LUDVÍK DIVIŠ
S datem 17. listopadu mě spojují dva příběhy.
Pozdě večer 16. listopadu se nad Prahou spustil vytrvalý liják – jako jakási chmurná předzvěst příštích událostí. Nad ránem pak obyvatele Hlávkovy koleje v Jenštejnské ulici čekalo nepříjemné probuzení: řev gestapáků, kopance do dveří a řinčení skleněných výplní vyrážených pažbami. Rozespalí studenti byli za ran a urážek vyvlékáni na ulici, a tam je, jak byli, polooblečené, nakládali do přistavených náklaďáků. Jízdní rozkaz – směr Ruzyňská kasárna.
Na dvoře kasáren následovaly dlouhé hodiny stání v pětistupech pod namířenými kulomety. Dlouhé hodiny bez jídla a bez možnosti vykonat potřebu. Tam také vyděšeným studentům pomalu začínal docházet rozsah celého zátahu: Hlávkova kolej byla toho ponurého rána první, ale zdaleka ne jediná. To všechno byl ovšem jenom začátek: devět studentských funkcionářů bylo ještě téhož dne pro výstrahu popraveno, zoufalé volání „Maminko! Maminko!“ toho nejmladšího znělo pak v nočních můrách řady pamětníků ještě po mnoho let. Ostatní byli poté očíslování a nahnáni do dobytčáků, které mezitím přistavili na blízkém nádraží. Cíl jízdy – koncentrační tábor Sachsenhausen nedaleko Berlína. Psal se rok 1939.
Jedním z oněch studentů, které tu krátce připomínám, byl i můj vlastní táta. Bydlel jen o pár dveří od mnohem známějšího Jana Opletala, z lágru ho propustili asi po roce a něco a některé zdravotní problémy se s ním táhly po zbytek života.
O mnoho let později se 16. listopadu mezi jinými studenty rychle šířila zpráva, že se má na Albertově konat vzpomínková akce. Na programu bylo uctění památky Jana Opletala a dalších obětí někdejších nacistických represí a poté se měl průvod vydat ke hrobu K. H. Máchy na Vyšehrad. Na rozdíl od řady jiných demonstrací z doby pozdní normalizace byla tato řádně nahlášena a povolena, spoluorganizátorem byl, světe div se, i pražský výbor SSM. Menší část shromážděných na Vyšehrad skutečně došla a tam se v klidu rozešli, větší část se ale vydala do centra města, kde pak na Národní třídě došlo ke střetu s policií. Nějakou dobu bylo možné „kotel“ opustit postranními ulicemi, závěr byl ale docela drsný. V několika blízkých nemocnicích měli pak docela napilno.
Všechny souvislosti se už asi nedozvíme nikdy. Kolem jmen jako generál Lorenc, agent Zifčák, Petr Uhl a Drahomíra Dražská se vznáší hejna spekulací a milovníci konspiračních teorií mají pré. Jisté ale je, že se už 18. listopadu na vlnách Svobodné Evropy do světa rozletěla fáma: Na Národní třídě byl zabit Martin Šmíd, student MFF UK. V pondělí ráno už to na všech fakultách bzučelo jako v úle. Byla vyhlášena studentská stávka a odpoledne lidé zaplnili celý Václavák. Policie už nezasáhla. Proces politických změn byl odstartován. Psal se rok 1989.
Jedním z oněch studentů, kteří šli tehdy z Albertova na Národní třídu, jsem byl i já sám a vzpomínky na pohnutou atmosféru těch dní chovám dosud velmi živé. Odnesl jsem si tehdy z Národní třídy dáreček v podobě dvou modřin na zádech, které se do týdne vstřebaly. (Komu nějak nevychází počty, nechť si uvědomí, že se občas zamilovávají i starší pánové. A moje maminka byla moc hezká.)
O tom prvním listopadu a o tom, co následovalo, jsem si s tátou několikrát dlouze povídal a z toho, co vyprávěl, mi mráz šel po zádech. Přesto jej koncentrák nezlomil. Když byl těsně před Vánoci 1940 spolu s dalšími propouštěn, promlouval k nim úřadující velitel tábora SS-Oberführer Hans Loritz takřka otcovsky, jakouže mají teď šanci, stát se řádnými občany a pracovat pro blaho Říše. Tůdle! Brzo po návratu se táta zapojil do odboje. Menší věci to byly, neboť riziko bylo nemalé: gestapo si „tu studentskou pakáž“ občas prokleplo. Povedly se nějaké „čerčílky“ z vyorganizovaných součástek, nějaké to spojení mezi podvozkem a věží tanku Ferdinand naopak občas v ruských mrazech záhadně selhalo… Na pankráckou gilotinu by bylo ovšem stačilo cokoliv z toho.
Do konce života táta nezapochyboval o tom, za co trpěl a bojoval a dovolte, abych teď krátce připomněl, co bylo tehdy v sázce. Šlo o porážku nacismu, suverénně nejhoršího režimu v lidských dějinách. Vítězství spojenců přineslo naší zemi (přes všechny peripetie „reálného socialismu“) desítky a desítky let míru a rozvoje. Už třetí generace nepoznala válku. A hlavně – a o tom se dneska moc nemluví – zachráněna byla samotná existence českého národa. Klíčová slova: Nástupní projev zastupujícího říšského protektora R. Heydricha v Černínském paláci a Generalplan Ost. Rasově vhodné poněmčit, rasově nevhodné vystěhovat někam za Ural a zatvrzelé prostě postavit ke zdi.
Píše se rok 2019 a na mně zůstává, abych si zhodnotil ten svůj listopad. Nehodlám popírat některá pozitiva, možnost cestování například, tátovo jednoznačné „šel bych znova a bez váhání“ ode mne ale nečekejte. Celou řadou událostí, jevů a skutečností jsem velmi zklamán a něčím se cítím i nechutně podveden.
Nebudu tady probírat bolestné rozdělení republiky. Na tenhle problém bylo zaděláno dávno před rokem 1989. Ale:
Říkali nám, že za pár let doženeme země, jako je Rakousko.
Místo toho přišla privatizace zhasnutím, ve které se nerozlišovaly špinavé peníze. Přišlo nestoudné převlékání kabátů, upgrade svazáků a veksláků na pány podnikatele, jak se tehdá ironicky říkalo. Přišly skandály, obří tunely, podvody a „odkloňování“, leccos z toho se nepovedlo rozmotat dodnes.
Říkali nám, že nás nezaměstnaností a bídou budou strašit jenom zlí komunisti.
Dnes máme bezdomovců desítky tisíc a statistika nezaměstnanosti vypadá poměrně rozumně jen proto, že nezahrnuje ty, kteří ze systému definitivně vypadli, rozbujelý systém Švarc, pracovní agentury a další formy zcela prekarizované práce-nepráce. Vítejte v desetimilionové zemičce s pěti miliony běžících exekucí (data dle studie A2larmu z roku 2018) a s průměrně 75 novými exekucemi na každou hodinu. Vítejte v zemi, kde zkušenosti s exekutorem má skoro každý desátý a kde má přes 150 tisíc našich spoluobčanů těch exekucí na krku deset a víc. Vítejte v ráji šmejdů, tunelářů a všemožných vyčůránků.
V růžových barvách nám líčili, jak rády nás evropské země vezmou zpět mezi sebe a jak nám budou pomáhat.
Ve skutečnosti skoupily v privatizaci za babku, co za něco stálo, chytře zlikvidovaly potenciální konkurenci v zemědělství i průmyslu a z naší země udělali montovnu druhé kategorie. Ročně od nás odtékají stamiliardy rendit, v lepším případě spořádaně k našim západním sousedům, v tom horším klikatými cestičkami do daňových rájů. Centrum je prostě jinde, my jsme periferie, základna levné pracovní síly a podle toho s námi zacházejí: jak co se kvality potravin týče, tak při rozhodování o evropských záležitostech.
Slibovali nám, že už se nikdy nebudeme muset bát říkat svůj názor.
Inu, říkat ho můžete, ale poslouchat vás nikdo stejně nebude. Média jsou v rukou několika oligarchů a ti pod nimi setsakra dobře vědí co se „má“ a „nemá“ psát. A ani s tím říkáním to už zas není úplně bezpečné. Nezavírá se už, pravda (většinou), ale jsou jiné metody. Šrouby politické korektnosti jsou mladé generaci utahovány od školních let, a když to nestačí, tak horda řvoucích aktivistů dokáže umlčet lecjakého odpůrce. Co se podivné difuze v chápání dalších práv týče, to už pojednali lépe jiní.
Naříkali, jak vědecký materialismus zdevastoval duši národa, a slzeli při představě návratu tradičních křesťanských hodnot.
Místo toho se církve (zcela materialisticky!) vrhly po majetku nejen církevního charakteru, ale i po statcích s výrobními prostředky a jiných prebendách a prosté dušičky zanechaly vesele bezostyšně ve spárech potřeštěných sekt a obskurních šarlatánů. Statistiky církevní příslušnosti klesaly mezi léty 1991, 2001 a 2011 tak, že bývalí tajemníci pro ateistickou propagandu jen zelenali závistí. Tipuji, že ve sčítání za dva roky to taky nebude nijak růžové. Možná něco vydupou na hurávlasteneckých kecech a na strašení islámem. To ale není ten typ křesťanství, který by byl něco platný těm „nejmenším“. Na vztahu k „ těm nejmenším“ ale neměřil víru nikdo menší než sám Pán Ježíš (Mat 25, 31-46).
Básnili o mírovém dovršení poválečného uspořádání. Už ale cudně zamlčeli, že chtějí přepisovat dějiny.
V posledních desetiletích jsou systematicky zpochybňovány základní pilíře české národní identity: husitství, národní obrození, vyhlášení republiky. Snad jen Komenského zatím nechávají na pokoji, to by jim ve světě neprošlo. Poslední dobou se objevují dokonce pokusy překroutit samotný smysl a výsledek II. sv. války a podílu národů bývalého SSSR na osvobození naší vlasti od nacistického jha. Sovětské vedení a jeho lapsy ať si hodnotí historici, ti dvacetiletí kluci u nás tehdy ale doopravdy umírali a bylo jich na 144 tisíc. A přes 80 procent sudeťáků hajlovalo, až se hory zelenaly, i kdyby Posselt puknul. Táta se musí obracet v hrobě.
To nejdůležitější nakonec. Po pádu železné opony nám slibovali rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy a spravedlivé mírové uspořádání Evropy – a potažmo celého světa.
Místo toho se NATO už dvě desetiletí rozšiřuje směrem na východ a staví se (a chtějí se stavět) další a další vojenské základny. V řadě případů západní mocnosti ignorovaly Radu bezpečnosti OSN a podnikly jednostranné vojenské akce. Tu pod méně průhlednými, tu pod průhlednějšími záminkami, v případě Iráku se celé zdůvodnění ukázalo jako naprosto vylhané. Z mezinárodního práva se stal trhací kalendář. Nedosti toho: nejenže se neuzavírají další odzbrojovací dohody, ještě se ruší ty staré a vymýšlejí se zcela nové kategorie útočných zbraní. Hodiny Posledního soud jsou už zas pár sekund před dvanáctou.
Nebudu se tu pouštět do toho, jak bezohledně mezinárodní korporace drancují celou planetu. Řeknu jen tohle: fakta, která jsou všeobecně známa, nenechávají nikoho rozumného na pochybách, že ohrožení života na Zemi opravdu hrozí. Nezodpovězenou otázkou zůstává už jen, jak brzy se ohrožení změní ve skutečnou zkázu.
Celkový dojem: ještě před pádem železné opony jsem se s tátou podíval do Rakouska. Člověk nemusel být žádný „zavilý kontrarevolucionář“, aby si povšiml, že tam hodně věcí fungovalo mnohem lépe než u nás. Během let, strávených mnohem později pracovně v Německu, jsem ale pozoroval pravý opak. Člověk nemusel být žádná „zavilá stará struktura“, aby si povšiml, že pomalu upadá mnohé z toho, co jsme na našich sousedech za časů pozdní normalizace tajně obdivovali. Pořádkem počínaje a poctivostí konče.
Podstatná (možná i větší) část toho, co se nám servíruje jako demokracie (zvláště pak poslední dobou), je jenom fíkovým listem. Fíkovým listem, zakrývajícím syrovou nahotu bezohledného byznysu a boje o sféry vlivu. Tento byznys navíc s odstraněním (jakkoliv nedokonalého a problematického) systému konkurenčního ztratil veškeré zábrany ve své hrabivosti. Kvůli něčemu takovému jsem však doopravdy nemusel dva měsíce křepčit na náměstích. To se mohli naši noví páni někde v tichosti sejít se starými soudruhy s ÚV KSČ (nabízí se vila Tugendhat), a předat si klíče od těch pár políček v celoplanetární hře Monopoly. No a já si mohl mezitím udělat třeba velkou státnici z němčiny nebo učitelské minimum. My tady dole totiž vždycky budeme muset dělat něco pořádného, abychom se uživili. A uživili jsme císaře pána a jeho rodinu, tak nějak uživíme i tyhle. Už bez jásotu a bez fangliček, pochopitelně.