KAREL SÝS

„Výstava Jitka Hanzlová, Tišiny (Silences), je první zásadní přehlídkou díla této umělkyně v její rodné zemi, jež pokrývá více než tři desetiletí její bohaté tvorby. Tvorba Jitky Hanzlové je nositelem ticha. Ticho jakoby vyzařovalo ze všech obrazů. Její tvorba přináší klid – ne nehybnost fotografického média…“, dočteme se v letáčku o výstavě, kterou uspořádala ve Veletržním paláci Národní galerie.

Není rozhodně žádnou novinkou, že ticho je dnes ve světě přeplněném hlukem vzácností. Ticho léčí, ale tichem se dá i onemocnět – v kladném smyslu. Ne tedy z ticha, ale opravdu tichem.

Umělkyně, která žije a pracuje v Essenu, se narodila v Náchodě a vyrostla v Rokytníku ve východních Čechách. Na fotografii Rokytník vidíme na venkovském stole selátko, selátko tu leží ponořené do ticha. Žije, nebo nežije? Nad ním se vznáší žluté světlo, takové, jaké ještě mnozí z nás znají z petrolejových lamp. Co bude dál, ptáme se nad selátkem…

A třeba nic, jen smír a ticho, ticho hluboké a nekončící.

Čas neplyne, čas teče. Zakopl tady o ticho. Stejně jako když se díváš na ledovec z cyklu Water, ledovec ční do výše – je to rezignace, nebo výzva, odpověď na to, co bude dál, nebo otázka?

Lámu si hlavu nad fotografií ledovce. Mimoděk v kapse hmatám po vypnutém mobilu a pak mi dojde, že vlastně mu – ledovci – i trochu závidím.

Sice jednou roztaje, ale ani já nebudu žít věčně.

A oba se obrátíme do ticha.