře, že by měly být zárukou ústavních svobod, by dnes mohl uvěřit jen chovanec ústavu pro slabomyslné jedince. Stačí jen základní poznatek, že jsou tyto partaje neodmyslitelně spojeny s většinovým systémem.
V čem spočívá takzvaný většinový systém? V mýtu, že většina má nutně pravdu, že majorita má nárok na řešení svízelných problémů dneška a že více hlasů ve volebních urnách je pravým odrazem veřejného mínění. Ve skutečnosti velmi mnoho občanů se rozhoduje na poslední chvíli, zejména pod dojmem klamavé reklamy, primitivy potěší i kobliha v sáčku, nebo čerstvé pečivo, které rozdávali voličům předáci stran v Berlíně (2017). Prostí lidé, které nikdo neoslovil, dostávají najednou drobné pozornosti, aby se na okamžik v únavném režimu potěšili.
Už dávno tyto finty odhalil filosof a fyzik Blaise Pascal, (1623–1662) když poznamenal, že „většina je nejlepší cesta, protože je viditelná a má moc, aby si vynutila poslušnost. Je to ovšem názor těch nejméně osvícených“ dodal. Na jiném místě tentýž autor dodal: „Proč se řídíme podle většiny? Snad proto, že má víc rozumu? Ne, ale má víc síly.“ Většinový systém pochází mimochodem z válečné tradice, že početně silnější na bitevním poli lépe vyhrává.
Působí tu i klam, že si jsou všichni absolutně a ve všech směrech rovni. V mnoha směrech toto poměřování samozřejmě platí. Je to například právo na život, na zaopatření v nouzi, ale rovni jsme si také ve své jedinečné roli na krátké služební cestě na této zemi, která je naším rodištěm, první kolébkou, ale také společným hrobem a nepoměřitelným osudem. Nerovni jsme si ovšem svou fyzickou a intelektuální výbavou, o níž se v novozákonních textech píše, že kdo více pobral, od toho bude také více požadováno.
Z tohoto pohledu ovšem seznáváme, že v dějinách přinášeli vzácné pravdy jedinci, jimž lidé vůkol ve většině případů ani nerozuměli, Sokrata donutili vypít smrtelný pohár bolehlavu, ale teprve další generace, když dozrál čas, se mu poklonily a i po více než dvou tisíciletích letech se bez jeho dialogů žádný filozof neobejde. Po Giordanu Brunovi, upáleném roku 1600, začali astronomové hledět na postavení Země a Slunce i na Vesmír z jiného pohledu. On i bez moderní optiky shledal, že jak Slunce, tak Země, nejsou středem vesmíru, který se v jeho pojetí stal trvale nekonečným.
Problémem historických veličin kdysi i dnes, je překročení obecně uznávaných pravd. Nikdy nevstupovali do politických šarvátek, žili v tichosti svých badatelských klauzur. Tedy za takřečenou majoritou se v každém čase ukrývají nemnozí, kteří formují převratné názory a kteří jen obratným manévrováním přežili svůj vlastní čas.
Naopak na získání většiny aspirují spíše mistři politiky, kteří se dokážou vlichotit do důvěry nezasvěcených, kteří vystupují v lidovém tónu, aby si vydobyli popularitu v co možná nejširších vrstvách voličů. V politice tak nevítězí ti, kdož odhadují příští vývoj a dovedou hledat vzdálená řešení. Politika je totiž svou podstatou spojena spíše s krátkodobými záměry než s dlouhodobými prognózami, neboť politici nemyslí dál než na jedno, dvě funkční období.
Tudíž na politickém kolbišti vítězí strana, která dokázala ve volební kampani získat nevětší množství stoupenců – často plytkými anebo nesplnitelnými sliby, po nichž voliči po letech ani nevzdechnou, a podlehnou kterémukoli dalšímu šizuňkovi či volebnímu kortešovi. Reformační myslitel Sebastian Castellio (1515–1563) pochopil ošidnost této běžné praxe ve světě politiky, když řekl, že „ti, kdož chtějí mít jen co možná největší počet přívrženců a potřebují tudíž mnoho lidí, podobají se bláznovi, který má velikou nádobu a v ní málo vína, a tak ji naplní až po okraj vodou, aby měl vína víc; ale tím nezíská víc vína, nýbrž si jen zkazí to dobré, které v nádobě měl“.
V praktické politice, toužící po přesvědčivém úspěchu, ovšem nezáleží, jak jsme si již řekli, ani tak na kvalitě obsahu, jako spíše na množství. Proto bývají programy, které beztak nikdo nečte, přizpůsobené průměru nebo i podprůměru dané populace, a to bez ohledu na to, že znehodnotíme obsah svých volebních měchů.
Tudíž každá politická strana nebo hnutí, chce-li bojovat o práva silnějšího, nemůže v dnešním světě užívat intelektu. Záleží spíše na líbivosti u prostého voličstva a na momentálním řešení nejžhavějších problémů dané chvíle. V čase hluboké hospodářské krize si pantátové u mikrofonů a v tisku vyměňují vzájemná obvinění a slibují prosperitu, na niž – jak už víme, nemají vůbec vliv. S dlouhodobými hrůzami celé planety si ovšem nikdo hlavu neláme, jen pár osvícených vulkanologů, ekologů a skutečných znalců ekonomických či politologických malérů se těmito obavami zabývá, aniž by jim stranická mocenská hnízda vůbec naslouchala. Jak víme, všem uchazečům o místa ve světě politiky záleží jen na krátkodobé účasti na kapitánském můstku.
Tady se nachází první selhání moci v dnešním světě. Krom toho, že nikomu nezáleží na hlubších programech a navíc i na morálním ladění politiky jako takové, nemáme na scéně k dispozici žádné velké osobnosti. Ty pobývají spíše v zákulisí tohoto divadla světa. Ostatně představení, které sledujeme, není ještě v této chvíli tragedií, ale komedií, šantánem, připomínajícím nejspíše bezstarostnou náladu v tanečním sále na lodi, zvané Titanik.
Strany, které vstupují do ringu předvolebního boje, mají ovšem jen slabou členskou základnu, kterou bychom v pyramidě světa politiky mohli nejspíše nazvat jako sportovce moci, s velkou tužbou účastnit se rozdílení medailí, případně k účasti ve sportovním klubu. Zbytek voličů bychom mohli zařadit do soklu celé stavby, jako nápadníky či obdivovatele moci. Začneme-li operovat s počtem voličů v této chatrné konstrukci, bez ohledu na jakost, nedivme se, že politika skončí v bezbřehé indiferentnosti a myšlenkové ubohosti. Tak praví zákon závěru jednoho a počátku dalšího, třetího tisíciletí.
Tudíž, zvážíme-li krizová místa, potenciální hrozby hrozící celé planetě, a celkovou hodnotu mocenské plytkosti, zejména když řídí svět soustava kapitálu ve všech podobách, mohli bychom se ve skutečnosti směle obejít bez všech stran, jejich šplhavců, početných podpůrných aparátů a sekretariátů jako plevele. Budoucnost, tak jak říká Einstein, se jednou beztak dostaví – dokonce bez pozvání.
Nadšenci moci by nás mohli přesvědčovat, že existence politických stran, které se vzájemně střeží, je zárukou svobody. Ó nikoliv – dnes se již rozdíl mezi pravicí a levicí výrazně maže – jsou si podobné jak svými programy, tak lákáním zástupů svých povrchních voličů. Právě tak třídění moci na stavbu zákonodárnou, výkonnou a soudní není rovněž žádnou garancí svobody. Tyto útvary jsou přeplněny zase stranickými potentáty, ovlivňovanými vlastními mocenskými bossy. To platí pro ministerská křesla, obsazovaná za zavřenými dveřmi stranických sekretariátů.
Voleni jsou sice dobře placení poslanci, ovšem postavení šéfů sněmovny je zase předmětem zákulisního dohadování. Základem pro účast je poslušnost a ohebný hřbet. Proto se stává, že mnoho z poslaneckých křesel drží slouhové moci, odsouzení jen k povinnému zvedání paží, případně k elektronickému stisknutí tlačítek.
A to jsme se ještě nezmínili o tom, že do výkonné moci vlastně náleží i byrokracie, hromada úředníků – cyklistů. Dole šlapou, nahoru mají ohnutá záda. Jejich šéfové jsou zase dílem vítězných politických stran, a jejich významnost je podtrhovaná jejich počtem. Byrokracie se znásobuje každým rokem co do počtu i co do významu. Jednou se budou čtenáři našich vzpomínek bavit desetitisíci úředníků bruselské exekutivy, která v nejsložitějším čase na počátku našeho tisíciletí řeší problém pečiva, toaletního papíru, podobou ovoce a zeleniny, kvótami určujícími kolik produktů smí ta či ona země vyrobit. A to je evidentní šlapání na brzdu ekonomiky v nejméně vhodném čase, kdy miliardy chudáků strádají v takzvaném třetím světě.
Není divu, že sám pojem byrokracie je pro nás, prosté občany, nejspíše nadávkou. Znamená tradičně totéž co vládu úředníků, ale také hierarchii moci s nadřízenými a podřízenými. Před dvěma a půl tisíci lety si nad touto společenskou a trochu zakyslou smetánkou povzdechl čínský filozof a státník Konfucius, když pravil: „Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužit knížeti? Takoví se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli, kdy úřad dostanou, třesou se strachem, aby o něj nepřišli. Začnou-li se třást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic, čeho by nebyli schopni, aby si úřad podrželi.“
S vladaři coby kormidelníky moci, se člověk v životě nikdy nesetká, pokud nečte noviny, s byrokraty má ovšem co do činění téměř denně. Vzhledem ke své podřízenosti, a také bezmoci, pod mocenskými kabinety, nejsou s to přenášet problémy a vlastní zkušenosti s prostými zástupy, ani svým představeným ale už vůbec ne vládním kabinetům. Tudíž mocenská vrchnost nemá ani potuchy, co nás momentálně trápí.
Byrokracie je ztělesněním zdlouhavosti, nepřehlednosti, absolutního odcizení, nepřehlednosti, rigidity a chaosu. Znalec této tématiky Amitai Etzioni roztřídil tuto kastu do trojí podoby. Jednak jako moc donucovací, moc normativní s prestiží aparátu, a moc odměňující, (zejména své podporovatele).
A to nebyla zatím řeč o stranických aparátech, které se nejčastěji angažují ve volebních kampaních a usilují o dosažení vyššího patra; o nich si nemůžeme dělat nejmenší iluze. Je to soubor natěšených laiků, s běžným vzděláním, bez osvícených mozků, tedy v podstatě o úředníky strany, bez nápadů i bez talentů. Řešení svízelných problémů nepřipadá u nich vůbec v úvahu. Jako obyčejní posluhové strany nejsou k podobné roli ani povoláváni. Tady se konec konců rozplývají iluze o skutečném řízení a kvalifikovaném řešení – ať už moci zákonodárné, soudní nebo výkonné, k níž tak patří i množství ubohých mravenců naší byrokracie.
Ptejme se, kde bere moc odvahu ke svým smrtelným hříchům? Odpoví nám úvaha politika Winstona Churchilla, který shledal, že právě „robustní svědomí“ patří k základní výbavě nositelů moci. Připomeňme si v této souvislosti Rudolfa Jičína, který si „podal moc“ bez rukaviček a bez iluzí. „Kdo dovede hledat cestu, jak vlézt do zadku davům, který se na pár neděl předvádí davům v co nejelegantnějším světle a s myšlenkami, které nelze naplnit, musí být pěkné prase. Jeho svědomí musí být věru široké, když na své voliče, užitečné na jedno použití u volebních uren, bleskově zapomene, a zahájí novou kampaň, sklizeň úrody, k níž vůbec nepřispěl.“
Filozofu Jičínovi přizvukují ovšem další myslitelé. Mimo jiné do tohoto souboru náleží katolický myslitel Romano Guardini, který prohlásil, že „mít moc znamená být pánem situace“ – dodali bychom, že za každou cenu. Filozof Bertrand Russell usoudil, že „touha po moci znamená touhu po tom, abychom byli schopni přivodit ve vnějším světě, ať lidském či mimolidském, ten či onen zamýšlený účinek“. Protože stav planety není právě nejlepší, dovedeme usoudit, jak snahy o prosazení – často pochybných záměrů – dopadly. A najdeme tu i vysvětlení, že skuteční duchové do sféry moci nikdy nevstupovali. V každém případě již tušíme, že touha po moci je hlavně úsilím o převahu nad někým jiným, zejména nad společností jako celku. Tudíž tyto choutky jsou spojeny i se všudypřítomnou fyzickou silou. Není důležité, v jaké podobě se tato síla vyjevuje – někdy latentně; ale všichni tušíme a vskrytu se obáváme, že se může projevit ve vší nahotě a brutalitě.
Americký sociolog C. Wright Mills (+1916), napsal, že se s mocí setkáváme ve dvou podobách – jedna z nich je autoritativní, druhá má podobu manipulační. Autoritou rozumíme cosi jako respekt, ale v podstatě jde o moc nezahalenou, zřejmou a evidentní. Nepřetvařuje se, netvrdí, že mocí není.
Manipulace je naopak mocí naruby. Skrývá svou podstatu, maskuje sílu, kterou nás může přimět k poslušnosti, a tváří se, jako by mocí nebyla. Navléká na člověka v mocenském poli tisícero neviditelných nitek, kterými ho k sobě připoutávají nepozorovatelní manipulátoři. Člověk, nic netuše, se stává dirigovanou loutkou, a stává se tak obětí tyranie, zahalené do subtilnějších forem. C. W. Mills nemohl mít tušení, jak mistrně nás budou ovládat média, jak mocná bude převaha mediálních impérií. Lidé si nechávají vkládat pod pokožku identifikační čipy, v počítačových sítích se hromadí informace o našem finančním a zdravotním stavu, o našich zájmech a potřebách i osobním ladění. Pomáhají jim i naše vlastní počítače a televizní obrazovky jsou s naším vědomím konstruovány tak, že nás mohou sledovat i v nejintimnějším soukromí. Denně vystupujeme před kamerami, které nás pozorují i v hlučném pouličním provozu. Tak je sešněrována i naše osobní svoboda, a tudíž svoboda vůbec. A to nebyla řeč o naprosto „neviditelné radě bohů“, která infikuje a diriguje lidstvo jako celek – se všemi následky.
Kdybychom tedy neměli na moc jako takovou jiné náhledy než ty, které jsme zde uvedli, měli bychom dost důvodů, abychom ji, jako nejvyšší instanci odmítli. S takovou soustavou nebudeme moci čelit pestré škále planetárních hrozeb, a tváří v tvář všem kolizím ztratí současná podoba a organizace života na planetě rázem své opodstatnění.
A to jsme se zatím nezabývali charakterem osobností, které touha po moci ovládá. Na žebříčku nám známé pyramidy se většinou nalézají osoby druhého řádu. Často jsou to zkrachovanci života, kteří selhali ve svých vlastních profesích, a tedy vsadili na politiku a lákavou moc. Takoví deprivanti se musí zbavit v prvé řadě zátěže svědomí. To je totiž v mocenském ringu těžkou zábranou a handicapem.
Což má další důsledky: člověk, který se došplhal k moci pro moc samu, se nechává opájet svou pozicí, a tedy nemůže získat k moci patřičný odstup a touží po jejím udržení za každou cenu, dokonce bojuje o její znásobení. Takže člověk u kormidla podléhá této vášni, a fyzická síla začne diktovat zákony, které se stanou zákonem pěstním.
Z toho plynou i prostředky, jichž se v tomto tažení běžně užívá. Žádný podvod není dost špatný, aby ho kandidáti moci nepoužili. Pomluvy a intriky jsou tudíž přirozenou průvodkyní tohoto mocenského ringu. Přímo klasikem těchto špinavostí se v novodobých časech stal americký filozof Saul Alinsky, který nabídl sportovcům moci třináct cynických pravidel. Krátce před smrtí (+ 1971) tento autor v rozhovoru pravil, že existuje-li posmrtný život, dal by přednost peklu, protože „jakmile by se tam dostal, začal by to tam organizovat“. A vskutku časopis Time jej prohlásil za ideologa, který „proměnil americkou demokracii“.
Ale podraznictví a boj bez glazé rukaviček nepotřebuje žádného teoretika – jde vesměs o metody, které se v běžné politické praxi používají již dávno. Jak napsal ve svých pravidlech Saul Alinsky: „Zvolte si cíl, znehybněte nepřítele, dejte mu tvář a rozdělte jeho síly. Odřízněte jeho podporu, izolujte ho od jakýchkoli sympatií.“ Součástí těchto skoro kuchyňských receptur je i další podstatná rada: „Jděte po lidech, ne po institucích. Člověku ublížíte mnohem rychleji než jakékoliv instituci.“
Moc, jak známe i bez Alinského, závisí na dvou zdrojích – na penězích a lidech. Samosebou, jak jsme již uvedli, finanční elita je tím nejsilnějším pohonným soustrojím politiky i ekonomiky. Což již nemá nic společného s liberální svobodou a člověk je jen chudým pěšcem, který si často omezování svého vlivu ani neuvědomuje. Také se dovídáme, že v boji, například mediálním, je třeba zatlačit protivníka k tématům, kterým nerozumí.
„Výsměch je nejsilnější zbraň člověka. Neexistuje žádná obrana. Je to iracionální. Je to rozzuřující. Ale funguje to.“ Je třeba měnit taktiku, a vyvíjet tlak na soupeře. „Nikdy nepolevujte“, dodává Alinsky, který nám též radí, že „hrozba je obvykle děsivější než to, čím se hrozí“.
Takže politické soupeření běží mimo pravidla slušného chování, oprošťuje se od dobrých mravů, od morálky a obyčejný stud z tohoto světa odprýskl, jako omítka moci. Český filozof Karel Kosík nám k tomu dodává, že „slušnost v normálním životě znamená držet slovo, nepodvádět, nešvindlovat, nebýt křivák. Bez takové slušnosti by se společnost zhroutila“. Že se dosud nezhroutila? Nebudeme se rouhat, ale co se nestalo, to se může při překročení jistých mezí stát. Karel Kosík k tomu ještě dodává: „Je zde ovšem jedna velká otázka. Poctivost a slušnost v každodenním životě je rozeznatelná, řekl bych, pouhým okem. Co ale znamená poctivost a slušnost v politice? Stačí být slušný a poctivý, abych byl dobrým politikem? Ne. A tady začíná drama. Buď je moderní politik slušný a poctivý a kromě toho má ještě něco navíc, (což je věru řídká, ba vzácná výjimka) nebo považuje poctivost a slušnost za veličiny zanedbatelné, které může odložit jen proto, aby dosáhl úspěchu.“ To všechno je obrazem dnešního mocenského světa, který nemá s morálními zábranami a svědomím nic společného. Ale to všechno platí pouze pro běžný lineární řád, kdy se (krom občasného zakolísání, kolize nebo recese) mnoho neděje. Dojde-li však k velkým propadům celoplanetárního dosahu, škoda domýšlet.
(Z knihy Bulvár ztracených iluzí, kterou vydalo nakladatelství FUTURA)