MILAN BLAHYNKA

Básníci se (kdo by to do těch pošetilých snílků řekl?), dokonce i básníci zaprodaní imaginaci a buřiči, básníci revolty, dost často rádi ohlížejí jako správní hospodáři za tím, co vykonali, jak si počínali, co je těšilo i naopak pobouřilo. Nezval býval na sebe přísný. 31. ledna 1937 si do diáře posteskl: „Leden byl pro mě neplodný měsíc: Nic jsem neudělal, mnoho pil a blbě. Příjem 4.500, vydání 2.200, přebývá 3.300 Kč.“ Přitom hned na Nový rok napsal báseň 12 novoročních výstřelů, od 2. ledna revidoval svůj překlad knížky Dory Gabe Dávno, 7. ledna zašel „do odlehlých čtvrtí“ a napadlo mu „psát novely z ulic a měst“, 8. ledna píše přednášku pro studenty a následujícího dne ji koná, 11. ledna dokončuje práci na překladu Dory Gabe, 12. ledna se vrací do Prahy a spěchá do Metra jednat o vydání Bretona atd., překládá Internacionálu, píše příspěvek do sborníku 10 let Osvobozeného divadla, přednášku pro reformované učitele, řadu dní vede vášnivé diskuse s přáteli o moskevských procesech.

Karel Sýs má s Nezvalem kromě mnoha jiného společnou podobnou potřebu bilancovat. Už roku 1989 mu kupodivu v Albatrosu vyšla Malá inventura. Její reedice (2011 s podporou poslance Evropského parlamentu Jiřího Maštálky) ve zvětšeném formátu naznačila, že ta inventura nebyla zas až tak malá. Nyní vydaná VELKÁ INVENTURA, Básně různé a jiné (Weber-GSW, Praha 2019, kresby, grafická úprava, výtvarná redakce Jan Weber, 180 s.), není mnohem větší jen rozsahem (Velká inventura: 191 básní tištěných dvousloupečně, z toho 44 delších než dva sloupce, každý po průměrně 35 verších; Malá inventura: 34 básní převážně kratičkých), ale i záběrem. Malá inventura byla bilancí osobní, básnický soupis autorova „majetku“, přání, tužeb a animozit, lásek a nenávistí, uzavřený pak konfesí (Čím jsem) a doznáním (Co nemám). Velká inventura je obsáhlý básnický osobní soupis navíc i událostí velkých dějin i otřesné malosti v nich u nás i ve světě, proud vyznání, poznání, poselství z let 2016-2019. Zhruba na rok 2016 ukazuje verš „už 27 let nechodí Srp s Kladivem“, ze čtvrté básně i verš „70 let žiju…“ z básně deváté a výslovně báseň 28., přímo nazvaná 31. 8. 2016, i 32. báseň, nekrolog za Jaroslava Holoubka (zemřel 6/11 2016), do roku 2017 se hlásí vůbec nejdelší číslo knihy, 45. báseň Karlovarské poplatky, jednak básníkovým léčebným pobytem v Karlových Varech, jednak verši jako „Kdo napíše / Der Kapital 2017“, a tak víceméně chronologicky dál přes 72. báseň Poezie à la 2018 až po poslední desítky básní z roku 2019, do něhož ukazuje básnický nekrolog za Petra Skarlanta (zemřel 13/5) i 176. báseň 22. 5 2019, napsaná v den rozloučení s ním ve strašnickém krematoriu.

Nevěděl jsem zpočátku, proč se mi ze všech slavných básní s epitetem Velký, Velká, Velké stále připomínalo Prévertovo Velké prádlo. Nepropírá Veliká inventura špínu našich posledních čtyř let, ale i posledních pěti desetiletí? Nepochybně propírá a nežinýruje se přitom brát nikoli nadarmo nejostřejší slova. Za to je básník kaceřován, vyobcováván, za to je mu a vydávání jeho knih i listu, který rediguje, odpírána veškerá oficiální hmotná podpora a ve většině médií upírána hodnota i jeho milostné, pijácké, kontemplativní a hravé lyrice. Jenže Sýs píše a vydává Básně všeho druhu, tak je nazvána nejenom 36. báseň Velké inventury, ale právě pod tím titulem vyšla roku 2015 i Sýsova předešla básnická bilance několika let, na niž Velká Inventura navazuje už třeba tím, že po Sweet little sixteenBásní všeho druhu se nyní ve Velké inventuře čte Sweet little seventy. Ve Velké inventuře je i Milování v přírodě, Malá milostná a tázání „jestlipak ještě najdu / milostný lístek za ňadry“ i touha „ach brouzdat se rosou / ne po internetu“, leč (citováno z téže básně) „není čas na sonety ani na sebrané šansony“, neboť „Evropa se vaří Česko na talíři“.

Karel Sýs, „rozpustilý“ básník „který je „zaujat pro svůj nezpůsob“, nejenže „neponechá nic náhodě“, ale nedá si pokoje, pranýřuje jak domov („rychloobrátkový národ“), tak také evropskou „Húnii“, má celý „svět neustále pod dozorem“. V Průběžné inventuře vypočítává, co vše viděl, slyšel a zkusil; viděl „Cézanna třást jablka pro zátiší“, „v Dalešicích na školní půdě třel elektřinu“, „přespal v břiše Eiffelky / vyzkoušel Lhotákův zimník / Heydukův záchod Jeruzalém Betlém / ještě nevycastrovanou Kubu…“ Ve vířivce Sýsovy poezie se střetá velké s malým, osobní s dějinným tak jako na Velčovského kresbách portrét plavně přechází v krajinu a krajina v akt.

V básni Předposlední vážné varování se „Palacký rozvalil na tisícovce / Mácha by musel být na milionové bankovce“. Proč musel? Prostě proto, že poezie je Sýsovi nade všecko. Jestliže Sýs zajedno s lidovým rčením má v jiné básni verš „kecáš jak Palackej“ a v ještě jiné „řekni kde ty kecy jsou / co se s nimi mohlo stát“, je v tom poznání pomíjivost politických mluvčích (národa i světa). V básni Sicilské nešpory Sýs vzpomíná: „Přijel jsem do Syrakus / k zápasu dvou múz / Podlehly Caravaggiovy Syrakusy / Mistru Janu z Husi / Lada je rozbil na kusy / přeletěly je Nezvalovy divoké husy.“ Husy? Nezvalovy divoké básně, imunní vůči zlobě času. Zatímco „i sopky jednou dosoptí“, „jen básníci nedobásní“, „do kráterů spuštěné stetoskopy / zaznamenají poslední šelest / A to je poezie / nevěřit že všechno shoří / v zdivočelém galaktickém moři…“ I poslední z adeptů poezie mají šanci: „Nepolíbila tě Erató“ (Múza milostné poezie)? „Políbí tě plochoprsá Anička Půlkozatá z Hvězdonic.“ Dík poezii je Sýs, seismograf světa před výbuchem, Sýs, „pouhý básník“, jak se kdysi nazval, básníkem touhy, ne deprese, básníkem touhy a básníkem domova přes všecko, co mu domov skutečně nebo domněle dluží. „Palermo Mesina Firenze Roma / pravou Itálii máme doma / Brandýs nad Orlicí / Písek Kouřim / hned po domově toužím / i když mi tam pšenka nekvete / přece ve mně báseň rozkvete.“

Jak mu doma, v městech, jejichž jedinečnost v mnoha verších objevil a oslavil, opravdu „pšenka nekvete“, dokumentoval jsem v knize Byla jednou jedna… (2017) reprodukcí přípisu místostarosty Města Kostelec nad Orlicí, který „panu Sýsovi“ sdělil, že Rada města rozhodla se neudělit podporu zamýšlené „knihy básní věnované Kostelci“. A to přesto, že by nekupovala zajíce v pytli; básník se ve svých knihách vracel ke Kostelci nad Orlicí, k hlubině bezpečnosti i dramatu svého dětství množstvím pozoruhodných veršů. Ale copak má městská rada čas a chuť číst poezii? Podobně jako Kostelec také podobně nevděčný Písek svého básníka Sýse zasklívá. Ale ve Velké inventuře je básník nad křivdou, na niž nezapomíná, „usmířen s Jeruzalémem i s Římem / s Pískem i s Kostelcem nad Orlicí…“ ne až na poslední straně právě citovaných veršů, přestože „Kostelec mlčí / Písek mlčí / Ještěže mi spílá Nebeský Jeruzalém!“, Sýs, „v Kostelci přibitec“, svůj Kostelec, kostelecká luka a kosteleckou studánku tvrdošíjně miluje a zanáší na mapu měst, které známe, v nichž jsme doma díky ne jenom jejich zámkům a památníkům úctyhodné minulosti, ale i díky poezii, a to bez ohledu na to, zda nějaká Rada města je tomu nerada, anebo prostě o tom neví a ani nechce vědět.

Sýs nejenom píše básně všeho druhu, ale má i metody básnického objevování všeho druhu. Aby báseň zaujala, aby zajala čtenáře, aby čtenář byl ochoten naslouchat, co má básník na srdci, musí s ním básník umět navázat kontakt. Musí dokázat, že je jeho; že je čtenáři blízký; že hovoří jeho jazykem. Instinktivně na tom v různé míře staví každý básník, i když třeba hlásá, že mu na čtenářích nezáleží. Karel Sýs staví své básně a knihy na tom poznání systematicky. Jeho verše jsou hustě protkány slovy, slovními obraty spoluutvářejícími přirozenou pospolitost. Svá vyznání, doznání, poznání, postřehy a poselství, často překvapující až šokující, nová, opírá o všecky možné „staré“ známé výroky. Každý ví, co je vinobraní, každý zná výraz pozdě, ale přece, snad každý se setkal se zbožím karlovarské oplatky, s účetnickým má dáti dal, takže mu nezní cize Sýsovo básněbraní, názvy Pozdě, ale ne přece, Karlovarské poplatky, dáti, ale nedal… Vzdělancům se při výroku Konzumuji, ergo sum, vybaví slavný filozofický výrok Přemýšlím, tedy jsem, v povědomí diváků televize je název italského filmu i dialogu komika Felixe Holzmannna a Ivy Janžurové Včera, dnes a zítra, možná nejenom pamětníci někdejšího telefonování si vzpomenou na časté nezavěšujte, jste v pořadí atd., když Sýs „uklidňuje“ (ve skutečnosti zneklidňuje) zoufalce nevěšte se, jste v pořadí. Slogany ze školky, ze škol, z ulic, hřišť a podniků, z tisku i anekdot, z reklam, názvy knih, filmů, her, z předvolebních a programových slibů, z propagandy i z antipropagandy, šeptandy tvoří jakousi kanavu, podklad, který zjednává čtenářům Sýsových básní pozornost. Ještě jinak: to, co tvoří jádro jeho poezie, Sýs roubuje na větve nekonečně košatého stromu živé, hovorové, ale i odborné češtiny, lidové i výsostné slovesnosti.

A počíná si přitom přísně ekonomicky (ne nadarmo absolvoval na Vysoké škole ekonomické).

Stačí mu přidat jedinou hlásku: Poselství o stavu Húnie. Tím chodským H spolu s narážkou na Húny, nejen mongolské dobyvatele, ale (jak se čte u Váši-Trávnička) za velké války „hlavně anglická přezdívka Němcům“, vynáší básnický ortel nad ostudným osudem a přizpůsobivým chováním našinců v Evropě, nad „odvahou“ nanejvýš „vytasit na Němku jazyk moravského Slováka“ a dnes se spokojit „prémií / očekávává vás naše pornostudio“ a „hlavněže má dědeček nakoupíno on-line“.

Stačí mu přiřadit zkratku organizace, o vstupu do níž se pro jistotu nevypisovalo beztak nikoli závazné referendum, k výrazu dvou sexuálních praktik, ještě ne tak dávno chápaných jako úchylky: SADO MASO NATO. Kdo praktikuje sado maso a vidí v NATO záruku naší bezpečnosti, usměje se tomu slovnímu zřetězení, jako by to byla odpověď škarohlídům, kteří nemají NATO v lásce: NATO není žádná zvrhlost, ale příjemný dnešek. Kdo naopak vidí v alianci záruku spíše pochybnou (kdyby se proti nám obrátil nějaký soused z aliance, tak jako se nemají rády dvě členské země aliance, Turecko a Řecko, kdyby bylo proti nám například Polsko, kdopak by byl asi pro alianci důležitější?), potěší se bleskovým způsobem označení zmíněné aliance jako zvrhlosti. Ale ani ten ani onen nepopře básnickou invenci: tři dvojslabičná slova o stejném počtu hlásek, všecka končící hláskou O, zní to jako zvučné heslo.

Stačí mu obměnit často citovanou pravdu nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a dobírá se poznání, jež se nabízelo, ale nikdo je předtím nevyslovil; dobírá se poznání z ovidiovského oboru ars amatoria, umění milovat: nevstoupíš dvakrát do téže ženy (z básně Máme to za pár), v tom je básníkova smutná erotika, nenaplnitelná tužba. A jiný příklad: proslulá knížka Ivana Vyskočila Vždyť létat je tak snadné dala svým názvem možnost ironicky pojmenovat iluzi grafomanů parafrází Vždyť básnit je tak snadné.

Také psát kritiky se leckomu zdá tak snadné. Dosud jsem se štítil praxe některých svých kolegů recenzentů, kteří bezostyšně opisují ze záložek knih, o nichž píší. Ale nikdy se nemá říkat nikdy, a tak se dopustím toho, že tu doslova opíšu, co čtu na zadní desce Velké inventury:

Na tomto místě se někdy čtenář nebo nerozhodnutý zájemce o knihu dočítá, co v ní je (jako by mu nestačilo nahlédnout do jejího obsahu) a jaké, totiž jak nepostradatelné a náramně skvělé dílo to je. No, některé knihy mají toho opravdu zapotřebí. Ale jsou knihy básníků, kde taková sebechvála by volala o spravedlivý trest. Neboť jejich autoři „jsou proto správní, že se přiblížili o kouštíček blíž žhavému, lyrickému, výbušnému, plynnému, všemi barvami hrajícímu, zdánlivě beztvárnému, nepochopitelnému a neuchopitelnému jádru světa. Dělají básně touž logikou, kterou se ti sní sny. Jako sny jsou i ony plny odskoků a přemetů, bleskového kmitání a rozsvěcení i hasnutí i zdánlivé nesouvislosti, a přece plny blaživé lehkosti a nové, jiné přesvědčivosti, než je přesvědčivost denního světla: sama samozřejmost, samo uspokojení, samo nic-jiného-nechtění. Za tímhletím tíhla ovšem vždycky velká lyrika, od té chvíle, co je na světě; jenže naši nejmladší našli si k tomu novou stezičku, kterou nemohli najít ti starší, kterou mohou najít jen oni, poněvadž jen oni tvoří právě z této poslední, a ne jiné chvíle. (…) Jejich verše se nemusejí líbit. Naprosto ne. Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hladem. Verše ne. Ale zpozoroval jsem, že i ti, kdož na ně nadávají, jich nezapomínají. A to jediné je důležité.“

I když Velká inventura o žádné doporučení nemusí žadonit, nebylo možná od věci připomenout pár přesných, i když místy nikoli salonních slov o skutečné poezii.

Autor Velké inventury věru není podle občanky nejmladší, jako básník je však mladší než mnozí takébásníci pyšnící se svým mládím, zvlášť když je mládí v globálním kurzu. A přece citovaná slova – ač je napsal jistý F. X. Šalda o poezii tehdy i věkem ještě mladých básníků Nezvala, Seiferta a Biebla už roku 1927 – padnou jako ušitá na verše Velké inventury.

Není divu. FXŠ byl nejen největší český kritik, ale také a především autentický básník.

Výrok, že jen děvky se v zájmu svého přežití musí líbit, párkrát jsem citoval, taky jsem četl stať FXŠ, v níž přesně pojmenovává novum poezie Nezvalovy, Bieblovy a Seifertovy, ale pozapomněl jsem na ni a anonymní pisatel mi vzal vítr z plachet, když Šaldova slova plným právem vztáhl na to, co se daří Karlu Sýsovi v jeho knihách včetně zatím poslední (ostatně každou píše, jako by měla být jeho poslední). Ano, Sýs dělá básně „touž logikou, kterou se ti sní sny. Jako sny jsou i ony plny odskoků a přemetů, bleskového kmitání a rozsvěcení i hasnutí i zdánlivé nesouvislosti, a přece plny blaživé lehkosti a nové, jiné přesvědčivosti, než je přesvědčivost denního světla.“ Díky tomu ani to poselství, jakým končí báseň Nevěšte se, nejste v pořadí, výzva Odvahu / a srdce zatít v pěst! nepůsobí jako fráze a heslo. Neboť to následuje po verších A kdyby přišel jiný host / žili jsme dlouho sobě pro radost.

(Prosím redakci LUKu, aby případný honorář za pasáž, kterou jsem zde citoval z obálky knihy, laskavě poukázala na konto anonymního pisatele textu.)

V předposlední básni Velké inventury Sýs vzpomíná Nezvala a Apollinaira, svých guru, a ptá se: Viděl jsem haldu stavebních kamenů Pásma / Viděl jsem ho jak ho neviděli jiní / Je to vůbec báseň? A také si odpovídá: Apollinaire je svobodný architekt / a já jeho ženatý zedník / A ejhle: pařížské cihly zapadly do pražských zdí / a ty i já jsme se v nich zabydleli. To není jen obhajoba způsobu, jakým Sýs drze přeložil slavné Pásmo, ale je to i bezděčná výzva kritice, aby si položila otázku: netvoří těch 191 básní Velké inventury (poslední se jmenuje The End) vlastně pásmo? Přesněji, novou, dnešní podobou slavného žánru moderní poezie, řečeno definicí pásma ze Slovníku literární teorie?