JAROMÍR ŠLOSAR

šlépěje v trávě

praskání žebříku šepotem přítele

šepot přítele vzdycháním milého

až do nejvyšších tónů

až po nejvyšší příčky

v tůni: žbluňk!

Čeření

Věřte nebo ne, tahle hezká erotická básnička se už několik měsíců houpe na bukové větvi v našem lese. Z chodníčku si jí nelze nevšimnout. Jen pro úplnost – autorka ji nazvala Život rosničky.

Jak si teď nevzpomenout na jiný les, přímo Bayerischer Wald. Mimochodem Bavorský les je nejstarším národním parkem v Německu a to byl vyhlášen až v roce 1970. Na rozdíl od všech ostatních národních parků v samém středu Evropy důvodem k vyhlášení chráněného území nebyla ochrana jedinečného přírodního ekosystému, ale snaha pozvednout hospodářskou úroveň v zaostalém regionu!

Dnes tam disciplinovaně putují poutníci z celého Německa. Ve všem je samozřejmě byznys, ale mimo to i ušlechtilý nápad, jak přírodě blízký les přiblížit lidem stezkou duše.

Poválkový chodník se prodírá porostem, který před více než čtyřiceti lety byl ponechán svému vývoji bez zásahů člověka. Vprostřed divočiny obdivujeme sílu přírody, a aby toho nebylo málo, zastavení na stezce nás vybízejí k zamyšlení nad slovy umělců a filozofů. Stezka duše… Stromové verše…

Příroda sama je stezkou duše, pokud jsme v ní celí, všemi smysly. Jen tak se mohu i na rituální ranní procházce s naší Kenny ponořit do panensky bílého světla mezi kmeny borovic, jen tak mi před očima vzplane karmínově červený záblesk strakapoudího peří a do nosu udeří vánoční vůně jehličí uprostřed máje.

Můj oblíbený Henry David Thoreau v eseji Chůze zmíní: …musíte to dělat jako velbloud, jediný prý to živočich, který přežvykuje chodě, a chodě přemýšlí… Pak ještě: …není nic platno zaměřiti svoje kroky do lesů, nevedou-li nás tam. Jsem znepokojen, stane-li se, že jsem šel míli cesty do lesů tělesně, ale nebyl jsem tam duševně. Na svých odpoledních procházkách bych rád zapomněl na všechna svá ranní zaměstnání a na své závazky ke společnosti. Ale stává se někdy, že nemohu jen tak beze všeho ze sebe setřásti město. Myšlenka na nějakou práci mi pobíhá v hlavě a nejsem, kde je mé tělo – nemám všech pět pohromadě. … Co mám v lesích co dělat, když myslím na něco mimo lesy?…

Bavorská stezka duše je podanou rukou, nápovědou. Kdo ale před lety u nás našeptával několika mladíkům, aby křižovatky lesních cest vyzdobili řezbami satanistických symbolů…? Dodnes nás ze stoletých buků straší stylizované ďábelské tváře.

Mnohem později se na stejných místech objevily dřevěné destičky s básněmi neznámé autorky. Jako bych teď slyšel argentinského spisovatele a esejistu Ernesta Sabata: Poezie je darem od ďábla. Ať je to tak, či není, každopádně na mých toulkách lesem jsou verše milým zastavením. Z lesního ekosystému je najednou Mařákův a Šiškinův les. A když popustím uzdu fantazie, z básnířky je tajemná lesní žínka.

Obejmeš ho

a sílu dá ti.

Větve nepoví

nic o závrati

za úsvitu

ze souznění,

kdy jste spolu

vkošatění.