IVO FENCL

Věcným rejstříkem vzorně opatřená publikace profesora Konrada Paula Liessmana (*1953) z Institutu pro filozofii Vídeňské univerzity (není to vůbec daleko) vznikla výběrem z přednášek, které bard proslovil v posledních letech. Plus výběrem z článků, které za ten čas publikoval.

Stojí jeho pokusy o nové nasměrování Evropana, ne-li lidstva za to? Míjejí se účinkem? Valí se svět stejně ke zkáze? To si musíme zodpovědět každý před vlastním svědomím a každý se svou životní zkušeností.

I na základě „vzdělanostně politických intervencí“ ve svém polemickém spise Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti (2014, česky 2015) byl Liessmann, jak se aspoň dočítám, opakovaně vyzýván, aby zaujal stanovisko i k otázkám vzdělávání. A tak to udělal. Výsledek? Není bžundou.

Spíš je to kopec bot, které musíme vyčistit. Oceán plný odpadků i starostí. A Liessmannova žlutá (hovořím o lesklém obalu) kniha jest nepochybně také reflexí jednoho kontrastu.

Kontrastu a rozporu mezi krajně velkohubým šermováním s pojmem vzdělanost… a realitou. Škol, institucí. Realitou, v níž vzdělanost jen úpí, sténá – a nakonec umírá. Už teď je s ní ámen. Nebo snad ne?

Víte, osobně si myslím, že snad Liessmann – přece jenom – až příliš abstrahuje. A tím přehání. Sklesává k pesimismu. Proč? Třeba můj syn zapáleně studuje strojařinu a – pravda – zmiňoval se, že snad oproti dávnějším ročníkům „osekali“ malinko osnovy. Dobře. Ale to, co se exaktně učí, nejde ožulit. Ani lékař neožulí studia. Liessmannova kniha nicméně podobné „výjimky“ zřejmě rovnou přeskakuje a říká, že každý jen trochu vážně míněný nárok na vzdělání se stal /titulní/ provokací.

Má to (jistěže) příčiny… a hle, pro mnohé je dnes setkání se skutečným vzdělancem věcí jednoznačně nepříjemnou. Je zkušeností, o kterou nestojí. Neboť vzdělaní „nejsou již z tohoto světa“. Neboť zahanbují ty jenom povrchně, „popíkově“ vzdělané. A co že vlastně vadí?

Jako by vzdělanci jinak žili a nějak skutečněji „lpěli“ na světě. A samozřejmě i na knihách, v nichž listují. Knihy se přitom už dávno dostaly takřka do téhož postavení, v jakém je předvídal Bradbury v klasickém románu 451 stupňů Fahrenheita.

A školství?

Ani ono nám nehodí záchranné pásy. Vlastně je řetízkem falší a škola jednoduše nikdy nebude s to vynutit na jakékoli bytosti tu oddanost, s jakou si čte po vzdělání bažící člověk. S jakou vstřebává klasická díla, jejichž funkčnost netřeba zdůvodňovat. – A kde je tu provokace?

Samozřejmě spočívá v moci literatury proměňovat osobnost bez kýmkoli programované cílové představy. Jsou náhle mimo kontrolu. Jak s nimi operovat? Jak je zapojit? Ne! Skutečné vzdělání uniká spáru úřadu a úřadu se nelíbí.

Mimo to Liessman vnímá další problémy. Především jistěže ten s nesečtělostí – a registruje i rozdíly mezi čtenářem braku a čtenářem kvalitních děl. Každý SKUTEČNÝ vzdělanec, když se ještě najde (a dejme tomu Jiří Grygar), samozřejmě umí číst knihu tak, že je jí po dočtení o něco proměněn. Prozří, je doplněn, nelituje. Ale „nevzdělaný učenec“, kterých geometricky přibývá, to samé nedokáže. A jenom stěží se coby dnešní studenti vymaňujeme zákeřnému pocitu, že nás dohání neviditelný trh a žijeme v tepajícím srdci jakési soutěže, vystaveni konkurenci. Je to skutečně pravda? Platí i tady veškeré ekonomické zákony dobra i zla?

Soutěžení… a vzdělávání je rozhodně v rozporu. Je to valící se voda a věčný oheň. Sex – a láska. „S jedinou pauzou třeba vše ztratím!“ zdá se nám mylně a je to šílené, ale nejsme víc tvůrci vlastní budoucnosti. Pouze reagujeme na požadavky té samé budoucnosti a není to nic nového“. Už Friedrich Nietzsche přece postřehl, jak se umíme uboze stydět za prostý klid.

Nakolik mnozí z nás pohrdají volným časem. Nakolik se jej bojí.

Tolik asi k základním premisám. Prostřední část Liessmannovy knihy je přitom patrně nejodtažitější; ale přesto více než přínosně zkoumá Evropu „jako krásné umění“. Speciálními tématy jsou v této části „selfíčka“ a zručnost (RUCE) i veškerý odpad, co jako lidstvo plynule generujeme.

Ve třetí části shromáždil L. své politické reflexe a ne, tady už nelze hovořit o odtažitosti. Poznáváme dobrovolné otroctví kapitalismu, přírodní, samozřejmou krutost revolucí i ještě samozřejmější hrůzu ze svobody převraty generované. Autor se zaobírá různými pomezími a hranicemi, „rozpouštěním“ celých států a národů (to se týká i nás), politikou kuloárů, když byly volby divadlo. Rozebírá i dnešní situaci sociální demokracie (strany se ale přežily, řekl bych) a končí u Marxe.

Vždycky jen vágní je definice výkonnosti pojímané jako ctnost, připomene, a pohodlná jest nesvéprávnost blbce. Nejen v souvislosti s migrací dojde také na dvě tváře etiky, a to na etiku smýšlení a etiku odpovědnosti. Nejinak dělil záležitost sociolog Max Weber. Nu, a nechybí ani následující citace přímo z (mladého) Karla Marxe:

„Práce produkuje zázračná díla pro bohaté, ale dělníky ochuzuje. Produkuje paláce, ale pro dělníky sluje. Produkuje krásu, ale pro dělníky mrzačení. Nahrazuje práci stroji, ale část dělníků vrhá zpět k barbarské práci a dělá je pouze další částí stroje.

Produkuje ducha, ale pro dělníky slabomyslnost. Kreténismus.“

Konrad Paul Liessmann: Vzdělání jako provokace. Přeložil Milan Váňa. Jako 48. svazek Edice XXI. století vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2018. 148 stran. ISBN 978-80-200-2875-4