FRANTIŠEK UHER

V době zpochybňování vlastenectví, vřelého vztahu k rodným končinám a krajině domova, narůstá význam alternativních přístupů. Jedním z nich je umění ve veškerých svých hodnotných a plodných podobách. Ve výtvarném umění to platí o krajinářství, ve fotografii třeba o publikacích regionálního charakteru, které si všímají přitažlivých půvabů naší země zejména v architektonických a historických aspektech. Vždyť i v troskách někdejšího hradu lze při trošce fantazie najít kouzlo, čichat všechny vůně i pachy dávné minulosti, obdivovat schopnosti předků, jejich praktické schopnosti i estetické cítění, a zároveň vstřebávat současné romantické kouzlo.

Nezastupitelnou hodnotu mají literatura a film, ty však mnohdy dávají zmíněné hodnoty všanc a brodí se v močálech negativismu. Za pozornost stojí každý projev vřelého vztahu k této zemi. Stále převládají temné proudy, vynášející od dna kal a špínu, zahlcující čistotu a svěžest pramenů, prozrazující vlastní trapnou malost, prospěchářství, nedostatek hrdosti. Neboť skepse a bourání jsou pohodlnější než modelování nového, kritizování a dehonestace jsou snadno použitelnými zbraněmi. Leč – většinou značně tupými a nepříliš důvěryhodnými. Strádají nedostatkem znalostí a objektivních přístupů. Ti, kdož je pozvedávají, obracejí jejich hroty proti sobě. Neboť je nezbytné pamatovat, že každá mince má dvě strany.

Stále však tvoří básníci, kteří zůstávají věrni ryzímu češství, prostředí, v němž se narodili, vyrostli a pracovali, nejednou třeba v dlouhodobé nepohodě. Především platí, že zůstávají věrni sami sobě. Jedním z nich je Miroslav Kubíček, který se v říjnu dožil pětaosmdesátky a svou básnickou prvotinu Dny sluncí vydal v tehdejším ostravském nakladatelství již v roce 1963. Počítám-li správně, jeho dosavadních šestnáct básnických sbírek vytváří smysluplný proud. Nikoli pouze formálně, především myšlenkově a morálně. Základním prvkem Kubíčkovy poezie zůstává neutuchající vztah k rodné kamenické oblasti Českomoravské vysočiny, který motivuje citovou konstrukci veršů, z nichž vyrostla a stále vyvěrá důvěrná vazba na Jeseníky, které mu jsou blízké po celá desetiletí. Matematičtí hnidopichové možná vznesou námitky, ale básníci dobře vědí, že dvě poloviny bochníku nejsou vždycky stejně velké a stejně kypré a hodnotné, jako jednotlivá desetiletí nemusí být v životě člověka stejně dlouhá, stejně těžká či vstřícná. Stejně jiskřivá.

To vše si čtenář uvědomí nad Kubíčkovou sbírkou V JISKŘIVÝCH CHVÍLÍCH

(Oftis, 100 str., ilustrace Václav Smejkal. 2019). Poutavou předností sbírky jsou svébytné jazykové hříčky, připomínající objevitelství. Namátkou: Smolina, potulno, luzněnky, štírná špína, přeludné nebe. Jako kdyby se čtenář ubíral polní cestou a potkával staré známé, které si nedokáže správně zařadit, ale je si vědom, že mají svoje místo. Žijeme svoje životy, svoje dny všední i sváteční. Ty Kubíčkovy jako kdyby byly sváteční snad všechny. Navzdory vršícímu se věku.

Básník Luboš Zelený kdysi napsal jako věnování do své sbírky slova, která by zasluhovala vytesat do kamene: Poezie je jako tetování duše. Nejde vymazat. Slova jako na míru šitá básníku Miroslavu Kubíčkovi. Slovo básník není v jeho případu pouhým označením literární profese, nýbrž čestným titulem.